Zvyšující se státní dluh nemusí automaticky znamenat inflaci
V souvislosti se současnou výdajovou expanzí téměř všech zemí světa často zaznívá otázka, zda zvýšení veřejné zadluženosti nepovede k inflaci. Mnozí lidé se domnívají, že příliv státem vypůjčených peněz do ekonomiky vyústí v jejich přebytek a v důsledku ve zvýšení cenové hladiny.
V období hluboké hospodářské recese je světová ekonomika ohrožena mnohem více opakem inflace: deflací. Co je nebezpečného na poklesu cen? Není to spíše dobře, když zboží a služby zlevňují? Kupodivu ne. Hospodářské subjekty totiž mají mnohé nákladové položky pevné. Nikdy už nezměníte ceny zakoupeného materiálu, zboží a služeb, jen obtížně prosazujete snížení mezd zaměstnanců. Deflace, a zejména neočekávaná deflace, je větším nebezpečím než inflace, protože ceny vašich aktiv a vašich výrobků a služeb klesají, zatímco náklady platíte v původní ceně, která však už ve vašem ekonomickém okolí přestala být aktuální. Proděláváte.
V hluboké a dlouhé recesi (či depresi) se kombinuje výše uvedený faktor s tím, že své zboží a služby prostě nemůžete prodat, přebytek nabídky vede ke snížení cen a hospodářský pokles snižuje objem realizované produkce, a tedy i podnikové příjmy. Podnikatelé se v recesi bojí investovat, spotřebitelé utrácet. I ze snížených příjmů si tvoří rezervy a tlumí poptávku. Spirála snižování ekonomického výkonu se roztáčí. Deflace je zpravidla znakem ekonomické choroby nebo chyby hospodářské politiky.
V delší a hlubší recesi se stát pokouší dát hospodářství umělé dýchání. Proto žádá ty, kdo mají zdroje, které se bojí využívat, aby mu půjčili. Stát potom utrácí místo nich, tedy donutí ladem ležící peníze pracovat. Tím vytváří dodatečnou poptávku, která umožní, aby recesi přestálo více podniků a aby se zachovalo více pracovních míst.
Vypůjčené peníze se samozřejmě musejí později vrátit a musejí se uhradit náklady dluhu. Nic není zadarmo. Ale úhrada nákladů dluhu stabilizuje v období krize finanční sektor, který jinak nemá možnost bezpečněji investovat, stabilizuje penzijní fondy, pojišťovny, banky a investiční fondy. Jinak hrozí řetězová reakce, masová nespokojenost a následná politická radikalizace.
Zkušenost z velké hospodářské deprese ukazuje, že státní povzbuzení poptávky sice může ekonomice částečně pomoci, nicméně samo o sobě nemusí hospodářství plně uzdravit. Ani hospodářství USA po šesti letech Rooseveltových politik v roce 1939 zdaleka nebylo v kondici a definitivní přelom znamenala až válka. Podobně japonská chronická recese z konce minulého století trvala více než jedno desetiletí a její následky pociťuje země dodnes.
Zvyšující se státní dluh nemusí znamenat automaticky inflaci. Extrémně vysoké veřejné dluhy Belgie nebo Japonska k pádivé inflaci nevedly. Důvěra ve schopnost dluhy splácet zůstala v těchto zemích vysoká a inflační očekávání neakcelerovala. Pravicový prezident Ronald Reagan sice dovedl USA k rekordním poválečným deficitům a dluhům, přesto v té době Fed inflaci zkrotil.
Naopak první ropná krize v polovině sedmdesátých let dala externí cenový impuls, který se řetězově šířil a vedl ke stagflaci, tedy k vadnoucímu hospodářskému výkonu, a zároveň k dvouciferné inflaci. Podobné nebezpečí může být i dnes větší inflační hrozbou než cokoli jiného. Nynější pád cen ropy na čtyřicet dolarů by v případě útlumu otevírání nových ropných nalezišť vystřídal růst ceny v okamžiku světového oživení až někam ke čtyřnásobku či pětinásobku dnešní hodnoty s promítnutím do ostatních cenových relací. Svět, který stále prohlubuje svou energetickou závislost na ropě a plynu, si pěstuje zásadní inflační ohnisko mimo rozpočtovou a měnovou politiku. Inflační zdroj, pocházející z reálné ekonomiky, je tak nebezpečnější než cokoli jiného. Realistická světová a evropská energetická politika by nepochybně krotila budoucí inflaci.
Inflace světu hrozí. Ne víc než kdy jindy. Teď právě se spíš bojíme jejího opaku, deflace.
Jiří Havel
Autor učí ekonomii na IES FSV UK a je lídrem ČSSD pro evropské volby
