Stále se mluví o tom, jak by se měla zmenšovat role státu. Když se však zmenší, tak zase někomu chybí! Jistým umělcům však svitlo, že se o sebe musejí postarat sami. Sepsali zajímavou petici proti praktikám bulváru, s tím, že ho budou důsledně bojkotovat. To je skutečně už něco jiného než babské krafání. Bojkot může bolet! Nejprve ty bojkotující. Uvolní totiž mnoho mediálního prostoru různým paskřivým pseudohvězdičkám. Není ani vyloučeno, že toho využije nějaký jejich nekolegiální kolega či kolegyně, a pěkně se na jejich konto mediálně „udělá“. Pak nastane fáze, kdo s koho. Vydrží-li bojkotující, veřejnost se těch prodejných figurek rychle nasytí, bude klesat čtenost bulváru, sníží se honoráře, inzerce, všechno. Nebo bojkot skončí fiaskem a umělci se budou bulváru zase vlísávat?
Bojkot nese skutečně náznak jistého étosu. Všeobecně si lze přát, aby zase herci a další umělci oživili reminiscence na celospolečenský rozměr a dopad morálky (a na její devastující nepřítomnost). A až se mediálně známé figurky začnou starat, nejen když se něco děje jim, ale i tehdy, když se něco děje druhým, začnou se z nich stávat skutečné osobnosti. A morálně silných osobností potřebuje každá doba jak soli.
Pak by mohl ministr Michael Kocáb zkusit rozjet kampaň, která by pro něj byla výzvou skutečně na úrovni! Proč nerozšířit všeobecný společenský cool sexy bojkot na všechny, kteří podporují a nahrávají extremismu? Nekupovat jejich díla, produkty, ani třeba rohlíky, když u nich pekař vede blbé řeči. Žádné knížky, žádné koncerty. Žádný zákon neumí být tak flexibilní a tvrdý, jako je nepsaný „soft law“. Není zde trestu, není ani propuštění, není ani amnestie, není zahlazení. Je to provždy třeba „ten nakladatel, který vydělal vydáním nacistické literatury“. Nekupujeme u něj, nevydáváme u něj, nezveme ho do společnosti, bojkotujeme i ty, kteří u něj vydávají. Společenská ostrakizace dokáže být velmi účinná.
Musí však být důsledná. Aby se něco změnilo, musí to s těmi, kteří se sami staví na okraj společnosti, s železnou pravidelností dopadat tak, jak praví stará anekdota o Martě Gottwaldové. Ta se těšila na nějakou recepci, ale pak přišla a naříkala: „Všichni mi říkali, jak mě tam budou ignorovat, a on si mě tam přitom nikdo ani nevšiml!“
