Na samotném konci roku 1917 se naskytl kolegům Vladimira Lenina zvláštní pohled: jejich šéf v petrohradském ranním sněhu tančil sólo. Slavil skutečnost, že se jeho nový režim dočkal úsvitu svého třiasedmdesátého dne, a vydržel tak o den déle než Pařížská komuna v roce 1871. Jak mělo vyjít najevo, vydržel ještě třiasedmdesát let (a nějaké drobné) a nejvíce důvodů k oslavnému tanci přinesl na jejich konci svým kolapsem.
Od té doby se většina lidí na Západě shodne na tom, že ruský komunistický pokus se fakt moc nepovedl. „Musím vám říct, že jsem přese všechno nadále marxistou; ale nemohu si nevšimnout, že marxistická analýza je bez výjimky analýzou neúspěchu,“ říká i Slavoj Žižek, výstřední slovinský filozof, jenž se jinak snaží říkat vždycky opak toho, co očekáváte.
Anatomii komunistických nepěkností se mezitím dostalo příslušně důsledného zmapování. Společenské vlastnictví výrobních prostředků a z něho plynoucí plánovaná ekonomika, expanzivní charakter „mezinárodního dělnického hnutí“ ruku v ruce s ruskými imperiálními ambicemi, ideologická zatvrzelost a z ní plynoucí totalitní styl vládnutí s represemi od drobné šikany až po gulagy, degradace životního prostředí, všudypřítomný orwellovský doublethink a plíživý, ale tím trvalejší útlum, řekněme, hodnot duchovních. Kontury toho všeho se rýsovaly už před druhou světovou válkou; následujících padesát let (plus bratru pětadvacet dodnes) jim dalo vyniknout nad veškerou pochybnost.
Jsme příliš líní?
A přece je možné, že jsme vedle, že jsme přes toto zevrubné zmapování jednotlivých komunistických hříchů identifikovali zlo spjaté s obdobím jejich vlády příliš pohodlně a vyhodnotili je příliš prvoplánově – k vlastní škodě.
Od plánovité zestátněné ekonomiky až po vydatné represe nebyly komunistické režimy, jakkoli to zní kacířsky, zase tak výjimečné. Co se represe týče, 2,3 milionu Číňanů z celkového počtu 1,38 miliardy jich v tuto chvíli sedí ve vězení. Je to hodně? Možná; ale ze tří set milionů Američanů jich právě teď, obrazně řečeno, lepí pytlíky zhruba stejný počet. Jsou skutečně Američané čtyřikrát pilnějšími zločinci než Číňané, nebo v tomto důležitém ohledu spoléhají relativně liberální Spojené státy na represi více než autoritáři v Pekingu? Nebo je to nesouměřitelné – i třeba proto, že Čína ročně popraví padesátkrát víc lidí než Američané?
Přečtěte si další eseje Daniela Deyla:
Otevřený dopis vůdci americké alternativní pravice
Inteligence a opium
Hollande byl prezidentem, který nemohl uspět
Korejská hra na kuřátko
Čtyřiatřicet procent amerického HDP tvoří vládní výdaje; jinými slovy stát přímo ovládá třetinu ekonomiky. V Německu je to 44 procent a ve Švédsku 50 procent. Německý model, podle něhož se vrcholní politici, bankéři a průmyslníci pravidelně setkávají, aby dohodli, co a jak se bude dít, je ukázkou plánování ekonomiky par excellence (byť nesrovnatelně volnějšího, než jaké si předsevzali komunisté). Diferenční charakteristikou zde samozřejmě může být, že v Německu neplánují neschopní lidé nasáklí vodkou, zelím a stranickou poslušností – k tomu se dostaneme hned.
Kdo je obětí komunismu
Zdá se tedy, že ačkoli ekonomické plánování a zuřivě represivní státní aparát dohromady tvoří vlajkovou loď komunistické idiocie, k postižení podstaty zla někdejších (pro)sovětských režimů to nestačí. Co tedy schází? Kde se mýlíme?
Jednou z možností je, že jsme špatně rozpoznali oběti komunistů. Logicky jsme je čekali v pracovních táborech, vězeních a na popravištích; v přeneseném smyslu slova jimi pro nás pak jsou všichni ti, jejichž životní dráhu bolševický systém tak či onak zastavil, zpomalil a zkomplikoval. Ani nás nenapadlo, že k obětem komunismu patří zrovna tak lidé žijící v relativně svobodném a prosperujícím prvním světě.
Jak to? Komunistický experiment a jeho protagonisté dosáhli vynikajícího úspěchu: po sedmdesát let měli hlavní slovo ve formování společenské diskuse po celém světě. To není chvála; od 11. září 2001 ovládá světovou debatu islamistický terorismus a po roce 2008 byla na forhontě regulace finančních trhů; vždycky, když je někde hodně nebo málo teplo, přitvrdí diskuse o klimatických změnách.
Přinejmenším od roku 1917 nebylo v Evropě země, jejíž elity by se komunismem tak či onak nezabývaly. „Je zajímavé, že se dosud nikdo nezeptal, proč nejsem třeba agrárníkem,“ napsal Karel Čapek v roce 1924. „Jsem křesťan, což mne zavazuje být komunistou,“ říkal mezitím v Anglii G. B. Shaw; v Německu vděčil Adolf Hitler strachu z nástupu komunistů přinejmenším částečně za rychlý nárůst obliby.
Po druhé světové válce měl komunista slovo ještě větší.
Všichni víme, že světové dějiny v letech 1946 až 1992 jsou především dějinami vztahu komunistických režimů a zbytku světa. Že to argumentaci znějící ze sovětského tábora propůjčilo legitimitu, o níž by se jí jinak ani nesnilo, chápeme jako nutné zlo – jemuž zaplať pánbůh odzvonilo.
Dohoníme, předhoníme
Právě tehdy, v průběhu studené války, však zaseli komunisté vítr, jehož bouři sklízíme dodnes. Dokázali přesvědčit svobodný svět, aby s nimi vedl souboj jejich vlastními zbraněmi a podle jimi stanovených měřítek: v tunách vytěženého uhlí a vyrobené oceli, v počtu lokomotiv a vagonů kukuřice. „Dohoníme a předhoníme“ mělo znamenat stále rychleji rostoucí HDP, první raketu ve vesmíru, zlaté a zlatější medaile v hokeji a ve všem ostatním.
Jestliže taková snaha vypadá při zpětném pohledu absurdně, je to proto, že absurdní je. Ždímání zdrojů na krev ve jménu úzce vymezeného technologického pokroku kosmických a zbrojních programů lze provozovat jen určitou krátkou dobu, víme dnes. Nikita Chruščov to zjevně nevěděl (a nemůže být ambicí tohoto textu etablovat, zda to vědět mohl nebo měl). Vsadil na kartu, která mu krutě nevyšla, ale byla to „jejich“ karta, karta vědeckomaterialistická, jak by řekli oni sami, a svět ji přijal.
„Komunismus nepadl kvůli svobodě slova, nýbrž proto, že lidé nechtěli nosit bulharské boty,“ napsal těsně po roce 1990 americký humorista P. J. O’Rourke.
Je pochopitelné, že Západ na takto definovanou hru přistoupil. Průměr životní úrovně nejen ve Spojených státech, nýbrž i ve válkou poničené Evropě byl už v době Stalinovy smrti zjevně výše než v zemích za železnou oponou. Chcete-li soutěžit ekonomicky, inu, jak chcete, dala by se tehdejší reakce Západu shrnout. Západoněmecká prosperita, Neil Armstrong a především dramatické reformy z počátku 80. let byly na sovětské ekonomické ambice těmi nejlepšími odpověďmi. Než stačil zemřít Leonid Brežněv, muž se silnou averzí k čemukoli, co šlo nazvat prací, bylo zjevné, že sovětský tábor nestíhá.
Když poté Ronald Reagan v Berlíně prohlásil: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď,“ byli jsme především všichni – dobře, skoro všichni – rádi, že to tak dopadlo. Starat se o to, jestli se komunisté poroučeli z těch či oněch důvodů a jestli by to bývalo nebylo lepší jinak, byl zcela zbytečný luxus.
Dar volby
A přece. „Ten mohutný systém nepadl kvůli svobodě slova, nýbrž proto, že lidé nechtěli nosit bulharské boty,“ napsal těsně po roce 1990 americký humorista P. J. O’Rourke. Při vší úctě k bulharským ševcům je na té větě nejspíš hodně pravdy – a je to legrační a děsivé najednou.
Děsivé proto, že dnes tušíme, že ze Západu mohl tehdy zaznít jasný hlas a říci něco jako: „Pane generální tajemníku, naše továrny vyrobí víc lokomotiv než vaše, kdykoli toho bude zapotřebí. Je to nezbytná podmínka k přežití v konkurenčním boji s vámi. Ale není to důvod, pro který doufáme, že budeme mít v tom boji více pravdy než vy. Vy víte, za čím jdete; otázka po smyslu vašeho bytí vás netíží. Dokud před vámi jako mrkev plandá prapor vaší revoluce, nemáte pochybnosti, výčitky ani slitování. Bez skrupulí boříte dobré i špatné, protože jste se daru volby mezi dobrým a špatným vzdali. Soudíte jen, jestli je to či ono – člověk či jeho dílo – dost revoluční.
My naopak moc nevíme, kam jdeme. Hledáme cestu pomalu a bloudíme. Proto máme svoji svobodu; nikoli proto, abychom mohli zvolit mezi Danone a Yoplait, nýbrž mezi dobrým a zlým skutkem. Každou chvíli se přitom šeredně spleteme a pak prosíme o odpuštění. Ale doufáme, že budeme přitom žít tak, aby otec mohl synovi pohlédnout do očí, aniž by se musel stydět za to, co mu sám včera provedl, a aniž by se musel bát, co provede zítra syn jemu. Nemůžeme to dokázat, pane tajemníku, ale myslíme si, že je to lepší a větší věc než lokomotiva.“
Takové hlasy samozřejmě zněly, nejpůsobivěji nejspíš z úst George Orwella, ale doba jim nepřála. Cožpak vy nechcete uspět v konfrontaci se Sověty, pane kolego? Mít na sobě takové podezření, právem či nikoli, nebylo nic příjemného.
Ekonom si nyní pohrdavě odfrkne. Když na sebe koukají fotr a syn, jaký je na to asi indikátor? Jsou k tomu nějaká data? Graf? Trend? Bude samozřejmě mít pravdu, ale kdyby nebyl produktem komunistického argumentu, tušil by, že on sám a jeho indikátor nejsou nositeli jediné pravdy o světě.
Ať už si však o jakési abstraktní pravdě myslíme cokoli, je fakt, že sovětský blok padl především z důvodů ekonomických (bulharské boty a tak). To má za následek jev, s nímž v letech 1989 až 1991 jen málokdo počítal: že totiž zatímco sovětská ekonomická praxe je zdiskreditovaná, bolševickému způsobu argumentace – že je možné si jen tak z luftu napískat nová pravidla společenského fungování a bezostyšně jimi tlouci po hlavě všechny ostatní – se daří jako málokdy předtím.
Vyšší dobro světí prostředky
„Vzít teorii o tom, jak má být, ve jménu vědecky dokázaného vyššího dobra, společnost organizovaná, a uplatnit to v praxi – to je experiment obrovských rozměrů,“ říká Joshua Tucker z New York University, autor knihy na řečené téma Stíny komunismu. Stejně dobře by mohl mluvit o ideálech dnešní progresivní revoluce.
Pohlaví je věc volby, samozřejmě, a parlamenty ani správní rady nefungují, když v nich není dostatečný počet žen. Rozdíly mezi rasami neexistují, jak vás to mohlo napadnout. Diverzita je sama sobě účelem, axiomaticky daným; předsudek není moudrost po generace pracně sbíraná, nýbrž nemrav. Bůh – o tom ani nemluvte. Globalizace je dobrá a šmytec. Jediný způsob, jak se dostat z dluhů, je víc se zadlužit, ne snad? To jen tak namátkou.
O tom všem by se rozumní lidé mohli zajímavě přít. Nemohou však, protože kdo o uvedených zjevených pravdách byť jen pochybuje, je ve slušné společnosti vyvrhelem, tak jako jím byl za lidově demokratického zřízení.
Zastánci i odpůrci uvedených atributů progresivní politiky by přitom byli na diskusi podstatně lépe připraveni, kdyby bývali komunisté neprohráli svůj dějinný boj kvůli bulharským botám, nýbrž kvůli své myšlenkové zvrhlosti. Na to však dojít nestihlo a na pravé straně politického spektra jako by veškerý argument usnul. Jak by také ne, když po půl století stačilo mávnout peněženkou? A tak se stalo, že po sto letech od Velké říjnové socialistické revoluce dokážeme stále rozpoznat obrysy loga se srpem a kladivem – ale už jsme skoro zapomněli, proč je to tak ošklivý obrázek.
Přečtěte si také:
Kreml v Moskvě odhalil novou bystu Stalina, zvedla vlnu nevole
Komentář: Jak nám svět drobet zvlčel
Výročí: Rozkazem 00447 vyvrcholila nejkrutější fáze stalinismu
