Rozhodnutí Světové obchodní organizace (WTO) z minulého týdne o nepřípustnosti amerických exportních dotací přihrálo trumfové eso do rukou zástupců Evropské unie. Pod hrozbou čtyřmiliardových sankcí by nemělo být složité přesvědčit Američany, aby zaveleli k ústupu od svých pokusů o rozšiřování ochranářských opatření. Nedávné tažení proti dovozům oceli do Spojených států, které inicioval prezident George Bush, tak může předčasně skončit. Obě strany, tedy Evropa i USA, doufají, že k nejhoršímu možnému řešení vzniklého sporu nedojde a že se situace vyřeší jinak.
Světová ekonomická centra jsou dnes tak provázána, že ekonomický úder proti Spojeným státům by se Evropě vrátil jako bumerang. Uvalení prohibitivních cel na americké dovozy v rozsahu čtyř miliard dolarů by nebylo ničím jiným než vážnou ranou vzájemnému obchodu. Z vyjádření představitelů Evropská unie vyplývá, že nechtějí poškodit současné transatlantické obchodní vztahy, a že by dali přednost například snížení amerických cel na některé dovozy z Evropy. Samozřejmě za předpokladu, že Američané se vzdají daňových úlev pro exportéry. V této situaci je velice překvapující, že americký zástupce pro obchod Robert Zoellick o možné změně systému zatím neřekl ani slovo. Je si přitom dobře vědom toho, že vražedné sankce by těžce poškodily mnoho amerických firem. Situace vládních představitelů USA je nezáviděníhodná. Mezi největší uživatele systému FSC, o který ve sporu šlo, totiž patří obrovské společnosti jako Boeing a General Electric s velkým politickým vlivem. Bude lepší zbavit se exportní podpory a vyhovět rozhodnutí WTO, nebo dále export podporovat a riskovat obrovské sankce kvůli vlivným korporacím?
Brusel zase usilovně přemýšlí, jak z dané situace získat co nejvíce a přitom nadále vystupovat jako ochránce ekonomických zájmů místních společností. Zbraň, kterou Evropané nyní drží v ruce, spolehlivě snese přirovnání k té nejsilnější atomové bombě. Všem je jasné, že s takovými věcmi se musí zacházet opatrně, aby náhodou neexplodovaly. Ani tak velká ekonomika, jako je americká, by bez následků neustála omezení obchodu v takové výši. Navíc v situaci chronických deficitů obchodní bilance, kdy je každý vyvezený dolar nadmíru cenný. Evropané zase vědí, že prodlužování amerických potíží je to poslední, co potřebují. Oběma stranám je ale také zřejmé, že nesmějí připustit ztrátu vlastní tváře a přijmout příliš mnoho ústupků.
Konečné rozhodnutí dlouhého sporu je však už na stole a všichni vědí, co obsahuje. Jediné, co chybí, je návod na použití.
