Bomba jménem Patočka

Předvolební útoky přicházejí i z vejminku

Soustředěná palba zleva i zprava na Stranu zelených dává tušit, že ji političtí protivníci začali brát vážně a že její vzestup v předvolebních přehledech voličské přízně už nepovažují za pomíjivý, jak se snažili sobě i voličům zprvu namluvit. Aby ne, když jim zelení najednou začali požírat jejich hlasy. Protože předseda a volební lídr zelených Martin Bursík na různé invektivy, mnohdy i velice osobní, neodpovídá stejnou mincí a drží se jen věcných diskusí. Avšak bomba na vlastním těle jednoho z bývalých protagonistů zelených Jakuba Patočky může mít mnohem větší razanci a na volební pozici strany může zanechat šrám.
Patočka varuje na stránkách Práva voliče: „Lidé, kteří si myslí, že když budou volit Stranu zelených, dají hlas slušné politice, žijí v iluzi. Ve skutečnosti budou volit směsici ambiciózních politických manipulátorů, korupčníků… a několika izolovaných úctyhodných osobností, které dělají reklamu podniku, o jehož pravé povaze toho vědí velmi málo.“ Nic konkrétního, žádné jméno ovšem Patočka nesdělil. Politicky vážnější je ovšem Patočkovo obvinění v titulku zmíněného článku: „Bursík pro pár křesel ochotně obětuje cokoli z programu své strany“. Zejména v souvislostech s tím, jaký ten program dle Patočky je. „Martin Bursík sjezdem schválený program nechal nedávno pokradmu odstranit ze stranického webu. Jeho volební program z něj v mnohém vychází, nečte se špatně, ale je záměrně mnohem vágnější, pružnější,“ tvrdí Patočka. Nebylo těžké zjistit, jak ten „pružnější Bursíkův program“ vznikal. V podezření z autorství jsou totiž desítky lidí. Nový předseda se nebál témata rozdělit mezi patnáct odborných sekcí. Konečný tvar z jejich tezí sestavil tříčlenný redakční tým Martin Bursík, Ondřej Liška a Dušan Lužný. Nakonec volební program Kvalita života schválila republiková rada, nejvyšší stranický orgán mezi sjezdy, jemuž musí skládat účty i Bursík a celé předsednictvo. Tedy hodně malý prostor pro nějaké předsedovo taktizování a „zpružňování“ za zády straníků.
Samozřejmě, jak je v Česku zvykem, dokument vznikal na poslední chvíli. Členové republikové rady měli na jeho prostudování jen dva tři dny a nebyl čas na důkladnou diskusi o všech navrhovaných detailech. Zůstaly tedy i otevřené body, ale ne otevřené rány, neboť i nejradikálnější straníci místo rozepří raději volili předvolební loajalitu.
Jakub Patočka žádnou loajalitu cítit nemusí. Už v září se se dvěma desítkami svých nejvěrnějších rozhodl stranu opustit. Zelení to vzali jako konec vnitrostranické krize. Pro veřejnost, která nerozlišuje, kdo je člen strany a kdo už ne, však zelená krize Patočkovým vystoupením jakoby pokračuje. Kdyby Patočka cítil alespoň elementární míru slušnosti, vystupoval by se svou kritikou jako představitel zcela jiného politického subjektu, který mezitím založil. Čtenář by pak měl větší šanci rozpoznat, co pramení z rivality politických idejí, co je v zájmu té které strany či hnutí a co vychází ze skutečného poznání kritizované osoby či strany. Osobní averze vůči Bursíkovi, který svým vítězstvím Patočkovi překazil řízení Strany zelených z pozice nikým nevolené šedé eminence, musí být zřejmě mučivá.
Se zmíněnými křesly je to tak: buď nic, nebo nejméně deset do Poslanecké sněmovny. Rozhodnou to voliči. Z těch kandidátů, které vybrali straníci v základních organizacích a do kandidátek je seřadily krajské organizace. Ve dvou případech - jak umožňují stanovy - změnila pořadí republiková rada.
Jestliže strana nechce být partají zelených revolucionářů a bude stát i o účast ve vládě, musí kvůli křeslům počítat i se zmrazením části programu. Volba mezi koalicí a opozicí proto může opět rozvířit vnitřní rozbroje, což se nemá u zelených napříště řešit bratrovraždami, ale vznikem frakcí. Možná že už volby ukážou, zda to není další utopie, tentokrát z liberálního křídla. Přestože zelení vyčkávají, zda dostanou nabídku ke koaliční spolupráci a jaká bude, Patočka ví, jak to dopadne: „Strana zelených má být tím, kdo přivede k moci ODS. Pro mne to je ten největší paradox zelené politiky, s jakým jsem se v životě setkal. ODS je spíše stranou otřesných pragmatiků, kteří ideologickým floskulemi maskují snahu o osobnéí a skupinový prospěch.“ A taky ví, jak na to: „V tomto okamžiku je zajímavější mluvit s komunisty, kteří nemají prakticky žádné mocenské pozice a tedy jsou i méně nebezpeční.“ Mina na Patočkově těle, upoutaná velice nalevo, vybuchla už před týdnem, a zeleným se přesto neskácel jihočeský žebříček voličské přízně, který ve čtvrtek 16. března přivedl k televizní besedě s politickými protivníky první místopředsedkyni zelených Danu Kuchtovou. Také Patočka přežil, zřejmě ještě posílen ve své uraženecké pozici, s níž nedokáže unést tíhu své prohry. Zatímco Strana zelených jde kupředu ke své první vážné zkoušce, Patočka se k ní obrací zády a hrabe se v minulosti a v pomluvách. Při pohledu do zrcadla obtížen vlastní svatozáří jediného zeleného myslitele a vůdce.