Mladí Francouzi si zamilovali britskou metropoli. Zakládají tam firmy nebo se učí anglicky a chystají se na výsadek za oceán
Když si v Paříži každoročně 14. července připomínají dobytí Bastily, rozkvetou také nad Temží bohaté ohňostroje. I v Londýně si zhruba 200tisícová menšina připomíná národní svátek turnaji v pétanque a trhy s potravinami. Francouzů je v Londýně tolik, že starosta britské metropole Boris Johnson vtipkuje o tom, že šéfuje šestému největšímu francouzskému městu.
Jedním z přistěhovalců je třicetiletý programátor Romain Henry. „Jediné, co mi vadí, že mé křestní jméno kvůli francouzskému r na začátku a nosovce na konci předělávají na Homer. Ale já nejsem žádný Simpson. Radši se všem představuji jen příjmením,“ říká s úsměvem. Vydal se do Londýna s anglickou přítelkyní. Sice se s ní brzy rozešel, ale nechtěl se domů vracet jako poražený, a tak za La Manchem zůstal. Už tři roky. „Jsem jen bakalář, což u nás bývá chápáno jako nedouk. Tady na tituly z prestižních škol či zásluhy tvých rodičů nikdo moc nehledí. Důležitější je, jak zaujmeš při přijímacím pohovoru,“ vysvětluje zaměstnanec malé IT firmy.
„Oproti domovu tady můžeš práci mnohem snáze ztratit, ale zase máš šanci často vyjednávat o zvýšení platu,“ vypráví v mateřštině nad kávou v tradičním britském pubu. Ale anglicky umí bezvadně, jak dokazuje, když si přisedne jeho australský kamarád.
„Kamarádím se spíš s Francouzi a dalšími cizinci, ale není to tím, že by Angličané byli nepřístupní nebo my se jim vyhýbali. Oni už prostě přátele mají a nepotřebují na rozdíl od nás hledat nové. Stejně tak vědí, že se odtud brzy zase někam přesuneme,“ dodává Henry s tím, že výhledově by rád zamířil do USA či Kanady.
Kouzlo přízvuku Jeho slova potvrzuje Marine Deneuxová. Šéfka Centra Charlese Péguyho, které pomáhá novým francouzským expatům hledat práci, správně psát životopis či sehnat ubytování, ve své kanceláři říká: „Londýn je snadnější a levnější cesta za novým životem než třeba Amerika. V Paříži si sedneš na vlak a za dvě hodiny jsi tady. Když ti hledání místa nevyjde, tak se zase stejně snadno vrátíš ke starému životu, aniž bys byl za losera, protože každému můžeš říct, že sis odjel jenom zlepšovat angličtinu.“
Do jejího centra chodí pro pomoc lidé bez kontaktů, jejichž angličtina je díky proslule špatné výuce cizích jazyků na francouzských školách téměř na nule. „Každý rok se nám tu za členský příspěvek 60 liber zapíše na tři tisíce osob. V lednu jsou to mladí, kteří po prvním semestru zjistili, že si na univerzitě zvolili špatný obor. V září čerství absolventi, kteří doma v létě po škole nesehnali pořádné místo.
O prázdninách jsou to studenti, kteří chtějí krátkodobou brigádu. Všichni mají největší šanci najít výdělek v četných francouzských restauracích a obchodech s vínem a sýry, jejichž klientela náš akcent u obsluhy vítá,“ vykládá vesele a schválně svoji excelentní angličtinu deformuje těžkým přízvukem.
Spojené království, které má o čtyři procenta nižší nezaměstnanost než jeho soused, však od věčného konkurenta láká i jiný typ přistěhovalců, než jsou baťůžkáři, kteří vezmou jakýkoli džob. Z Paříže se v globalizovaném světě dělá velký byznys jen těžko. Je potřeba být tam, kde se koncentrují peníze. V Evropě je to jednoznačně Londýn, do něhož se stahují finančníci z kontinentu, až to v britské metropoli vypadá, že co Francouz, to burzovní spekulant či bankéř.
„I pro rozjetí podnikání je Londýn mnohem vhodnější adresou než Paříž,“ říká Shabir Djakiodine ze společnosti Euro Accounting, která pomáhá zahraničním investorům otevřít na ostrovech novou firmu. „Tady to trvá dvě hodiny, ve Francii týden. A pak ty rozdíly v daních. Zaprvé tady nejsou vysoké a zadruhé se moc nemění. Ve Francii přicházejí politici se stále novými reformami, jejichž vrcholem bylo 75procentní zdanění bohatých,“ říká muž, který za La Manche natrvalo přesídlil před pěti lety. „Další výhodou je, že v Británii nemusíš mít strach přijmout nového podřízeného, protože v případě, že se neosvědčí, můžeš ho propustit. U nás by ses bál, že tě za to zažaluje,“ dodává.
Z vily do dvoupokojového bytu Už citovaná Marine Deneuxová k tomu říká: „Začít podnikat je tu snadné a stejně snadné je zkrachovat. Jenomže zatímco ve Francii ti po bankrotu firmy zůstane cejch neumětele, v Anglii se to bere jen jako nevydařený krok, ze kterého se dá poučit při dalších pokusech o úspěch.“
Jasnou nevýhodou jsou náklady. Jediné, co pod Big Benem stojí méně než ve stínu Eiffelovky, je alkohol. A pár dalších potravinářských produktů, jinak je vše dražší. Největší rána pro rozpočet je bydlení. Djakiodine to ilustruje na jednom svém VIP klientovi: „V Bordeaux měl vilu s bazénem. Prodal ji, aby si v luxusní čtvrti South Kensington, kde se v blízkosti ambasády soustřeďují movitější francouzští migranti, mohl pořídit dvoupokojový byt.“
Velmi drahá je i medicína, na což přišla spousta francouzských doktorů, kteří si otevřeli ordinace v Londýně. Jeden den s pacienty jim vydělá tolik jako v domovině celý týden. Jen v měsíčníku Ici Londres (Tady Londýn), který ve 30 tisících exemplářích popisuje dění ve francouzské komunitě ve Voltairově jazyce, je osm stránek inzerce pokryto nabídkou s lékařskými službami, protože i ti nejlepší „angličtináři“ preferují možnost postěžovat si se svými zdravotními problémy v mateřštině.
„Británie má pravicovost v genech stejně jako Francie levicovost. Když odejdeš na ostrovy kvůli nižším daním, tak pak nemůžeš plakat, že lístek do bazénu stojí v Londýně pětkrát více než v Paříži. Právě na takové ceny máš ty peníze, co jsi ušetřil na daních, ze kterých se ve Francii dotuje vstupné na plovárnu,“ popisuje břitká Deneuxová trefnou zkratkou rozdíl mezi evropskými velmocemi.
„Míchání čaje“ místo upřímné odpovědi Soužití tradičních rivalů, kteří se potýkali po tisíc let, není v době globalizace, kdy do Evropy migrují lidé mnohem odlišnějších kultur, nijak komplikované. Asterixovi krajané si nemohou stěžovat na lokální jídlo, protože jejich potraviny jsou široce dostupné. Potomci Shakespeara jsou k cizincům slušní a přistupují k nim alespoň navenek bez předsudků. Nejvíce to oceňují ti jako Shabir Djakiodine, jimž ve Francii exotické jméno a snědá tvář komplikovaly hledání zaměstnání.
Přesto na sebe narážejí rozdílné vzorce chování těchto národů. „My jsme zvyklí mluvit upřímně, zatímco oni místo jasné odpovědi obrazně řečeno dlouho míchají čaj a nedostaneš z nich odpověď, co si opravdu myslí. Vše maskují tou svou až sterilní slušností,“ říká jedna Francouzka, která v textu nechce být jmenována.
Krásně to vystihuje sloupek v Ici Londres. Jeho autorka Muriel v něm líčí, jak je těžké v Londýně hledat vzdělání pro potomka na základě zkušeností rodičů. „Když vám někdo řekne: Ano, ta škola je výborná, věnují se tam hodně sportu, musíte si to přeložit: Ta škola je strašná, kromě tělocviku tam nic jiného nedělají,“ píše ve svém textu. Dodává v něm, že se jen diví, jak pokrytectví bravurně zvládá její osmiletá dcera, která se ho naučila od spolužáků ze základky. Článek ilustruje karikatura francouzské dívenky, které z úst vychází bublina s prosluněnou krajinkou plnou kytiček a srdíček, zatímco bublina naznačující skutečné myšlenky tu samou scenérii vykresluje s temnými mraky a plnou lebek se zkříženými hnáty.
Reklamu do toho časopisu zajišťuje třicátník Henri Schmidt, který je Londýnem ve všech ohledech unesen. „Aspoň nás ta zdejší slušnost trochu formuje. I my se tu najednou začneme omlouvat a za všechno děkovat. Angličané jsou slušní jeden ke druhému. Když jsem v metru jednou předbíhal, stačily mi všechny ty pohledy lidí okolo, abych věděl, že už to nikdy neudělám. Ale jakmile vyjede v Calais vlak z tunelu, jsem zase arogantní Francouz,“ směje se své troše vlasteneckého sebemrskačství.
Pak v rychlém sledu přidává další zápory starého domova, do kterého se vrací jen dvakrát ročně při cestě za rodiči a sourozenci: „Ve Francii máme nejhorší číšníky na světě, kteří ti div nevynadají, když je požádáš o lístek.
V neděli jsou kvůli odborům všechny obchody zavřeny, zatímco tady to žije. V Paříži bych v autobuse v noci iPod nevytáhl, zatímco v Londýně se to nebojím udělat. A ta naše byrokracie…“ Na dotaz, zda má francouzská metropole vůbec nějakou výhodu, dlouho mumlavě opakuje: „Jídlo, architektura, jídlo, architektura, jídlo…“ Až najednou zamyšlení vítězoslavně protrhne: „Ženy! Angličanky se těm našim nevyrovnají v eleganci. A příliš používají make-up. U Seiny bys nepotkal žádnou, která by ze sebe šminkami udělala pomeranč.“ Cesta i na druhý břeh Aby to nevypadalo, že Anglie je země zaslíbená.
I opačným směrem se díky dohodám mezi státy EU o volném pohybu osob přesouvají statisíce lidí, protože si poddaní Jejího Veličenstva na „výminek“ nakupují nemovitosti na druhé straně La Manche. Mladí a vzdělaní Britové (i díky tomu, že si prakticky kdekoli v Evropě vystačí s pouhou znalostí mateřštiny) vyrážejí na zkušenou do Galie. O tom, že tímto způsobem monarchie z otevřeného pracovního trhu profituje, se však v debatách o cizincích, kteří berou Britům zaměstnání, příliš nehovoří. Možná by jim to při diskusích o vystoupení království z Evropské unie mohli upřímně hovořící francouzští migranti připomenout.
Jsem jen bakalář, což u nás bývá chápáno jako nedouk. Tady na tituly z prestižních škol či zásluhy tvých rodičů nikdo moc nehledí. Londýn je snadnější a levnější cesta za novým životem než třeba Amerika. V Paříži si sedneš na vlak a za dvě hodiny jsi tady.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
