Armáda neví, kde začíná civil. Pěstuje si kastu úředníků s extra platem
Pan Petr a pan Karel se znají dlouhá léta. Sedí v kancelářích, které jsou od sebe vzdáleny jen pár desítek metrů, a oba na ministerstvu obrany pracují jako finanční úředníci. Zdánlivě nezáživná práce s tabulkami a čísly ale každému přináší úplně jiné ohodnocení. Přestože oba státní zaměstnanci pobírají tabulkový plat, pan Petr bere o třetinu hrubého více než jeho kolega. Řečeno oblíbeným úslovím – když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Toto rčení si ministerstvo obrany vzalo k srdci více, než by bylo zdrávo. Na první pohled se může zdát, že jde o jasné protežování a pan Petr se jen ocitl na výsluní zájmu svého šéfa, který mu plat dorovnává tučnými prémiemi. Spiklenecké teorie tady ale neplatí. To, co Petra odlišuje, je uniforma s frčkami, kterou má doma v šatníku. Jako voják si v armádě odkroutil dvacet let a odešel do civilu. Jelikož má ale do penze ještě stejnou dobu, kývl na nabídku a usedl k počítači na ministerstvu. Ještě dva roky po odchodu do penze bude brát takzvanou výsluhu, tedy kompenzaci za léta odsloužená v uniformě. Pobírat vojenský důchod ještě v době, kdy člověk může začít novou kariéru, se vyplatí především padesátníkům. Jinými slovy těm, kteří začali pro armádu pracovat ještě v době, kdy měla přídomek Československá lidová. Po odsloužení třiceti let totiž výsluha může dosáhnout maximální hodnoty – až 55 procent původního platu.
Maskovaní civilové
Výsluhový příspěvek pobírá celkově 17 500 bývalých profesionálních vojáků. Stát na výsluhách ročně utratí 2,4 miliardy korun, což znamená, že průměrně si lze za uniformu pověšenou ve skříni přivydělat 11 500 korun. Pro pořádek dodejme, že od letoška bývalí vojáci část vrátí do rozpočtu formou patnáctiprocentní srážkové daně, která byla na výsluhy uvalena v rámci šetření. A kolik bývalých vojáků pobírá tento bonus, aniž by změnilo zaměstnavatele – tedy ministerstvo obrany? Přesný údaj na ministerstvu nelze zjistit. „Vojenský úřad sociálního zabezpečení, který výsluhy vyplácí, nesleduje, kde adresát dávky pracovně působí. Proto nemáme v tuto chvíli číslo, kolik z občanských zaměstnanců bylo dříve vojáky a pobírá příspěvek,“ argumentuje mluvčí resortu Jan Pejšek. Podle informací týdeníku EURO může jít až zhruba o čtvrtinu všech „civilů“ na ministerstvu obrany, kterých je přibližně 8500.
Fakt, že bývalí vojáci dostávají od státu peníze na přilepšenou, není ničím výjimečný. Podobná praxe funguje ve všech zemích NATO, a ani výše výsluh není ve srovnání s okolními zeměmi nijak závratná. Zarážející ovšem je, že dávku pobírají i lidé, pro něž původně neměla být určena. V roce 1992, kdy výsluhy nahradily složitý systém kompenzací v socialistické armádě, argumentovala vláda tím, že to „povede k větší motivaci při výdělečné činnosti“. Nezměnit zaměstnavatele a koneckonců ani pracovní zařazení, a přesto na tom být stejně jako bývalí vojáci, kteří se museli postavit na vlastní nohy, je přinejmenším nefér.
S dělením zaměstnanců na dvě kategorie, z nichž ta s armádní minulostí je na tom platově o dost lépe, nesouhlasí ani Jitka Šebková, předsedkyně Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády. „Má-li bývalý voják zájem pracovat v resortu obrany nebo i ve státní správě, měl by mít po tuto dobu pozastaven výsluhový příspěvek,“ argumentuje šéfka odborů. Nejen však ona. Systém, kdy bývalí důstojníci svlékli uniformu a dostali dobré místo ve státní správě s výsluhou navrch, kritizoval jako „vyloženě nemorální“ již před pěti lety bezpečnostní expert ODS. Nebyl jím nikdo jiný než Petr Nečas.
Do mundúru
Nejde ale jen o civily. Svléknout uniformu a stát se obyčejným státním úředníkem s fakticky dvojím platem je stejně snadné, jako se do uniformy naopak navléct. Největší vlnu převlékání stejnokrojů má armáda už za sebou. Krizový režim na ni totiž dolehl jako na jeden z prvních resortů. Ke konci roku 2009 dostalo výpověď 1350 vojáků z povolání a 1381 občanských zaměstnanců. Škrtala se také tabulková místa, která fungovala jen na papíře – celkem 1728. A za takové situace nebylo neobvyklé, že některé pracovní pozice se prostě jen „ozelenily“, tedy účelově zaměnily z tabulky civilní do tabulky vojenské.
Domnívat se ale, že takzvaná zelená místa jsou jakýmsi interním bonusem, který si vojáci rozdávají mezi sebou, je omyl. Získat uniformu a nějaké ty „frčky“ je stejně jednoduché jako stejnokroj pověsit na hřebík a nechat se od státu vyplácet. „Děje se to celkem běžně. Na nějaké vojenské vzdělání nebo povinné čekatelství zapomeňte, stačí když máte za sebou povinnou vojenskou službu nebo civilku a s dobrými konexemi vás vezmou i z ulice,“ líčí zdroj týdeníku EURO.
I voják z povolání se jako úředník ministerstva ocitá v kategorii extra. Navíc se může spolehnout na to, že za ním stojí silná lobbistická skupina bojující za profesionální vojáky, o niž se třeba veteráni opřít nemohou. Na rozdíl od zdanění přilepšení pro vysloužilce se totiž s nejtučnější prémií pro vojáky v aktivní službě – plošným přídavkem na bydlení – letos hýbat nebude. Jeho výše proto zůstává stále stejná – 10 100 korun, i když se původně mluvilo o jeho skokovém snížení o 36 procent. S faktickými náklady na bydlení nemá přídavek nic společného, každý ho smí pobírat, i když třeba vlastní hned několik nemovitostí. V zákoně o vojácích z povolání je totiž jednoznačně řečeno, že se voják může starat o svůj majetek. Není tedy nelegální pobírat desetitisícový bonus a zároveň jiný byt pronajímat.
Navíc příspěvek v minulosti procházel více než slušnou valorizací: ještě v roce 1999 byl přesně poloviční. Jak je možné, že si na jeho adresnost za celou dobu nikdo neposvítil? I profesionální vojáci totiž přiznávají, že nejde ani tak o bydlení, jako spíše o přilepšenou k platu pro zájemce o službu v armádě. Bonus funguje jako jedno z mála lákadel, jak udělat armádu o něco sympatičtější. „V českém prostředí rekrutace profesionálního vojenského personálu stojí a padá s přídavkem na bydlení,“ píše na serveru OnWar Bohuslav Pernica, někdejší analytik ministerstva obrany.
Kromě deseti tisíc jako náhrady za byt funguje jako bonus také hodnostní příplatek. I když jde maximálně o pár tisícikorun navrch (od 800 korun pro vojína až po 6800, které bere armádní generál), nelze opomenout ani fakt, že se letos příplatek zvyšoval – a to až o třetinu. Ani tady ale není o zmatky nouze. Převlečení do mundúru je často spojeno s rychlým povýšením, o němž si řadový voják v jednotce může nechat jen zdát. Nutno dodat, že nadřízeným často ani nic jiného nezbývá. Vláda totiž loni vydala nařízení, v němž téměř sto padesáti definovaným činnostem v armádě přiřazuje minimální hodnost. V případě náčelníka skladu (rotmistr) nebo metodika výcviku zvířat (nadpraporčík) lze záměr pochopit. Určité profese se člověk zkrátka nenaučí jinde než v aktivní službě. Jenže nutnost nosit přesně dané frčky mají i lidé, s nimiž armáda opravdu nestojí ani nepadá.
Dějiny, pohov!
Šéfdirigent Hudby Hradní stráže je plukovník a „šajbami“ se to v orchestru jen hemží. Nejnižší hodnost je tu poručík. Vysoká koncentrace hodností se týká také vojenských nemocnic, což jsou příspěvkové organizace, jejichž zřizovatelem je ministerstvo obrany. A tady nařízení velí, že jim může šéfovat jen plukovník. Třeba v Brně jsou proto ředitel i všichni tři náměstci plukovníky. Pražská střešovická nemocnice je oproti tomu rájem civilů – z pěti náměstků má vojenskou hodnost jen jediný.
Ještě bizarnější je případ Vojenského historického ústavu, což je podle zákona vojenské zařízení. I když tu pracují i historici-civilové, také armádní dějiny mají své vlastní minivelitelství. A opět se to tu výložkami jen hemží. Plukovníkem je ředitel ústavu Aleš Knížek i jeho podřízený Michal Burian, který vede muzejní odbor. Podle Knížka je to dáno především tradicí první republiky. „Já osobně po plukovnických výložkách neprahnu. Ale třeba vzhledem k péči o válečné veterány nebo zbraně, které máme ve sbírkách, k téhle funkci hodnost patří,“ vysvětluje. Argumentuje také zkušenostmi ze zahraničí. „Třeba v Turecku je to mezi vojenskými historiky samý generál,“ uzavírá Aleš Knížek.
Papírově plukovnickým postem je ostatně i místo ředitele kabinetu ministra obrany. Podle popisu práce na webu ministerstva jde přitom o odbor, který má na starost „expertní, poradenské a asistenční služby“, konkrétně pak třeba mediální komunikaci nebo protokol. Co mají tyto činnosti společného s náležitým počtem hvězdiček na rameni? „Místa v resortu ministerstva obrany jsou vojáky obsazována tehdy, když se u nich předpokládá operační nasazení,“ odpovídá neurčitě Jana Zechmeisterová z tiskového odboru ministerstva.
Hledat mezi celkem 303 plukovníky erudovaného manažera, lékaře nebo hudebníka je samozřejmě absurdní. A tak se stává, že vhodný kandidát jednoduše získá hvězdičky navíc, aby vyhověl liteře zákona. Nejde jen o výčet hodností, které jsou předpokladem pro získání funkce. Nový zákon o vojácích z povolání, který platí od letošního ledna, také srovnal tabulku hodností tak, aby více odpovídala zvyklostem NATO. Doplatili na to ale především ti, kdo u vojska opravdu slouží. Zatímco ve sboru rotmistrů a praporčíků padaly dolů hodnosti jak na běžícím pásu (celkem si pohoršilo 59 procent vojáků), ti se zlatou hvězdičkou na rameni, a tím i větší nadějí na slušnou funkci mimo základnu na přeskupení naopak vydělali. Od ledna má tak Česko 137 nových kapitánů, 98 podplukovníků a 56 plukovníků.
Kaňka v Bílé knize
Podtrženo a sečteno – armáda se sice snaží nalákat na prestižní povolání profesionálního vojáka, v praxi se ale v samotném ústředí, na ministerstvu obrany, dějí s hodnostmi i obsazováním míst takové věci, že nad nimi zůstává rozum stát. Nejde ostatně jen o ministerstvo: podobné rošády s hodnostmi i pracovními pozicemi se podle zdroje týdeníku EURO dějí také na Generálním štábu, který je navíc právně paradoxně ústředním orgánem státní správy. Náčelník Generálního štábu, nejvyšší vojenská „šajba“, je tedy státním úředníkem. Praxe, kdy se místo investic do kariéry a dalšího vzdělávání vojáků dávají peníze na vysloužilé kádry a dobře honorovaná místa, která s armádou nemají mnoho společného, je jeden z důvodů, proč má vojenské řemeslo v Česku špatné renomé. Průzkum agentury CVVM přisoudil před třemi roky tomuto povolání až dvacátou příčku – přesně mezi ministrem a stavebním dělníkem. To, že armáda musí jasně říct, kdo a kam má šanci dostat se na kariérním žebříčku, si uvědomují úplně všichni. „Pokud neprovedeme potřebné systémové reformy, skončíme za patnáct let jen s jakousi zbytkovou armádou, stárnoucí a morálně podlomenou, materiálně zanedbanou a technicky zaostalou. To by byla tragédie, kterou nesmíme připustit,“ říká bývalý náměstek generálního tajemníka NATO Jiří Šedivý. Politik ODS teď na ministerstvu obrany vede tým, který připravuje takzvanou Bílou knihu, zásadní dokument, který má určit směřování armády na příštích patnáct let. Výčet jmen v jeho komisi vzbuzuje naději, že by nemělo jít jen o další ministerský návrh, z něhož nic kloudného nevzejde. Na Bílé knize pracuje třeba militarista a nadšenec Václav Marhoul, šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka nebo František Šulc, bývalý novinář, který léta poměry v armádě kritizoval. Když ale přijde řeč na netransparentní zařazování současných i bývalých vojáků do státního aparátu, zas tak moc nového toho dokument neslibuje. Souběh výsluh a platu civilního zaměstnance Bílá kniha nebude řešit vůbec. A účelové záměny zelených a civilních míst? V principu ano. Ale až poté, co se v celé struktuře ministerstva obrany provedou další analýzy. „To si vyžádá určitý čas,“ upozorňuje diplomaticky Jana Zechmeisterová. Ten, kdo by chtěl v armádě udělat kariéru a získat tím i určitou prestiž na pracovním trhu, jak je to běžné v zemích NATO, má proto smůlu. Místo jasně daného kariérního řádu a perspektiv armáda stále nabízí slušné zaopatření především těm, kdo si umějí vyběhat nějaké to klidné místečko ve státní službě, které se maskuje tím, že nejde o úředničinu, ale o „operační nasazení“.
