Ústavní soud funguje v české politice jako mravnostní policie
Je dvacet let hodně či málo? Pro české politiky a soudce zjevně to druhé. Nynější spory ohledně posunutí termínu předčasných voleb mají totiž jen málo společného se současnou politickou situací. Naopak nesou všechny znaky problému, s nímž se snaží vypořádat každá mladá demokracie. A tím je vzájemné vymezování jednotlivých mocí, neustálé postrkování směrem k momentální dominanci parlamentu, vlády či soudů. Jde o obyčejný zápas o moc, který v etablovaných demokraciích s dlouhou tradicí nenajdeme. Tyto státy si totiž vše potřebné vyjasnily nejpozději po druhé světové válce, často ještě v dobách dávnějších. Například ve Spojených státech amerických je ústava takřka posvátný dokument, který s výjimkou přijetí deseti dodatků nebyl od konce osmnáctého století změněn. Proč také, když tento jednoduchý zákon spolehlivě funguje. Změna ústavy je v podmínkách západních demokracií čímsi neobvyklým či spíše nežádoucím.
Čeští politici si však zvykli, že při svém vládnutí, často motivovaném nezměrnou snahou získat co nejvíce funkcí a majetku, nejsou nikým a ničím omezováni. Jejich pohled na právní řád a právní kulturu připomíná malé děti, které neustále zkouší, co si vůči rodičům mohou dovolit. Jak poznamenal exministr zahraničí Karel Schwarzenberg, zatímco všude v západní Evropě politické strany, zejména ty konzervativní, vycházejí z úcty k právnímu řádu, v Česku máme vztah k zákonu a právu asi takový, jako mají dívky z Perlovky k panenství. Zajímá nás nanejvýš to, za kolik se dá v nevěstinci jedno či druhé nakoupit. Ústavní soud v takové situaci plní roli přísného tatínka, který nezdárné dítě jednou za čas klepne přes prsty a dá mu najevo, že všechno si opravdu dovolit nemůže.
Jestli je totiž něco pro české politiky typické, tak je to naprostá neúcta k Ústavě a základním principům, na nichž je stát založen. Ústavní pořádek je něco, co se podle nich může měnit a ohýbat, kdykoli se to zrovna hodí. Patří už k politickému koloritu být navenek zastáncem pořádku a spravedlnosti, avšak jakmile začne jít o peníze či volební vítězství, na tyto ctnosti rychle zapomenout. Konzervativní či rádoby konzervativní politici, kteří nerespektují Ústavu a chtějí ji měnit, kdykoli jim teče do bot, jako to ukázali Václav Klaus, Cyril Svoboda či Mirek Topolánek, by v západní Evropě byli nanejvýš k smíchu. Jejich levicoví souputníci Jiří Paroubek a Vojtěch Filip zase nezaváhají před ničím, co jim přinese větší podíl na moci. Možná bychom se ve snaze zlepšit vztah volených zástupců k ústavnímu pořádku mohli podívat, jak to funguje v cizině. Například v Německu jsou základní principy fungování státu věčné a nezměnitelné. Ve Švédsku zase musí jakoukoli změnu ústavy schválit dva po sobě zvolené parlamenty.
Miloš Melčák určitě nepatří k nejsympatičtějším postavám české politické scény, ale za návrh, který poslal k Ústavnímu soudu, bychom mu paradoxně měli být vděční. Je-li totiž změna volebního období sněmovny protiústavní, máme jako občané právo o tom vědět. Je rovněž záhodno, aby politici věděli, že jim neprojde všechno. Na snadné změny Ústavy jsme si zvykli až příliš snadno a neuvědomujeme si důsledky, které to může mít na naši právní jistotu. Musí totiž existovat určité principy fungování státu, na které se můžeme spolehnout za všech okolností. Musíme vědět, že naše základní práva nemohou být nikým dotčena. Kdyby to, co v současnosti předvádějí politici, byl jenom věcný a praktický přístup, nikomu by to nemuselo vadit. Bohužel, jediný pojem, který se dá na jejich přístup použít, je oportunismus nejtvrdšího kalibru. Je proto správné, pokud evidentně účelovou změnu ústavního pořádku budou přezkoumávat nezávislí soudci. To, že se kvůli tomu zřejmě odsunou předčasné volby na jiný termín, trápí pouze politické strany, které už začaly vkládat peníze do volební kampaně. Průměrnému občanovi nemusí vadit, že si v premiérském křesle Jan Fischer posedí o něco déle, bude-li to znamenat, že si politici z lidí nebudou moci beztrestně dělat dobrý den.
