Bořek Šípek je výtvarník, designér a architekt, který hledá kontext. A když ho nalezne a má správnou story, jde pak už podle jeho slov všechno samo. „Já jsem pak v podstatě jen ta ruka, která vše provádí,“ říká.
Naposledy to zažil v Číně při práci na projektu obchodního a zábavního centra města Fo-Šan. To se bude rozkládat na 70 tisících metrech čtverečních a jeho součástí budou tři stometrové výškové budovy, park, náměstí, svatební haly, kostel nebo vinné sklepy a čajovna. Vše vyjde na 4,7 miliardy korun.
E15: Jednou ze staveb nového centra Fo-Šanu je kostel. Tomu se na vašem návrhu kácí čelní stěna. Jak jste na to přišel?
Asi to vyplynulo z toho, že jsem ateista. Tak jsem si říkal, já vlastně ani normální kostel udělat nemůžu. To by ode mne nebylo upřímné… Ale vážně. My tomu sice říkáme kostel, je tam i kříž, ale on to kostel nebude. Bude to čistě jen jako svatební síň. Původní zadání znělo, že to má vypadat jako kostel. Jako vzor jsem si vzal krásnou fasádu kostela Máří Magdaleny v Karlových Varech.
E15: Vytvořil jste na padesát projektů v oblasti architektury. Všechny byly ale menší. Nebál jste se zadání v Číně?
Velké výzvy mě fascinují. Líbilo by se mi, kdybychom na tom dělali tři architekti. Každý by se věnoval jednomu z těch hlavních objektů. Tak to mám raději. Ale oni chtěli všechno ode mne.
E15: Jak na vás město Fo-Šan zapůsobilo?
Má sedm milionů obyvatel a stane se součástí největší megapole na světě, která vznikne spojením devíti měst v deltě Perlové řeky na jihu Číny. Ten celek bude osmdesátkrát větší než Praha. Fo-Šan leží poblíž nádherného jezera a působí dnes hodně ošuntěle. Obytné budovy jsou nehezké, staré. Teď je postupně bourají a stavějí domy nové. Součástí toho bude i centrum, které jsem navrhl. Vše vede jeden mladý člověk, čtyřicetiletý. Projekt financuje, o všem rozhoduje. Sám vystudoval interiérovou architekturu a spolupráce s ním je výborná. Právě on mne přímo oslovil.
Nedělám věci, u kterých bych za rok řekl: to jsem raději dělat neměl. Ale jsou věci, které jsem nedodělal. Třeba v architektuře po mně několikrát chtěli něco, co jsem nemohl přijmout. A tak jsem řekl ne. A skončil jsem
E15: Co ho na vás zaujalo?
Můj individuální přístup. Je poetičtější než u jiných. Pracuji s motivy, hodně kladu důraz na detaily.
E15: Jak vaše spolupráce vznikala?
Začal jsem za nimi chodit s koncepty. To neznají. Mají spoustu knih. Prolistují je a řeknou, tenhle barák je hezký, udělej to podobně. A tak to dělá i většina architektů v Číně. Já jsem najednou za nimi přišel s tím, že jsou nějaké motivy, koncepty. Například s jedním barákem jsem si nevěděl rady, protože má jako dvě křídla. Pak mi došlo, že je to vlastně motýl. A tak jsem to pojal. Jim se to strašně líbilo. Potom se mě u všeho, co jsem udělal, ptali, jaký to má koncept.
E15: V čem jsou ještě Číňané jiní?
Třeba v tom, jak u nich probíhá schvalování projektu. Mám tam jen jednoho kluka z Čech, ten dělá vizualizace. Jinak jsou v našem týmu pouze Číňané. Konstruktéři všechno, co vymyslím, nakreslím a naskicuji, hned prověřují, zda je možné to postavit. Ekonomové řeknou, co to bude stát. Ale co je úplně nejzajímavější, v tom týmu jsou i lidé z městského stavebního úřadu. Ti permanentně kontrolují, jestli to bude „povolitelné“. Takže to jde strašným spádem. A do toho to ještě hlavní investor za pochodu mění. Původně měl být jeden barák napůl obytný, napůl v něm měly být kanceláře. Teď už tam kanceláře nebudou vůbec, nahradí je obchůdky. Oni totiž automaticky dělají marketing, nabízejí prostory a rozhodují se podle poptávky.
E15: Když jste se do projektu pustil, měl jste nějakou jednotící myšlenku? Nebo jste k tomu přistupoval ve stylu co objekt, to solitér?
Ono je to funkčně rozdílné. Jeden dům je hotel, další jsou restaurace, třicet pater restaurací, jeden dům je bytový s obchodní zónou. Jsou dané stavební výměry, co se nesmějí překročit. A developer přirozeně chce mít co nejvíce čtverečních metrů. Takže kdybych řekl, že chci mít kulatý barák, nešlo by to. Musel jsem vycházet z toho daného a k tomu hledat nápad, který to oživí. V tom jsem měl absolutní volnost a důvěru.
E15: Kým se dnes cítíte více? Architektem, designérem, sklářem?
Mně se to mísí. Ale v podstatě všechno dělám z myšlení architekta. Architektura funguje jinak než design. To je úplně jiný obor. Protože v designu jde o to, co vidím před sebou. Kdežto architektura je okolo. Je i za mnou. Tam je právě strašně důležité navrhovat tak, že i to, co je za mnou, hraje stejnou roli.
E15: Sledujete nové trendy, módní výstřelky?
Když jsem studoval, všechno jsem strašně sledoval. A inspiroval jsem se vším možným. Pak jsem si objevil Plečnika a ten je pro mě pořád nejdůležitější. Myslím, že byl vůbec nejlepším architektem dvacátého století. Vystudoval ve Vídni u Wagnera a všichni studenti byli tehdy právě jako Wagner nebo Loos. Plečnik na to kašlal. Šel si svojí cestou. To je něco, o co se snažím také. Takže trendy nesleduji vůbec.
E15: Dům v Hamburku, který jste navrhl pro sestru a dostal za něj cenu, působí neprakticky. Je to vlastně skleník nad domem. Když se práší, jak se myje? Měl jste před očima jen odvážnou formu?
Déšť to umyje, skvěle… Ale takhle: byl tam takový úzký pozemek, poslední volný v ulici. Sestra si ho koupila a stavební úřad řekl, že dům musí mít stejnou formu jako všechny vedlejší, usedle vyhlížející domy. Měl stát co nejblíže ulici – kuchyně do zahrádky a obývací pokoj do ulice. No a já to chtěl otočit, což normálně nešlo. To by nepovolili. Takže jsem ten vnější dům postavil, jak chtěl stavební úřad, ze skla. No a vnitřní vyzděný jsem otočil podle svého.
E15: To vás napadlo hned, nebo až po nějakém trápení?
Vždycky je to trápení. A vůbec největší trápení je vyloučit své blbé nápady.
E15: Vaše díla vyvolávají silné emoce. Jako by je lidé jen totálně brali, nebo je naopak zcela odsuzovali.
To je přece skvělé! To je lepší, než když jsou všichni neutrální.
E15: Myslíte si, že jste neomylný?
Jistěže ne, každý je omylný. Co dělám, ale dělám svědomitě. Vím, že si za tím můžu stát. Nedělám věci, u kterých bych za rok řekl: to jsem raději dělat neměl. Ale jsou věci, které jsem nedodělal. Třeba v architektuře se mi to stalo několikrát, když po mně chtěli něco, co jsem už nemohl přijmout. A tak jsem řekl ne. A skončil jsem.
E15: Kdybyste se věnoval jen architektuře, asi byste měl za sebou více projektů než padesát. Na druhé straně jste řekl, že architekt musí dozrát. Jak jste to myslel?
O tom jsem přesvědčen, architektura je život. A pochopit život, to chvíli trvá. Většina světových architektů se prosadila později, často měla první realizace až ve středním věku. Mám strašně rád mladé lidi. Ale ti se pořád snaží něco vynalézt, změnit. Jenže v architektuře o to nejde. V architektuře jde o kvalitu. Asi už bylo všechno vymyšlené, těžko přinést něco úplně nového. Ale pořád se mění kontext. To, co vymysleli před sto lety, v dnešním kontextu musí automaticky vypadat jinak. Takže je to pořád otevřené.
E15: Na čem nyní pracujete?
Kromě dalších dvou projektů v Číně na rekonstrukci nádherně položeného domu na Smetanově nábřeží v Praze. Naštěstí zde mám podobně osvíceného developera, jako jsem měl v Číně. Chce, aby to bylo krásné. Vzal si mě kvůli vchodu do prezidentské kanceláře na Hradě. Byl z něho nadšený. Ona si vůbec spousta lidí myslí, že to tam bylo vždycky. Ten mi také dává absolutně volnou ruku. I když vlastně úplně volnou ruku nemám, protože tam jsou památkáři.
E15: Neschvalují tak rychle jako Číňané?
Občas řeknou, to není dobré. A když se jich zeptám proč, neumějí odpovědět. Památková péče by ale měla umět argumentovat. Já udělám vikýře do střechy a oni řeknou, udělejte raději ateliérová okna, jsou hezčí.
E15: Jak hodnotíte moderní architekturu v Praze?
Praha je z pohledu moderní architektury mrtvá. Tady nic není. Jen nevýrazné kusy, Myslbek, Karlovo náměstí. Když si jen vzpomenu, jak všichni napadali Tančící dům. A on je tak krásný na tom rohu. To je jediný dům z nové doby, o kterém se dá bavit. Je to dané především osvícenými developery a prostředím schvalování a povolování, jaké je u nás nastaveno. Třeba v Nizozemsku o stavbě rozhoduje skupina vybraných architektů. Ti se každého půl roku mění a je to hodně objektivní. Pokud řeknou, že někde něco nemůže být, sedí to. Mají argumenty.
E15: Co blob Jana Kaplického?
Byl jsem docela velký bojovník, aby ta knihovna na Letné stála. Ale ne proto, že by se mi to líbilo, já jsem tomu nerozuměl. I když jsem se s ním o tom bavil, nikdy jsem nepochopil, proč vznikla tahle forma. A jaký má vztah k vnitřku. Ale proces kolem byl neuvěřitelný. To nejde, aby někdo rozhodl, že to tam nebude stát. A konec! Nebo že někdo nebyl pozvaný na parník a urazil se. I proto to v Praze vypadá takhle.
| Bořek Šípek (65) |
|---|
| V roce 1968 emigroval, v Hamburku vystudoval architekturu, ve Stuttgartu filozofii. V roce 1979 získal doktorát na Fakultě architektury na Technické univerzitě v Delfách. V roce 1983 přesídlil do Nizozemska, zde založil studio Alterego. Spolupracoval s italskou designérskou firmou Driade. |
| V roce 1989 založil v Praze umělecké studio, o rok později byl jmenován profesorem architektury a designu, přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1992–2002 působil ve funkci hlavního architekta správy Pražského hradu, v období let 2005–2012 byl děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. |
| V roce 2012 otevřel novou sklárnu v Novém Boru – studio Anežka. Jeho umělecká díla lze nalézt v mnoha světových galeriích a muzeích. Vytvořil téměř padesát architektonických projektů, většinu v zahraničí. Za Glasshaus v Hamburku (1982) získal prestižní ocenění Preis für Architektur. |
Čtěte také:
