Boris Johnson míří do Downing Street přes politické mrtvoly přátel i příbuzných

Na večer jedenadvacátého června neplánujte žádný společenský život. Sedněte si k televizi, nalaďte BBC 1 a pevně se držte sedačky. Na programu bude nevídaná věc – v přímém přenosu se bude vysílat de facto finále souboje o to, zda Británie zůstane v Evropské unii, nebo z ní vystoupí. Referendum na to téma začne zhruba šestatřicet hodin poté, co za oběma konkurenty zapadnou dveře studia.

V souboji o politické bytí a nebytí proti sobě budou nezvykle stát dva konzervativci, dlouholetí spojenci a spolužáci, ministr financí George Osborne a londýnský starosta Boris Johnson. A ačkoli podmínky ve studiu budou mít oba úzkostlivě stejné, všechny oči budou upřeny na druhého jmenovaného. Při předpokládaném těsném výsledku referenda to může být právě Johnsonův výkon, co rozhodne.

Londýnský starosta není ledajaký politik. Kdo chce vědět, proč je Donald Trump v USA populárnější, než by „měl být“, může Johnsona brát jako případovou studii téhož jevu. Ačkoli se pravidelně dopouští kiksů, které by jiného člověka ve veřejné funkci zlikvidovaly, Johnson je v posledních deseti letech pravidelně nejpopulárnějším britským politikem. (Koneckonců v silně prolabouristickém Londýně dostal v roce 2008 ve starostenských volbách 44 procent hlasů, zatímco jeho Konzervativní strana v čele s Cameronem měla celkem jen 36 procent.) Důvody trvalé podpory obou politiků jsou podobné.

Jsme v ubohém městě

Stejně jako Trump i Johnson mluví, jak mu zobák narostl, a to i za cenu, že to leckoho urazí. „A jsme v Portsmouthu, jednom z nejzuboženějších měst jižní Anglie, kde je příliš mnoho drog, obezity, lenosti a labouristických poslanců,“ zněl před lety úvod jeho článku pro The Times. „Je pravda, že 16 procent londýnské populace má IQ pod 85, kdežto jen dvě procenta přes 130,“ odůvodnil již jako starosta rozevírání příjmových nůžek mezi obyvateli metropole. Nejeden britský politik se musel odporoučet za podstatně menší prohřešky proti korektnímu tónu.

Stejně jako Trump i Johnson dělá, že je mu to jedno, což je jedním ze zdrojů jeho přitažlivosti. V branži, která v posledních desetiletích klade stále větší důraz na vizuální stránku svých protagonistů, chodí Johnson ve zválených oblecích, s košilí vytaženou z kalhot a proslaveně rozcuchanými blond vlasy. Jeho celé vystupování působí jako kříženec vztyčeného prostředníku a dlouhého nosu namířený na politický establishment. Vypadá zkrátka jako veselý chlapík, s nímž každý rád zajde na pivo. Většina Britů mu neřekne jinak než prostě Boris.

Je to klam, jejž Johnson pečlivě pěstuje. Jeho blízcí mu neříkají Boris, nýbrž Al. Téměř nepije a vlasy, jež mu od přírody rostou spořádaně, si sám svědomitě cuchá. Veškerá jeho krapet prostoduchá bodrost jen důsledně halí přesně kalkulující mozek a vražednou cílevědomost.

„Zjistil jsem, že dobrá strategie v politice a v životě vůbec je vyvolat dojem, že chcete naschvál vypadat, jako že nevíte, o co jde,“ prozradil na sebe v biografii novinářky Sonii Purnellové nazvané Prostě Boris, „často totiž skutečně nevíte, o co jde, ale ten rozdíl nikdo nepozná.“ Jeho sestra Rachel, uznávaná žurnalistka, o něm říká: „Boris velmi brzy pochopil, že život je konkurenční boj. Když se ho ptali, čím chce být, řekl, že králem světa. Bylo mu sedm let.“

Nejčerstvějším terčem Johnsonovy soutěživosti se stali ministr Osborne a David Cameron, starostův vzdálený bratranec a spolužák ze střední i vysoké. Jestliže jeho cílem skutečně je stát se ministerským předsedou (a ačkoli Johnson dosud tvrdí, že „ta šance je stejně velká, jako že budu sťat létajícím talířem, oslepen špuntem od šampaňského, uvězněn v nepoužívané lednici a reinkarnován jako oliva“, nikdo o tom nepochybuje), může se mu to splnit podstatně dříve, než by se zdálo. David Cameron má před sebou – po nečekaně úspěšných loňských parlamentních volbách – ještě minimálně čtyři roky vlády, tedy teoreticky. Praxe je složitější, kořeny dnešních Cameronových problémů sahají deset let do minulosti.

Zásadní ústupky

Na podzim roku 2005 se Cameron ucházel o vedení Konzervativní strany. Aby upokojil extrémně euroskeptické partajní křídlo, slíbil, že coby ministerský předseda vyhlásí referendum o vystoupení či setrvání v Evropské unii. Posledního půl roku pak strávil přesvědčováním šéfů evropských vlád, aby přistoupili na většinou kosmetické úpravy podmínek britského členství v EU; ty nyní prezentuje jako „zásadní ústupky“, které v Bruselu pro Brity vybojoval. V únoru však Johnson – coby jeden z jeho nejbližších spojenců – oznámil, že bude prosazovat vystoupení z Unie.

Rozhodne referendum 23. června. Pokud zvítězí odpůrci členství, Cameron s největší pravděpodobností odejde z čela Konzervativní strany; neúspěch patrně zlikviduje i Osbornea coby jeho pobočníka. Johnson jako hlavní postava kampaně za vystoupení bude mít cestičku k vedení strany – a tedy podle britských pravidel i do stísněné domácnosti ministerského předsedy v Downing Street číslo 10 – umetenou.

Pokud zvítězí Cameron, povládne až do roku 2020. Johnson bude mezitím mít spoustu času buď na usmíření, nebo na nalezení nové platformy, z níž bude moci Osbornovi konkurovat. Riziko, jež současným útokem na dvojici Cameron–Osborne podstupuje, tak prakticky neexistuje: přinejhorším na tom bude za čtyři roky stejně, jako by byl, kdyby neudělal nic – a potenciální odměna je vysoká. Ony zhruba čtyři kilometry z londýnské radnice do Downing Street už dlouho nevypadaly tak krátké.

Čtěte také:

Starosta Londýna: Obama by se neměl plést do hlasování o odchodu z Unie

** Bude to mít jen výhody, tvrdí o brexitu londýnský starosta Johnson