Premiér svými výroky poškozuje zemi i svou stranu
O výrocích premiéra Zemana bylo popsáno hodně papíru. Už snad ani nemá smysl pouštět se do polemiky se Zemanovými dětinskými výmluvami na tečky a čárky. Podívejme se na to z jiné strany: V jakém časovém kontextu nedávná Zemanova prohlášení o Arafatovi, Palestincích, sudetských Němcích a Hitlerovi vlastně zazněla? Možná se tak dostaneme i k odpovědi na otázku, komu vlastně slova Miloše Zemana prospívají. České republice? Nebo sociální demokracii?
V Německu jde nyní na dračku poslední dílo známého spisovatele Güntera Grasse, novela Im Krebsgang (Račí chůzí). Grass v ní opět boří stará tabu. Bez zábran totiž líčí osudy německých obětí druhé světové války. Vyvolává tím také diskusi o životních tragédiích Němců, kteří byli po válce vyhnáni ze zemí střední a východní Evropy. Je přirozené, že demokratické Německo takovou diskusi vítá. Nelze přece po Němcích chtít, aby si dodnes nařizovali bobříka mlčení kvůli nepochybným vinám nacistické Třetí říše.
Také Miloš Zeman boří různá tabu. Zdá se, že je posedlý paralelami mezi dneškem a Třetí říší s jejím Adolfem Hitlerem. Svými výroky ovšem také fakticky vstupuje do dnešní německé diskuse. A přilévá olej do ohně. Není divu, že světová (nejen německá a rakouská) média spojují Grassovu novelu se Zemanovými výroky. Není to polský či ruský premiér, ale šéf české vlády, kdo se v očích mnohých stává advokátem poválečných křivd. Je podezírán - ať už právem či neprávem - že i dnes by chtěl všechny problémy řešit etnickými čistkami. Tedy nikoliv pouhý „blázen“, nebo „tlučhuba“, byť také takové charakteristiky v Německu zaznívají.
Horší je, že Zeman kazí pověst celé zemi, která stojí před branami Evropské unie. Česko se v komentářích německého tisku stává „Švejkánií“, nebo „jedním z mála postkomunistických států, kterým se tak obtížně daří nalézt samy sebe“. I v dalších koutech Evropské unie pochybují o tom, zda se Praha hodlá podílet na její koordinované zahraniční politice. Řada vládních politiků v zemích unie nakonec nad Zemanovými výroky třeba i mávne rukou, ale česká pověst se tím nezlepší. Volání po zrušení Benešových dekretů či uzavření jaderné elektrárny v Temelíně pak za českými hranicemi padá na úrodnou půdu: ti arogantní Češi si žádné jednání v rukavičkách nezasluhují.
V Česku se socialistický premiér stal v minulých dnech idolem té části voličů, kterou celá Evropská unie irituje. Ve srovnání se Zemanovými výroky teď působí Klausova kritika unie racionálně a promyšleně. Také na domácí scéně můžeme nalézt zajímavý časový kontext. V témž týdnu, co Zeman poučoval Izraelce o dnešních Hitlerech, Občanská demokratická strana přišla s požadavkem, aby budoucí česká smlouva s Evropskou unií obsahovala pojistku bránící zrušení Benešových dekretů. I ti, kdo s touto iniciativou ODS nesouhlasí, asi přiznají, že má srozumitelný cíl, který není v rozporu s českými národními zájmy.
Miloš Zeman zvětšil Klausův manévrovací prostor – ODS nyní může vystupovat vůči Evropské unii asertivně, aniž by ji její odpůrci mohli nadále označovat za hlavní protievropskou sílu v Česku. Do Zemanova hulvátství, jež je v evidentním rozporu s evropskou politickou kulturou, má Václav Klaus přece jen dost daleko.
Ačkoliv Klaus není při prosazování českých zájmů o nic mírnější než dnešní sociálnědemokratická vláda, domnívají se mnozí Rakušané, že s ním by po českých volbách mohli společnou řeč najít. Lze si to kupodivu představit: ODS v něčem Vídni ustoupí, ale sama vyloží na stůl svůj trumf, kterým bude právě zmíněný požadavek pojistky. Kdo se zasloužil o to, že jsou právě do Klause vkládány takové naděje?
Slova těch sociálních demokratů, kteří tvrdě útočili na šéfa ODS po jeho prosincovém „euroskeptickém“ projevu v Evropském parlamentu, dnes zní směšně. K tomu lze říci jediné: Pánové z Lidového domu, zameťte si před vlastním prahem.
