Státy unie by si měly lépe uvědomit rizika liberalizace
V evropské ekonomice došlo v osmdesátých a počátkem devadesátých let k protiběžnému trendu mezi rozvojem průmyslu a energetikou. Zatímco průmysl nejevil v celku, zvláště ve své „těžké“ části, dramatické známky pozitivního vývoje, energetika - jak elektroenergetika, tak i plynárenství - utěšeně rostla. Protože náklady na energie tvoří významný podíl výrobních nákladů průmyslových firem, nebylo daleko k myšlence stlačit ceny energetických vstupů, snížit zisky jejich dodavatelům, a takto uloupený zisk realizovat buď ve svých výrobcích, případně jej využít k potírání mimoevropské konkurence. Cestou, jak by toho mělo být dosaženo, se staly teze liberalizace obchodu s energiemi, uplatňované v USA.
Prvním signálem zamýšlených změn se stala Evropská energetická charta; dokument, který pojal energetické podnikání a přístup k energiím jako kontinentální, nadnárodní záležitost. Dnes se již zapomíná, že jedním z prvních účelů Charty bylo dosažení společné kontroly nad ruskými přepravními systémy pro export ropy a plynu. Vlády zemí evropské patnáctky i vedení EU na jedné straně pociťovaly potřebu růstu importu těchto komodit, motivovanou snahou o zlepšování stavu životního prostředí Evropy, na druhé straně se však obávaly nekontrolovatelného růstu závislosti evropské ekonomiky na jediném dodavateli. Není tajemstvím, že západoevropské vlády zemí, importujících ruský zemní plyn, po léta hlídaly jeho podíl na národní spotřebě a úspěšně jej omezovaly pro případ, že by přesáhl třicet procent.
Zklamání.
Teze volného energetického trhu přilákaly velké spotřebitele, kteří v nich nacházeli šanci ke snížení cen. Silná bruselská lobby, hájící zájmy velkého průmyslu, využila politické vůle EU ke změně uspořádání trhu cestou jeho maximální liberalizace. Zdá se, že ne zcela prozíravě zhodnotila důsledky takových systémových rozhodnutí. Očekávání se tak po krátké euforii změnila vesměs ve zklamání, například v Německu, které otevřelo svůj energetický trh. V počáteční fázi došlo k výraznému poklesu cen elektřiny. Pokles byl tak značný, že menší výrobci ztratili schopnost konkurence. Na to čekaly velké štiky. Cestou fúzí a reorganizace kapitálu pohltili své menší konkurenty a posílili dominantní pozice. Výsledek? Cena elektřiny v Německu je dnes vyšší než v době před otevíráním trhu.
Pro plynárenství jsou vyhlídky ještě o chmurnější. Je-li konkurenční elektroenergetické pole obsazeno větším množstvím hráčů, kteří díky své výhodné lokalizaci nebo využívanému druhu paliva mohou nabízet variabilní řešení spotřeby, scvrkává se možnost reálné volby dodavatele zemního plynu na několik málo zemí, z nichž část náleží spíše k těm rizikovým. Evropu teď zásobuje dominantní Rusko (u nových členských zemí EU je tato dominance téměř naprostá), politicky stále nepříliš stabilní Alžírsko a Norsko spolu s Nizozemskem, využívající severomořská naleziště zemního plynu. Rozvojové projekty evropského plynárenství se nutně koncentrují na posílení ruského dovozu, případně na import plynu ze zemí střední Asie a Blízkého východu, kde politická či hospodářská stabilita nepatří k jejich hlavním přednostem.
Našedlá ekonomika.
I laikovi je zřejmé, že konkurence je v oblasti importu zemního plynu za těchto podmínek mimořádně omezená. Tento stav nelze zvrátit administrativními či legislativními opatřeními. Objeví-li se na starém kontinentu „noví“ obchodníci s plynem, jsou vždy svázáni s některým z producentů. Nabízí se všetečná otázka, proč by tradiční exportéři, kteří mají blízko ke svým státním exekutivám (těžba plynu je pod přímou kontrolou státu), přepouštěli své stabilní pozice jiným konkurenčním obchodníkům? Nabízí se řada odpovědí; žádná z nich ale nepřispívá ke klidnému spánku. Otevření trhu s plynem nepředstavuje žádnou výzvu pro jeho producenty. Otevírá pouze částečný prostor pro našedlou ekonomiku a umožňuje vládám povětšinou nečlenských zemí EU růst přímé kontroly nad ekonomickým prostorem střední a západní Evropy tím, že zajistí přímý přístup producentů plynu k odběratelům bez ochranného deštníku tradičních plynárenských společností. Vlády zemí Evropské unie tak ztrácejí možnost strategického ovlivnění struktury importní závislosti své ekonomiky a přesunují část odpovědnosti za bezpečnost evropského prostoru na jeho obyvatelstvo. Jako Evropská unie bychom přesto neměli rezignovat na šanci alespoň částečně ovlivňovat – obrazně řečeno – podíl boršče v eintopfu nebo bramboračce. Postup není složitý. Každý z nových obchodníků s plynem by měl nejen doložit, jak plyn získal, ale měli bychom požadovat i oficiální vyjádření producenta, proč opouští část trhu ve prospěch někoho jiného, tedy jakýsi průkaz původu. Je totiž nepravděpodobné, že by například státní ruský Gazprom legálně a o vlastní vůli opouštěl těžce vybudované pozice v Evropě. Osobní zájem vysokých úředníků vstoupit do řad oligarchů je ovšem cosi jiného. Státy unie by měly lépe definovat možná rizika, která jsou spojena s otevíráním energetického trhu. Od definice není daleko k formulaci takových kroků, které by podobná rizika zmenšily. Je to prostor nejenom pro stratégy a prognostiky, ale pro ekonomy, politiky a diplomaty. Má-li být evropský trh s plynem jednotný, potom by měly být uplatňovány společné principy i v přístupu k jeho zdrojům.
