Ozvláštnit Prahu restaurací, která nabízí ojedinělý, originální prostor s porcí romantiky, to je jedna z cest, kterak dobýt přízeň hosta.
Musí to být samozřejmě spojeno s dokonalým servisem, jedinečnou kuchyní a přijatelnou cenou. Takových restaurací je poskrovnu. Usedněme v jedné z nich a shledejme, jak se jí daří – pokud vůbec – plnit výše uvedený vzorec.
Docela dobře by mohlo být v botelu Matylda pod Štítkovskou věží, pomyslel jsem si pokaždé, když jsem šel okolo. Zvenčí vyhlíží loď útulně a romanticky. Navíc skýtá nové, ne běžné pohledy na město. Vždyť kdo by rád nepojedl na hladině řeky v exotickém prostředí a s produkty dobré „lodní“ kuchyně? Vybavovaly se mi četné a hodně lákavé možnosti, kterak toto prostředí využít, proto jsem tentokrát odbočil na náplavku a do Matyldy zašel.
Zpočátku šlo vše hladce a dobře. Hned za vchodem do bohatě prosklené, noblesní prostory se mne ujal číšník a – když pominu jeho totální nezájem pomoci mi z objemné zimní „kůže“ a někam ji uložit – vcelku pozorně a s jistým espritem mě usadil. Připravený jídelní lístek a vinnou kartu mi předložil vmžiku, já se do nich, také vmžiku, zahloubal.
Už při prvních předkrmech jsem však znejistěl a znova se rozhlédl kolem. Podle obsahu lístku se mi totiž zazdálo, jako bych byl ve zcela jiné restauraci, tak podobné si nabídky obou byly. O to jsem, i když prazvláštně, měl volbu lehčí a s výběrem jsem byl ihned hotov. Číšník převzal objednávku a nechal mi čas pro monitoring interiéru.
Strohý lodní příbytek
Vybavení a vůbec celý výzor této „kajuty“ je velmi působivý. Střídají se zde různé druhy dřeva, elegantní, i když trochu nepohodlné židle s vysokými, téměř kolmými opěradly potažené světlou kůží, při jiné stěně pak boxy se stejným polstrováním, ale zdobnější úpravou dřevěných partií. Prostření a založení je z těch nejjednodušších, nijak oslnivé: kovové lodní lampy spuštěné nízko nad stůl a opálové mramorované polokoule svítidel na stropě. Díky zcela proskleným stěnám je ve dne jejich úkolem jen proteplit bílou zimní atmosféru, což se daří. Zdobný, rozložitý bar v čele místnosti akcentuje atmosféru noblesní kajuty nějakého hodně slavného admirála. Nebo úspěšného korzára. Kombinováno s výhledem na v mlze zpola ukrytý Petřín a kry plovoucí po hladině Vltavy, celé prostředí zkonejší mysl a potěší originalitou.
Více rozhlížení mi není dáno, talíř kouřící polévky, je to Zuppa di pesce – polévka z čerstvých plodů moře – právě přistává na stole. Pohled na ni vzbuzuje chutě. Z krémového jezírka ani hustého ani řídkého vývaru vyhlédají doširoka rozevřené ulity slávek s ohnivě zbarvenými oříšky masa uvnitř. Kol nich potom ostrůvky pevně dokola stočených krevet a růžové či chmurně šedivé „útesy“ masa lososa a tuňáka. Ozdobeny tu a tam poházenými útržky zelené nati, působí jako řasami porostlé skalnaté, rozervané pobřeží.
Co do chuti není již dojem tolik potěšující. Vývar sám o sobě chutná dobře, vydatná rybí příchuť je rozšířena o lehce nakyslý projev, zřejmě díky vínu. Krásně to doprovází ryby a tvory z hlubin moře. Ty ale nevykazují mimořádnou kvalitu. Ještě tak krevety a slávky. Prvé, povzbuzené lehkým česnekovým přídechem a pečlivě udělané, jsou asi nejvydařenější. Nasládlá chuť a jemný závoj česneku se zdařile „potkávají“ s vývarem a společně vytvářejí velmi ladný souzvuk mořských chutí.
Slávky dopadají hůře, jejich maso, jakoby zmoučnatělé, ztratilo delším vařením svěžest i chuť. Na celku se nepodílejí, a když, tak mdlým, nepřesvědčujícím podílem. Co se nepovedlo, bylo přenést do chuti výrazy ryb.
Losos, tuhý a bez onoho příjemného, tukem lehce „rozplizlého“ charakteru, neměl formu. Tuňák pak už vůbec ne. Tvrdý na kámen, bez špetky šťávy, byl soustem těžko žvýkatelným bez radosti z konzumace. Trochu o tom napovídala už i neradostná barva „myšího kožíšku“.
Stále ještě však efektní prostředí a nový pohled na město z úrovně říční hladiny stačily tento ne zcela vydařený vstup do oběda eliminovat, stále ještě jsem byl pln tolerance a pochopení. Další výkony kuchaře je ale už nepodpořily, naopak. Jako by v podpalubí vypukla nespokojenost a ta se rozšířila i do kuchyně. I číšník, pracující doposud bezchybně, poněkud zvolnil a upustil od plné koncentrace, prodlevy se staly delšími a nadšení, byť třeba hrané, odpadlo. Nicméně Risotto ai funghi – rizoto s houbami a parmazánem – přinesl ještě „ve lhůtě“ a teplé.
Kyselá rýže s blátivými hřiby
I zde byl pro oko uchystán příjemný prožitek. Risotto se pyšnilo příjemným zabarvením stylu „bílá káva“, oplývalo i úměrnou dávkou lesknoucího se šlemu na povrchu každého zrnka rýže, notné kusy hub vykukovaly z rýžového masivu jako murény z korálového útesu. V ústech se však všechna paráda vytratila. Rýže, správně tvrdá i vazká, chutnala kysele. Hodně a jenom. Nevím, zda opět z vína, patrně ano, ale ostrý, pronikavý důraz kyselosti se zmocnil všeho. Úplně vyřadil ze hry hřiby, mimochodem nepříliš voňavé a až moc blátivé, a samu rýži odsoudil do pozice daleko ve druhém plánu. Do chuti si „neřekla“ ani sebemenší „čurdu“. Tón zoctovatělého vína se nesl jako hlavní a téměř jediný motiv po celou dobu doznívání sousta.
Mezitím už se nálada změnila zcela. Vzpoura v podpalubí zřejmě vybuchla plným žárem, kuchaře asi zavřeli a část „posádky“ se přelila do lokálu. Za bar vstupovaly osoby, které tam evidentně neměly co dělat, z reproduktorů se vyvalila ostudná směs nejprůměrnějšího popíku v děsivých aranžích, navíc proložená německými reklamami. Kuchař, nevím zda původní, přikvačil s talíři zabíjačky, usedl ke zpovykané skupince u stolu a v kajutě začal bujarý „vepřový“ mejdan. Obsluha mne už víceméně přehlížela, jen mi servírka ještě přinesla hlavní chod. Při jeho servisu se utkala se sklepníkem, který ausgerechnet v ten moment musel nalévat víno. Nechybělo mnoho a víno málem skončilo dílem v talíři a dílem v mém klíně.
Costolette di agnello alla prugna e vino rosso, neboli marinované jehněčí kotletky na švestkách a červeném víně nepotěšily už ani oči. Koruna oběda se stala jeho korunou trnovou. Ony také kosti kotletek, poskládané na sebe s úhlovým posunutím, trochu korunu připomínaly. Smutnou, šedavou korunu. Maso bylo „skrz“, ale totálně a bez milosti. Bylo tuhé a vysušené jako saharská poušť. Možná by nadchlo Kolumbovu posádku po třech měsících hladovění, já nad ním však nadšením nehýkal. Nedalo se téměř kousat, ostatně jsem se o to ani nepokoušel. Omáčce pak, nevím proč, znovu vévodil nakyslý projev. Švestky byly navíc suché, nenaleželé, česnek bez charakteru a vinná omáčka chutnala jako druholigový „krabičák“, čpěla, až urážela.
Po takovém představení jsem si odpustil dezert, domohl se účtu a vyrazil odsud. Celkem 2215 korun – tolik tahle pirátská show stála – bylo jednoznačně mojí prohrou. Jinde, třeba tam, kde, jak se domnívám, „opráskli“ valnou část lístku, bych se za ně dočkal pohoštění mnohem lahodnějšího. Nerozumím kuchařům, kteří se pouštějí cestou, které – jak bylo právě předvedeno zde – zatím nedorostli. Pokud to nebyl jednorázový výpadek, k němuž však nemůže v podniku tak vysokých cílů dojít. Návštěva zde způsobila pád jedné mé iluze a prokázala, že není vždy radno být přílišným optimistou.
