Před deseti až patnácti lety investoři v Česku uvažovali, zda není lepší brownfieldy zbourat, než je nákladně renovovat. Dnes se situace výrazně mění. „Rekonstruované industriální památky obohacují image firmy. Podnikatelé si zakládají na tom, že jejich areály mají stoletou historii,“ míní šéf svazu stavebních inženýrů Svatopluk Zídek.
Prezident Českého svazu stavebních inženýrů Svatopluk Zídek.
Autor: Profit
Proč by měli investoři zachraňovat staré tovární objekty či jiné chátrající areály?
Vy tomu říkáte brownfieldy, my se zajímáme o industriální architekturu, která je svým slohem a pojetím velice zajímavá a cenná. Na přelomu 19. a 20. století stavěli továrny jako chrámy, třeba pivovary připomínají zámky. Je to důstojné místo, byť třeba právě teď zanedbané. Většina sídel vznikla kolem těchto objektů, a když zaniknou, tak zmizí i genius loci té lokality.
Je finančně náročnější rekonstruovat chátrající objekt, nebo stavět na zeleném?
Záleží, jak a k čemu chcete areál využít. Při srovnání je třeba také započítat cenu pozemku, vybudování infrastruktury a postavení objektů. Většinou se dá v brownfieldech využít stávající kanalizace, elektropřípojky, rozvody plynu a podobně. Celkové náklady nemusejí být vyšší u rekonstrukce než u nové výstavby. Ale obecně se dá říci, že nákladnější je většinou konverze, a navíc k ní nejsou všechny objekty vhodné. I to je třeba zvážit.
Těžko se třeba udělá něco z vysokých pecí. To je příklad vítkovických pecí, ale pokud by se zakonzervovaly, mají i historickou cenu, protože celé Vítkovice vznikly kolem pecí a ty hrály svoji roli při vývoji města. Ve světě se už přichází na kloub podobným zařízením. Například v Porúří je huť, která je zapsána mezi světové památky, a tam se pohybuje roční návštěvnost kolem 2,5 milionu lidí. Kam se na ni hrabe Karlštejn. Viděli jsme tam výstavu v kotelně, která přitáhla takové množství návštěvníků, že byla parkoviště velikosti dvou fotbalových hřišť v sobotu plná osobních automobilů.
PŘISPÍVAJÍ K IMAGE FIRMY
Byznysmeni, kteří renovovali brownfieldy, tvrdí, že takové objekty přispívají k dobré image firmy.
Naprosto s nimi souhlasím. Stačí se podívat na Škodovku. Volkswagen Group, který nemá naši historii, rád využil budovy staré automobilky, do nichž umístil muzeum, expedici a podobně. Zakládá si na tom, že má více než stoletou historii. Jinde udělali ve starých objektech zasedací místnosti, které pro svoji historickou krásu i výhodně pronajímají, nebo využívají k obchodním jednáním. I to může přispět k úspěšným kontraktům. Když se podíváte do Staropramenu, velice pietně tam udržují starou varnu, která funguje pro výrobu speciálních piv a je udržována v pohotovostním stupni také kvůli image firmy.
Tvrdíte, že posledních patnáct let se intenzivně zajímáte o brownfieldy. Kde v Česku máme příkladné renovace těchto objektů?
Například titul Stavba roku 2008 získala přestavba pivovaru v Hradci Králové na Administrativní centrum Královéhradeckého kraje. O rok dříve byla oceněna kompletní rekonstrukce objektu bývalého mlýna včetně generální opravy a zprovoznění malé vodní elektrárny v Semilech, která nyní slouží jako multifunkční sportovně-relaxační centrum.
Městečko Toužim u Karlových Varů zahájilo rekonstrukci pivovaru, z něhož chtějí mít kulturní centrum, svatební síň a podobně. Rozhodli se vrátit objektu život a dát mu nový smysl. Pro město to může být nový historický střed, pro obyvatele zajímavé prostředí. Znám i dobré příklady studentských kolejí, které vznikly v brownfieldech. Je spousta zdařilých rekonstrukcí, které slouží i jako atrakce měst.
VE VYUŽITÍ STARÝCH TOVÁREN MÁME DESET LET ZPOŽDĚNÍ
Změnil se v poslední době přístup laické i odborné veřejnosti k brownfieldům? Za posledních deset let hodně. Před deseti až patnácti lety se pochybovalo, zda není lepší industriální památky zbourat, teď se situace výrazně mění. Těžko by se dřív podobné rekonstrukce uskutečnily, zastupitelé by takový nápad nebrali vůbec vážně, natož jej schválili. Architekti by zase do akce nešli kvůli dohadům s památkáři. Máme zpoždění zhruba deset až patnáct let třeba oproti Anglii, ale i jiným státům Unie. Loni jsme byli v Hamburku na tematické cestě, kde nás němečtí kolegové provázeli místem, kam dříve přijížděly lodě a rovnou se tam zboží i skládalo. Kvůli kontejnerizaci jsou posledních dvacet let tyto baráky nevyužitelné, dnes se postupně jeden za druhým přestavují. Suterén zůstává nepoužitelný kvůli možnému zaplavení, protože by to bylo drahé, ale v dalších patrech se dělají kanceláře, projektové ústavy, a v posledních dvou až třech podlažích byty. Než rekonstrukci dokončí, už jsou prostory prodány. Vzniká tam nové město, které je i turistickým cílem. V Hamburku jsme byli také v bývalé vodárenské věži, v níž vznikl luxusní hotel, což není nijak zvláštní, a je logické, že bude úspěšný. Ale změnila se kolem i celá čtvrť. Vznikají tam lepší hospody, obchody, je tu lepší dopravní spojení, je to důvod k oživení lokality. Takové objekty bývají v centru měst, a když se jim dá nový smysl, tak je to výborný investiční záměr. Nemohou ve všech vznikat jen muzea, ta se sama neuživí. Co byste poradil podnikatelům, kteří uvažují o investici do brownfieldu? Co by měli udělat nejdříve?
Především by si měli prověřit, zda nejde o zamořenou lokalitu, zda tam není po předchozím provozu nějaká ekologická zátěž. Místo, kam čtyřicet let tekl do země olej, bude finančně velmi náročné na vyčištění zamořených půd či vod. Je třeba spočítat, zda náklady na revitalizaci nejsou příliš velké a zda se vůbec vyplatí. Samozřejmě by si měli ujasnit, jaký je jejich podnikatelský cíl, co tam vlastně chtějí mít a jak plánují místo zhodnotit. Využijí-li například obvodové zdi, je to jenom dobře. Naopak, když se jim výrobní prostředky do hal nevejdou, může se investice prodražit. Rovněž by se měli pozeptat, zda mohou získat nějakou dotaci.
