Evropská centrální banka vyzývá: nespěchejte
Ačkoliv má Česko od prosince členství v Evropské unii prakticky jisté, nejelitnější ekonomický spolek evropských zemí – měnová unie - je Čechům ještě hodně vzdálen. Jen s mírnou nadsázkou lze prohlásit, že skutečná evropská elita má před námi téměř stejný náskok jako po vzniku samostatného českého státu. Také tehdy mnozí věřili: Česko bude v EU do pěti let. Ve skutečnosti to trvalo mnohem déle. Nyní existuje možnost, že Češi zavedou společnou měnu euro a vstoupí do eurozóny v roce 2007. To by ovšem museli výrazně zrychlit tempo – především při likvidaci obrovského rozpočtového schodku.
Člen rady Evropské centrální banky (ECB) Tommaso Padoa-Schioppa, který má na starosti vztahy s kandidátskými zeměmi, mluví o období více než deseti let – tak dlouho může podle něj trvat, než se nováčci na zavedení eura připraví. Na druhou stranu ECB nevylučuje, že první země střední a východní Evropy opravdu bude v eurozóně v roce 2007. Česko však v současné době k favoritům rozhodně nepatří.
===== Nejsme Britové ===== .
Není pochyb o tom, že podle schopnosti rychle vstoupit do eurozóny bude hodnocena celková úroveň České republiky a její ekonomiky. Společnou měnu sice zatím nezavedly některé velmi vyspělé země – Británie, Dánsko a Švédsko. U nich to však nikdo nepovažuje za projev slabosti. Eurozóna by tyto státy ráda uvítala hned a s radostí. Navíc nelze vyloučit, že v dohledné době euro skutečně zavedou. Kromě toho – na rozdíl od Britů a Dánů – vstupují Češi do EU s jasným závazkem přijmout i euro. Čím dříve to bude, tím větší důvěru v mezinárodních ekonomických kruzích Česko získá.
Padoa-Schioppa vyzývá země střední a východní Evropy, aby se zaváděním eura nepospíchaly. ECB hodlá přijmout pouze připravené kandidáty. Jenže řada ekonomů se obává, že vyčkávání, zvláště pokud by bylo spojeno s nedostatečnými reformami, se může vymstít. Maďaři a Poláci na tom sice dnes nejsou o moc lépe než Češi, ale přinejmenším chtějí (a mají na to plán) splnit v příštích třech čtyřech letech maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny – tedy včetně limitu pro rozpočtový schodek, který nesmí překročit hranici tří procent hrubého domácího produktu. Estonci a Litevci již svou měnu k euru zafixovali a se státními financemi nemají větší problémy. Šéfovi české vlády Vladimíru Špidlovi ovšem stačí, když země přijme evropskou měnu až mezi lety 2009-2011.
Mimo bezpečný přístav.
Co může zpoždění při zavádění eura znamenat? Viceguvernér České národní banky (ČNB) Luděk Niedermayer se obává, že zahraniční investoři dají v našem regionu přednost těm zemím, které už v měnové unii budou. Jeho kolega z bankovní rady Oldřich Dědek se bojí případných měnových turbulencí a rychlých změn kapitálových toků, před nimiž se členové eurozóny mohou cítit mnohem bezpečněji. Guvernér ČNB Zdeněk Tůma sice nepovažuje malé zdržení (třeba o rok) za katastrofální, i on však varuje před pomalým snižováním rozpočtových schodků (více rozhovor na straně 42).
Pozoruhodná je argumentace šéfa polské centrální banky Leszeka Balcerowicze. Ten věří, že příprava na euro nakonec donutí vládu ve Varšavě, aby se pustila do reforem, odstranila neefektivní průmyslové dotace a omezila štědré sociální příspěvky. Pokud by tak kabinet neučinil, „koupil“ by si sice možná sociální smír, ale bylo by to podle Balcerowicze na úkor budoucího rozvoje. Reformy, které je nutné udělat pro vstup do eurozóny, jsou zkrátka nezbytné nejen kvůli euru, ale především kvůli zdravému vývoji ekonomiky. Podobně argumentuje i Zdeněk Tůma.
Duisenbergovy úkoly.
Šéf ECB Wim Duisenberg mluví o třech klíčových úkolech pro dnešní kandidátské státy, které hodlají dosáhnout „plnohodnotného členství“ v Evropské unii. Tím prvním je zajištění nezávislosti centrální banky. Zdá se, že jde o samozřejmost, ECB však stále nachází nepřípustné snahy politiků vměšovat se do záležitostí centrálních bankéřů. V této souvislosti se v poslední době mluví spíše o Polsku či Maďarsku a také Frankfurtu (sídlo ECB) se zdá, že Česko už má podobné problémy snad za sebou.
Druhým Duisenbergovým úkolem pro kandidáty je zdravá fiskální politika. Zodpovědnou rozpočtovou politiku považuje za základní předpoklad makroekonomické stability. Právě zde Česko selhává nejvíce ze všech zemí, které byly na konci minulého roku v Kodani přizvány do EU. Nejenže překračuje maastrichtský limit pro rozpočtový deficit více než dvojnásobně, ale jako jediný stát se k oné tříprocentní hranici nehodlá výrazně přiblížit ani v roce 2005.
Třeba chudí, hlavně dynamičtí.
Třetím úkolem šéfa ECB jsou strukturální změny. Tomasso Padoa-Schioppa v této souvislosti poznamenává, že rozhodující z hlediska „reálné konvergence“ není ani tak to, jaká je v kandidátské zemi výše hrubého domácího produktu na hlavu. I to se sice sleduje, ale ECB se podle všeho smířila s tím, že z tohoto pohledu rozdíly mezi členy eurozóny jsou a budou značné.
Důležité je, aby se vytvářel potenciál pro hospodářský růst – reformou ekonomických struktur (v Česku se mluví například o dotažení liberalizace energetiky či telekomunikací), vytvořením dokonalejšího legislativního a institucionálního rámce, vybudováním infrastruktury. Padoa-Schioppa posuzuje úroveň „strukturální konvergence“ také podle toho, zda se v zemi vytváří příznivé prostředí pro podnikání a jak efektivní je alokace finančních toků (přes banky, kapitálové trhy). ECB kupříkladu uvádí, že úroveň bankovních aktiv v poměru k HDP je v kandidátských státech stále výrazně nižší než v eurozóně. To znamená, že tyto státy pořád nedokážou dostatečně „přetavit“ finanční úspory na investice.
Riskantní přechod.
Proč se mluví právě o roku 2007 jako o prvním možném datu pro zavedení společné měny? Po vstupu do EU, který je naplánován na 1. května 2004, se zájemci o euro musejí dva roky podílet na Mechanismu směnných kursů číslo 2 (ERM 2; první takový mechanismus fungoval před zavedením eura). ERM 2 stanoví hranici pro výkyvy směnných kursů měn kandidátských států – plus minus patnáct procent oproti centrální paritě. Pokud aspirant přežije ony dva roky bez úhony a splní i všechna ostatní maastrichtská kritéria, eurozóna ho stěží může odmítnout. Nejbližší logický termín pro vstup do měnové unie pak bude 1.leden 2007. Česká národní banka – na rozdíl od ECB – není vizí mechanismu ERM 2 nijak nadšena. Její obavy vyplývají z poznatků řady světových ekonomů, podle nichž by se kursy měn měly pohybovat naprosto volně (volný floating), nebo by naopak měly být pevně zafixovány vůči jiné měně. Stanovení pásma pro pohyb kursů totiž může lákat spekulanty, kteří sázejí na to, že ta či ona měna se ve stanovených hranicích neudrží. Něco podobného se v minulosti stalo britské libře či italské liře, které musely opustit první mechanismus směnných kursů. Guvernér Zdeněk Tůma zdůrazňuje, že Česko hodlá strávit v ERM 2 minimální dobu – tedy právě ony dva roky. To znamená mít jasnou představu o tom, kdy chceme euro zavést, a přesně 24 měsíců předtím do ERM 2 vstoupit.
ECB: Nebojte se!
Tomasso Padoa-Schioppa však má jiný názor než Zdeněk Tůma. Mechanismus ERM 2 považuje za poměrně bezpečný. Pásmo pro pohyb kursu je dostatečně široké a v případě potřeby lze změnit centrální paritu. (Ona dvouletá lhůta by se však pak musela začít počítat znovu). Padoa-Schioppa navíc poukazuje na skutečnost, že ERM 2 je mnohostranným závazkem. O udržení stanoveného limitu – třeba pro pohyb české koruny – by tedy musela usilovat nejen ČNB, ale také Evropská centrální banka. „Je to mnohem jistější, než když si někdo jednostranně stanoví kurs k euru,“ argumentuje představitel ECB.
Padoa-Schioppa dokonce vidí v ERM 2 rámec pro dosažení konvergence, v němž by měny kandidátských států mohly trávit třeba i řadu let. ERM 2 by měl ukazovat cestu trhu. „Malé otevřené ekonomiky by měly mít názor na vhodnou úroveň směnného kursu,“ tvrdí Padoa-Schioppa. Ostatně i volný floating, kterému Česko prozatím dává přednost, má podle něj svá rizika – může přispívat třeba k oslabování konkurenční schopnosti nebo ztrátě důvěry země pro investory.
Výměna kanálů.
Co nejrychlejší zavedení eura by jistě uvítali mnozí čeští exportéři, kteří si lámou hlavu s dlouhodobým posilováním kursu české koruny. Jenže právě taková argumentace je snad tím největším trnem v oku skeptikům, kteří se obávají, že místo posilování kursu by Česko muselo čelit podstatně vyšší inflaci. Kandidátské země totiž z řady důvodů čeká zhodnocování reálného směnného kursu – když to nepůjde přes jeden kanál (nominální směnný kurs), prorazí si cestu druhým (růst cen). Petr Mach, analytik Centra pro ekonomiku a politiku a blízký názorový spojenec bývalého premiéra Václava Klause, tvrdí, že kdybychom přijali euro dnes, dosáhla by inflace deseti procent.
Taková argumentace má logiku, otázkou však je, zda by nárůst inflace skutečně byl tak výrazný. ECB například přichází s poznatkem, že rychlejší vzestup produktivity práce v kandidátských zemí se projevuje na růstu cen méně, než se předpokládá – maximálně jedním procentním bodem. Ačkoliv by případné celkové inflační tlaky mohly být vyšší, za pět let (po další deregulaci, liberalizaci a přizpůsobení Evropské unii) to nemusí být pravda. Pokud však Česko neudělá něco zásadního se svým rozpočtovým deficitem, stejně se nebude moci do elitní eurozóny zařadit.
