Právě před 95 roky se v Železné Rudě vzbouřil 1. „legionářský“ prapor. Vojáci ozbrojení puškami, granáty a kulomety nasedli do vlaku a vyrazili na Prahu
Nejdřív se vzbouřilo 40 mužů, kterým velel četař František Jelínek. Pak – ještě během téhož odpoledne 21. července 1919 – se ke vzpouře přidal zbytek železnorudské posádky tvořený 1. střeleckým „legionářským“ praporem. Důstojníci byli zatčeni a krátce před půl dvanáctou v noci obsadili Jelínkovi vzbouřenci nádraží a poštu. Pod pohrůžkou smrti zakázali používat telefon i telegraf, odřízli Železnou Rudu od světa, zabavili vlak, postavili na střechu kulomet a uprostřed noci se vydali přes Klatovy a Plzeň na Prahu.
O co jim šlo, není tak docela zřejmé a jasno v tom neměli ani sami povstalci. Správce železnorudského poštovního úřadu Josef Masopust později u soudu – k velkému pobavení pražského publika – vzpomínal, jak mu jeho strážci naivně vysvětlovali, že chtějí zároveň zavést „Masarykovu diktaturu a vládu rad (myšleno sovětů – pozn. red.)“.
Hodně vzbouřenců se však k akci přidalo z mnohem přízemnějších důvodů, nejvíc ze všeho jim prý vadilo špatné jídlo a přísní důstojníci – „staří Rakušáci“. Nadto se v zapadlém, většinově německém městečku na bavorských hranicích cítili odstrčení a zneuznaní.
„Vzbouření bylo dílem neorientovaných, zmatených lidí, kteří dali se svésti náladou chvíle a nejasnými plány na svržení vlády a nastolení nového režimu, jejž každý z nich představoval si jinak. Bylo v tom víc vojácké libovůle než jakéhokoli politického cíle,“ vystihlo příčiny vzpoury sociálnědemokratické Právo lidu.
REVOLUCE & TATÍČEK
Velká část vojáků 1. „legionářského“ praporu prošla ruským zajetím a československými legiemi, někteří z nich však prokazatelně nějaký čas sloužili i Leninovým bolševikům (sám vůdce rebelů, sedmadvacetiletý obchodní cestující Jelínek, z legií o Vánocích 1917 zběhl, a co do konce války dělal, není jasné). Revoluci tito lidé znali z první ruky, vzali si z ní ale hlavně její vnější projevy – mávání rudými prapory, jmenování komisařů a ohnivou rétoriku. Navíc valná část z nich, zdá se, opravdu věřila, že „tatíček Masaryk“ vezme po jejich příjezdu do Prahy věci do rukou a vše napraví.
Existují důkazy, že vzbouřenci jednali s dělníky z plzeňské Škodovky, náznaky, že měli spojení na německé komunisty-spartakovce (Bavorská republika rad byla poražena v květnu 1919), a zprávy z druhé ruky o tom, že Jelínek těsně před vzpourou přivezl z rudého Kladna spoustu peněz. Přes to všechno v tom byli železnorudští vzbouřenci sami a kromě slovní podpory komunistického křídla sociální demokracie se žádné pomoci nedočkali. Jelínkovi muži – nedávní frontoví vojáci – se při obsazování měst chovali jako zkušení profesionálové. Na rozdíl od Rusů si však počínali nenásilně – seřezali pouze pár šmelinářů a rabujících, nikdo ale nebyl vážně zraněn, natožpak zabit. Během nejvážnější prvorepublikové vojenské vzpoury nejspíš nepadl jediný výstřel.
Posily z Nýrska První zastávkou vzbouřenců bylo Nýrsko. Jelínkovi muži odtud nejdřív zamířili do nedaleké Bystřice nad Úhlavou, kde na zámku bydlely zbylé dvě roty 1. „legionářského“ praporu. Vojáci se k nim přidali, velitelé byli se slovy „bratře, vstávej, jsi arestován“ probuzeni a sesazeni.
Kapitán Alexandr Helcl, který zůstal na dobré slovo na svobodě, později vzpomínal, jak mu svobodník Josef Špaček vykládal, že pochodeň již byla zapálena a že je to „konec vlády buržoasie“. Další vzbouřenec Blažej Majer ho prý naopak uklidňoval: „Neboj se, teror nebude, jdeme cestou vývoje.“
Velení v Bystřici převzal vojín – nyní „komisař“ – František Astaloš, vzbouřenci mezitím zpacifikovali samotné Nýrsko, nasedli na vlak a vyjeli dál. Předsunutá skupina na nákladním automobilu zabrala nejdřív Klenovou a Janovice nad Úhlavou, zhruba ve čtyři ráno dorazil vzbouřenecký vlak do patnáctitisícových Klatov.
Puškami, kulomety a granáty ozbrojení rebelové se na nádraží zmocnili telefonu, telegrafu a pokladny, poté se rozdělili a vyrazili do ulic.
Jedna skupina se vkradla do kasáren 14.
dragounského pluku a podařilo se jí na chodbách zabavit odložené pušky mužstva.
Teprve pak vzbouřenci probudili vojáky a vysvětlili jim, o co jde. Naprostá většina z nich se přidala na stranu vzbouřenců a dostala zbraně zpět. Mezitím další dvě skupiny vzbouřenců pozatýkaly doma spící důstojníky, odzbrojily četnictvo, internovaly starostu města i okresního hejtmana a obsadily poštu a záložnu.
Velitelem města se na celý příští den stal důstojnický sluha, „komisař“ Václav Škeřík. Jeho muži hlídkovali v ulicích, udržovali pořádek, nařídili vyvěsit rudé a červenobílé prapory a u majitele místní tiskárny si objednali vytištění plakátů, které vyzývaly občanstvo ke klidu, za rabování slibovaly okamžité zastřelení, zakazovaly srocování a pod trestem smrti rovněž „prodej a nálev všech lihovin, jakož i piva a vína“.
Naprostá většina vzbouřenců – nyní už jich bylo několik set – hned ráno nasedla do dvou vlaků a okolo sedmé vyrazila na Plzeň. Cestu jim přitom umetal nákladní automobil, jehož posádka s předstihem obsazovala železniční stanice – Švihov, Přeštice, Dobřany. Také v Dobřanech se podle vyprávění četnického strážmistra Sloupa pokusili obsadit kasárna a přetáhnout na svoji stranu zdejší vojenskou posádku. Tentokrát ale marně. „Stěžovali si na špatnou stravu, byrokratické důstojníky, nepořádek v republice, špatnou vládu a chtěli se dostati k presidentu Masarykovi,“ dodal Sloup.
V Plzni už ale na vzbouřence čekali.
KDO JE? REVOLUCIONÁŘ!
První zpráva o rebelii se dostala ven již krátce po půlnoci 22. července, kdy se jeden železnorudský poštovní úředník dostal k telefonu a zavolal do Strakonic. Reakce byla okamžitá a organizační oddělení ministerstva národní obrany vydalo rozkaz, který vojenské autority v Plzni, Českých Budějovicích a ve Strakonicích vyzýval k razantnímu zásahu: „Zakročení musí být rychlé, energické a bezohledné; použito budiž veškerých dopravních prostředků, které stojí v jednotlivých místech k disposici.“
Do věci však v tu chvíli osobně vstoupil Masaryk a do Plzně vyslal majora legií Václava Kopala. „Nechť domluví důstojníkům a mužstvu vzbouřeného praporu ruských legionářů, aby dobrovolně vydali zbraně a bezpodmínečně se vzdali. Bude-li míti jeho intervence úspěch, buďtež vůdcové vzbouření uvězněni, ostatní důstojníci a mužstvo internováni,“ stálo v instrukci pro Kopala. Teprve pokud by prezidentův muž po dobrém neuspěl, mělo „energicky a bezohledně“ zasáhnout vojsko.
Ke konfrontaci ale došlo ještě před tím, než stihl major Kopal na místo dojet. U železniční stanice v Liticích (dnes předměstí Plzně) zastavil vzbouřence vlak, který proti nim vyslal vojenský velitel Plzně podplukovník Wittmann.
Zdržení využil Wittmann spolu s Josefem Patejdlem, náměstkem plzeňského starosty a někdejším ruským legionářem (o dva roky později se stal předsedou Československé obce legionářské a poslancem), k telefonické rozpravě s Jelínkem.
Jelínek se prý do telefonu na dotaz: „Kdo je?“ ohlásil slovem: „Revolucionář.“ Na to Wittmann ne zrovna takticky poznamenal, že s revolucionáři nejedná, a hrozil použitím zbraní: „Abych ho postrašil, řekl jsem mu, že mám dokonce děla, ač žádného děla v posádce jsem neměl.“ Jednat za takových okolností ale Jelínek nechtěl a nenechal se přesvědčit ani Patejdlem.
KONEČNÁ V PLZNI
Vlaky ověnčené kulomety se brzy rozjely a po chvíli narazily na Wittmannovy vojáky – německé domobrance a český 55. pěší pluk.
Hrozilo, že dojde k přestřelce, jenže Wittmann své vojáky neovládal zdaleka tak, jak by sám chtěl. „Na německé domobrance voláno z řad vzbouřenců ‚Nicht schiessen!‘ (nestřílejte – pozn. red.) a oslovení také skutečně dávali najevo, že přání tomu vyhoví,“ potvrdili Wittmann s Patejdlem u soudu.
Oba vlaky tak dojely až k cvičišti u plzeňských zeměbraneckých kasáren. Vzbouřenci vystoupili a utábořili se. Co se dělo dál, popsal týdeník komunistického křídla sociální demokracie Berounský obzor následujícími slovy: „Nastalo v pravém slova smyslu sbratření dělníků s vojáky. Tábor poskytoval malebný pohled. Mezi jehlanci pušek, strojními puškami, bednami s náboji (…) pohybovali se rozradostnění dělníci, rozradostněné chudé ženy hovořily a sbratřovaly se s dobrými hochy vojáky, kteří odvážili se žádat spravedlnost, právo a lepší existenci.“
Zní to vzletně, ale ve skutečnosti to byla prohra. Rebely přišlo na cvičiště pozdravit jen pár sympatizantů, proti jejich očekávání se však k nim nepřidala ani plzeňská posádka, ani 14 tisíc dělníků ze Škodovky. Jeden z plzeňských dělnických předáků Krumbholc u soudu popsal, jak spolu s dalšími vyslanci továrny vyjel ještě před příjezdem vlaků vzbouřencům autem naproti a setkal se s nimi v Přešticích. Nic víc než sympatie však povstalci od dělníků nezískali a Krumbholc jim oznámil, že „ve směru zjednání pořádku v republice dělnictvo jest s nimi solidární, že však rozhodně by se postavilo proti akci namířené proti dosavadní vládní soustavě“. A to byl konec.
Patejdl a Masarykův zmocněnec Kopal, který zrovna dorazil z Prahy, se dali do přesvědčování a odpoledne slavili dokonalý úspěch. Dohoda zněla, že vzbouřenci vyšlou pětičlennou deputaci za Masarykem, kdežto zbylí se pokojně a za doprovodu hudby vrátí k vlaku a odjedou do kasáren. „Doprovázeni hudbou plzeňské posádky (…) ubírali se na nádraží k vlaku, aby jako vítězi vrátili se domů,“ snažil se porážku osladit Berounský obzor.
Mezitím se ke vzbouřeneckým posádkám rozjel legionářský major Sýkora a dosadil sesazené velitele zpět na jejich místa. Brzy poté začalo zatýkání.
NIKDO NÁS NEPONOUKL
Hned 30. července zasedl v Praze stanný soud, aby potrestal pět vůdců vzpoury v čele s Jelínkem a jeho komisaři Astalošem a Škeříkem. Bylo to však zatím jen na zkoušku. Po dvoudenním jednání totiž soud dospěl k závěru, že velezrádci patří před řádný, a nikoli náhlý soud.
Druhé kolo začalo před pražským divizním soudem 3. listopadu. Tentokrát už na lavici obžalovaných sedělo 27 vzbouřenců, z toho čtyři civilisté. Všichni včetně Jelínka podle novinových zpráv přiznávali nepopiratelná fakta, ovšem naprosto odmítali, že by kdy chtěli svrhnout vládu a že by je k tomu vedla bolševická ideologie. Všichni si stěžovali na jídlo a poměry v kasárnách a popírali, že by jednali v něčích službách. „Jako nástroj ne a z vlastního popudu také ne. Rozhodli jsme se rázem (…) nikdo nás neponoukl,“ vysvětlil Jelínek.
Pěkně se vymlouval jeden ze čtyř souzených civilistů – truhlář státních dílen železničních v Klatovech Ludvík Vavřinec, který při vyjednávání s Patejdlem podněcoval vzbouřence a plzeňským důstojníkům spílal do „pakáže“. Nyní tvrdil, že se onoho rána potřeboval dostat do Plzně, „ale protože žádné vlaky nejely, sedl do vlaku vzbouřenců“.
Dušoval se, že je nevinný, a podle plzeňského Českého deníku dokonce několikrát okřikl státního zástupce Adama: „Neušklebujte se, neurážejte mé city.“
V procesu vystoupily desítky svědků. Někteří popisovali chování a motivaci vzbouřenců, jiní byli zajímaví spíš kvůli tomu, jak jednali sami. Klatovský četník František Prousek vyprávěl, že mu vzbouřenci v noci nadávali do „starých Rakušáků“ a hrozili probodnutím. Ráno si však od „komisaře“ Škeříka vyžádal potvrzenku a četníkoval nerušeně dál. „Kampak bychom přišli, kdybychom neměli pořádná ramena spravedlnosti?“ komentovala to ironicky Národní politika. Až bizarně působila výpověď podporučíka Josefa Jeníčka, který se vůči bolševikům vymezoval obzvláště ostře. Uprostřed řeči ho Astaloš přerušil a prohlásil: „Já znám Jeníčka z Ruska, on byl bolševickým komisařem v Oděse a jako komisař tam vládl.“ Jeníček to přiznal a poněkud nadneseně to omlouval tím, že snad „70 procent mužstva 1. praporu sloužilo kdysi v bolševické armádě“.
Rozsudek vynesl předseda trestního senátu Špaček 4. prosince 1919. Jelínek, kterého noviny s gustem titulovaly „mravně zvrhlé individuum, propadlé alkoholu a schopné všeho bídáctví“, dostal trest smrti provazem. Jeho pomocník Blažej Majer si měl odsedět čtyři roky vězení, „komisaři“ Astaloš a Škeřík rok a půl, legionář Špaček rok a „sprosťák“ Vavřinec osm měsíců.
Jelínek si podal zmateční stížnost k Nejvyššímu vojenskému soudu. Ten sice jeho žádost odmítl, ovšem zároveň ho doporučil k udělení milosti. Prezident Masaryk ji zběhlému legionáři a vůdci železnorudských vzbouřenců udělil v červnu roku 1920.
Během nejvážnější prvorepublikové vojenské vzpoury nejspíš nepadl jediný výstřel. „Zakročení musí být rychlé, energické a bezohledné; použito budiž veškerých dopravních prostředků, které stojí v jednotlivých místech k disposici,“ zněl rozkaz.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
