Ředitel společnosti Haussmann Jaroslav Chmelík (37) tvrdí, že na společném podnikání se s bratrem domluvili již jako malí kluci. Jiří Chmelík je o tři roky mladší a působí ve firmě jako obchodní ředitel. Rodinná idylka? Zdá se. Firma na výrobu betonových skořepinových tvárnic, kterou bratři teprve rozjíždějí, má svůj odbyt zajištěn na pět měsíců dopředu.
Peníze až na první místě.
„Na plánu jsem začal pracovat v roce 1996. Hlavním problémem byly peníze. Sháněli jsme tady i v zahraničí, ale nepodařilo se. I když to vypadalo hodně slibně, celý projekt jsem strčil do šuplíku,“ popisuje své podnikatelské začátky Jaroslav Chmelík. V roce 1998 si založil konzultantskou firmu na zavádění ISO 9000 do společností. Když se společnost zavedla, vrátil se znovu ke svému plánu vyrábět betonové skořepinové tvárnice. S přáteli založil na začátku letošního roku společnost Haussmann. „V létě jsme přivezli technologii z Francie a začalo se s montáží. V současné době může jet linka až na 80 procent. Chceme postupně výrobu rozšiřovat a koupit druhou výrobní linku, která by měla mít dvojnásobnou kapacitu,“ říká Jaroslav Chmelík. Továrna je devět kilometrů od Prahy, v průmyslové zóně v Užicích.
Oba bratři většinu života prožili v Olomouci, do Prahy je to táhlo zejména kvůli podnikatelským možnostem. „Praha má čtyřicet procent stavebního trhu celé České republiky. Počítáme s tím, že v budoucnu založíme pobočku na severní Moravě, kterou povede bratr,“ tvrdí Jaroslav. V současné době jsou v republice dvě firmy, které vyrábějí stejný stavební materiál. Jedna v Hodoníně, druhá v Českých Budějovicích. „Obě se soustřeďují na svůj lokální trh, protože stavební hmoty se nevyplatí vozit příliš daleko,“ říká Jaroslav Chmelík. Dodává, že oba konkurenti udělali mnoho práce v propagaci tohoto materiálu.
Odborná veřejnost proto skořepinové tvárnice už dobře zná. A jaké jsou jejich přednosti? „Specifikem jsou parametry ve vztahu k ceně. Máme výborné výsledky, co se týče tepelného odporu, a přitom jsme o čtvrtinu levnější, než je konkurence se srovnatelnými parametry. Navíc výstavba je jednodušší, rychlejší a levnější než z cihel,“ tvrdí Jaroslav Chmelík. Ze zkušeností hodonínského výrobce betonových tvárnic firmy Be-Tong vyplývá, že stavba bytu 3+1 vyjde na 800 tisíc korun a rodinný dům na klíč na 1,1 milionu korun. Výhodou je ale také úspora energie. „Je rozdíl, jestli platím za teplo 30 až 40 tisíc ročně, nebo můžu platit deset či patnáct tisíc,“ tvrdí Jiří Chmelík.
Dovoz z Francie.
Za baštu tohoto materiálu je možné označit Francii. V zemi se technologie užívá od roku 1955 a je jí pomocí postaveno 70 až 80 procent všech budov. Proč právě Francie? „Má nedostatek kvalitní cihlářské hlíny, proto se používá beton. Naopak v Německu je velice silná cihlářská lobby. Ale i tam už Francouzi pronikají. Nemají to však jednoduché, protože Němci jsou hodně konzervativní,“ říká Jaroslav Chmelík V Česku již stojí několik domů, které jsou postavené ze skořepinových tvárnic. Většinou to lidé vůbec nepoznají. „Stavební firmy nám říkají, že kdo jednou tvárnice vyzkouší, už z nich chce stavět stále. Je to totiž velmi jednoduché,“ tvrdí Jaroslav Chmelík. Materiál lze ve Francii koupit v každém hypermarketu. „V zahraničí je na stavbě nejdražší lidská práce. Proto se všichni snaží technologií co možná nejvíce urychlit stavební práce,“ dodává Jiří. Z tvárnic se běžně staví po celém světě, přibližně v 60 zemích.
Společnost Haussmann má v současné době zajištěn odbyt do konce dubna. A to prý neudělala pro propagaci vůbec nic „Musíme trochu brzdit, neboť ještě nejsme schopni dodávat ve velkém. Nahrály nám povodně, protože tomuto materiálu, ze kterého lze postavit vše od garáží, dílen, rodinných domků až po průmyslové, bytové a občanské stavby, voda nevadí. Nemohli jsme ale uspokojit zákazníky, kteří při povodních přišli o dům a obrátili se na nás. Dovézt materiál z Hodonína se jim vzhledem ke vzdálenosti nevyplatí. Jsou ochotni počkat až do příštího jara i přesto, že přijdou o část státních dotací,“ tvrdí Jiří Chmelík.
Firma v současnosti zaměstnává patnáct pracovníků. „Podařilo se nám přetáhnout od konkurence lidi, kteří znají trh a mají kontakty, to je dnes největší majetek,“ říká Jiří Chmelík.
Výroba ve firmě probíhá plně automaticky. Jeden člověk je na směně ve výrobě, další jezdí s vysokozdvižným vozíkem a třetí je šéf výroby. Vše je koncipováno tak, aby se mohlo pracovat na dvě až tři směny. „Naše koncepce se asi nelíbí pracovnímu úřadu, protože zaměstnáváme stroje. Moderní továrny ve světě ale zaměstnávají mnohem více lidí v marketingu a v obchodě než ve vlastní výrobě, protože ta je hodně automatizovaná,“ vysvětluje Jaroslav.
Největší francouzská společnost, která vyrábí technologii na betonové tvárnice - Adler - neměla zájem založit svou pobočku v Česku. „Vědí, že již za první republiky tu byl podnikatelský potenciál. Francouzi šli do Ruska, Číny, Austrálie, Ameriky. Mají jednoho obchodního zástupce pro Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Chorvatsko,“ říká Jiří Chmelík. Zná ale prý hodně Čechů, kteří chtěli již před lety začít s výrobou těchto tvárnic, ale nikdy to nedotáhli do konce. Projekty ztroskotaly na nedostatku financí. „Je potřeba sehnat hodně peněz. Ve finále hraje největší roli nadšení. My jsme teď přede dveřmi a je potřeba podnik rozběhnout,“ dodává.
Nebavíme se o manželkách.
Logickou otázkou je, jak funguje podnik, v němž stojí ve vedoucích pozicích dva bratři. „Pracoval jsem u zahraničních společností a nedělá mi problém být pod někým. Když jsme projekt rozjížděli, tak jsme se dohodli na určitých zásadách. Umíme si říct co je dobré a špatné. Bratr ví, že se nic neděje, když mi strhne peníze nebo nedá dovolenou. Ví také, že nemůže nikomu věřit víc než mně. Je nutné v práci oddělit rodinné vztahy, proto se nebavíme třeba o manželkách. Jsem rád, že mi dal bratr šanci. Přijít k hotovému, to je pěkné, ale vybojovat si to, zkusit si něčeho dosáhnout, je zajímavější,“ říká mladší z Chmelíků, který kvůli bratrovi podal ze dne na den výpověď u zahraniční firmy. „Chtěl bych se v budoucnu vrátit na Moravu. Je tam obrovský rádius, blízko je do Polska. Příležitost je, a musíme si pospíšit, než přijdou giganty z oboru,“ tvrdí Jiří.
Jiří Chmelík vystudoval oděvní průmyslovku, po revoluci ale pracoval v oblasti obchodu. „Neměl jsem čas dodělat si vysokou školu. To si ještě plánuji, ale zároveň se ptám, co mi to přinese. Nikdy bych si na místo obchodního ředitele netroufl, kdybych neměl zkušenosti, které mám. Záleží jenom na vás, jestli jste schopni diskutovat s lidmi, kteří absolvovali vysoké školy, prošli různými kursy a mají titul MBA,“ tvrdí. Jeho bratr dodává, že dobrý obchodník se musí narodit. „Školení dobrým pomůže, ale těm, co nemají shůry dáno, je k ničemu. Člověk musí být pružný,“ dodává Jaroslav.
Ředitel společnosti Jaroslav Chmelík vystudoval stavební fakultu, věnoval se teorii řízení. „Roky, po něž jsem ve své firmě působil jako konzultant, mi daly moc zkušeností. Zaváděl jsem systémy řízení do jiných společností. Jejich vedení mně předávala informace o managementu a mým úkolem bylo vymyslet s nimi nějaký způsob, jak jejich firmu posunout dál. Osobně mám pocit, že jsem již v pozitivním slova smyslu prožil tak dva podnikatelské životy. Vše musí být založeno na poctivosti a odpovědnosti vůči zákazníkovi,“ říká Jaroslav.
„Bratr mi dnes říká, že už brzy bude jenom sedět v křesle. Ale já ho znám, nedokáže sedět jenom na jedné židli. Určitě zase něco nového vymyslí. Budu jen rád, když bude dál řídit rozvoj firmy. V tom je umění. Pro společnost je špatné, když se zastavíte v určitém momentu, jste spokojeni a ptáte se, proč tedy riskovat,“ tvrdí Jiří Chmelík.
