Bourání bariér
Pařížské studio Ronana a Erwana Bouroullecových se nachází v distriktu Belleville. Je to jen pár minut od bývalé centrály komunistické strany, avantgardní budovy brazilského architekta Oscara Niemeyera, kterou si před deseti lety pronajala italská luxusní značka Prada. Ateliér Bouroullecových je světlý a tichý. Stěny jsou polepeny abstraktními náčrty nakreslenými zvýrazňovačem, stoly jsou zaplněny knihami. Mezi nimi je i monografie australského architekta Glenna Murcutta, oblíbeného tvůrce Ronana Bouroulleca.
Francouzské sourozenecké duo je považováno za nejtalentovanější z mladé generace designérů. Bratři se zabývají nábytkovou tvorbou, jsou autory interiéru pařížského butiku módního návrháře Isseye Miyakeho, experimentují s keramikou a sklem, vymysleli princip plovoucího domu pro kanadská jezera, hrají si se světlem a zvukem.
Liška a ježek
Ronan a Erwan spolu pracují v jednom studiu již více než deset let, a to i přes značně odlišné povahy. Ronan je prý jako liška a Erwan jako ježek. Narážejí tím na kategorie intelektu filozofa Isaiaha Berlina. Podle něho umějí lišky, mezi které zařadil třeba Mozarta, Shakespeara nebo Picassa, spoustu věcí. Ježci, mezi nimiž figuruje Dostojevský, Proust nebo Giacometti, umějí jen jednu velkou věc. Liška je vychytralý tvor schopný vymyslet stovky důmyslných strategií pro pokoutné útoky na ježka. Zdá se být jednoznačným vítězem. Každý den se odehraje ta či ona verze boje mezi liškou a ježkem. Navzdory větší mazanosti lišky ale vždy vítězí ježek. „To jsme vůbec nevěděli,“ říká Erwan Bouroullec.
Ronan (39), starší ze sourozenců, chtěl být původně fotbalistou. Kromě sportu je jeho koníčkem i politika. Říká, že si vždy najde čas, aby si přečetl noviny. „Byl jsem ve škole velmi špatným studentem. Stát se designérem bylo mojí jedinou šancí,“ tvrdí Ronan, který dokáže trpělivě znovu a znovu překreslovat náčrtky jedné židle. Preferuje ruční kreslení objektů. Jeho o pět let mladší bratr Erwan daleko častěji pracuje na počítači.
V roce 1997 vystavovali bratři společný projekt nazvaný Rozpojená kuchyň (Disintegrated kitchen) na Salon du Meuble v Paříži. Tehdy si jich všiml majitel italské nábytkářské společnosti Giulio Cappellini a zadal jim první komerční zakázku. Objednal pohodlné polohovatelné křeslo Spring a speciální lože Closed bed (Uzavřená postel). Lůžko je umístěno do domečku z překližky, stojícím na kovových nožičkách. Přístupné je pouze po žebříku. Bouroullecovi se inspirovali v rodné Bretani. Tam se takové postele používaly ještě před padesáti lety. Jednotlivá lůžka byla oddělena pevnou stěnou, a chránila tak před zimou. Navíc v místnosti, kterou obývaly početné rodiny, zajišťovala kousek soukromí.
Rozhodující zlom v kariéře Bouroullecových nastal díky setkání se šéfem švýcarské společnosti Vitra Rolfem Fehlbaumem. „Práce pro Vitru pro nás byla velmi důležitá. Když budeme hovořit fotbalovou hantýrkou – bylo to jako hrát vyšší ligu,“ tvrdí Ronan. Kancelářský systém Joyn navržený pro Vitru v roce 2002 znamenal ohromný komerční úspěch. Od té doby se práce Bouroullecových změnila. Je nadále rozpoznatelná, ale méně předvídatelná. Některé z projektů působí na první pohled neprakticky či absurdně. Například dělicí systém Algue z roku 2004, který je složen z desítek či stovek pospojovaných plastových větviček připomínajících mořské korály či řasy. Vytvářejí dělicí stěnu, která je spíše dekorativní záležitostí než skutečnou bariérou. Přesto jich Vitra do loňského roku prodala více než tři miliony. Podobně úspěšný byl také modulární systém Clouds, který bratři navrhli pro společnost Kvadrat, výrobce textilií. Systém se skládá z kusů látek, které jsou spojeny elastickým pruhem.
Adaptabilita
Bratři Bouroullecovi zdůrazňují, že nejcharakterističtějším rysem jejich práce je svoboda. Nikomu nediktují, jakým způsobem má jejich předměty používat. To je ostatně zřejmé i z kancelářského systému Joyn. Je flexibilní a adaptabilní. Designéři chtěli lidem poskytnout prostředí pro život, protože v kancelářích tráví velkou část života. „Designéři často přicházejí s novými myšlenkami, ale obávám se, že to není tento případ,“ říká překvapivě Erwan Bouroullec. Kancelář Joyn je až banálně jednoduchá. Základem je několik stolových desek, které jsou navzájem oddělitelné mobilními barevnými paravány. Ke stolu patří ještě dva uzavřené satelity, jakési buňky, kde lze nerušeně telefonovat, pracovat nebo relaxovat.
„Naši prarodiče žili na farmě, kde byl kuchyňský stůl centrem domu. Místem, kde se jedlo, povídalo, a jsem si jistý, že můj otec u něj dělal domácí úkoly,“ popisuje Ronan, jak vznikl systém Joyn. Dlouhý pracovní stůl umožňuje, aby každý zaměstnanec mohl mít určité soukromí a zároveň aby se daly lehce měnit funkce pracovního místa. Joyn ruší přehrady mezi lidmi, boří všechny známé bariéry. Využívá minimalistická řešení, vtipně používá barevných akcentů a přitom je velmi variabilní.
„Flexibilita je pro mě určitě jedním z momentů, které odlišují vývoj za posledních sto let,“ říká Ronan. „Adaptabilita je zřejmě nejdůležitější záležitostí v evoluci nábytku,“ dodává. Bratři se snaží vyhnout tomu, aby se zákazník mohl domnívat, že s nábytkem zachází nesprávně. Bouroullecovým nevyhovuje uniformita. Třeba v pařížském metru kritizují identické sedačky. „Tak mnoho odlišných těl a tak mnoho odlišných způsobů chování…“
Nepraktická křesílka
Důraz kladou na pohodlí. Navrhli křesílka bez područek. „To umožňuje pohybovat se svobodně uvnitř sedáku,“ vysvětluje Erwan. Křeslo Vegetal je právě takové. Pracovali na něm čtyři roky, struktura výpletu sedáku připomíná strukturu rostlin. Nelze však říci, že by tento kus nábytku byl na trhu příliš úspěšný. Zabírá hodně prostoru a jen obtížně ho lze zastrčit pod stůl. Jenže slabší než očekávaná poptávka není důvodem, aby Bouroullecovi změnili názor na to, co je pohodlné a co odpovídá jejich měřítkům svobody. Mladší z bratrů Erwan tvrdí, že navrhovat nábytek je stejné jako připravovat kolekce haute couture. Důvodem, proč má předmět právo na existenci, je nejen ochota kupujících za něj zaplatit, ale může prý „fungovat“ jako výzkumná či kulturní výpověď.
Bouroullecovi často hledají inspiraci v přírodě. V jejich návrzích se objevují symboly mraků, kamenů, rostlin… Vždyť přírodou byli obklopeni od dětství, které trávili na bretaňském venkově. Na farmu do Bretaně se často z Paříže vracejí. „Nemám rád snobský design,“ říká Ronan. Vliv venkovského života je patrný například na křesle Steelwood. Dřevěné nohy a sedák drží pohromadě ocelová konstrukce. Stejně jako čepel lopaty je zafixována k násadě.
Design a literatura
Proces designování určitého předmětu přirovnávají Bouroullecovi k postupu, jímž spisovatelé hledají správný výraz. „Jednou z mých oblíbených knih je Dostojevského Idiot. Znovu přemýšlím o tom, jak propracovaná a citlivá je postava Myškina,“ říká Ronan. „Návrh křesla musí být také velmi propracovaný, citlivý a jemný. A je velmi obtížné toho dosáhnout.“ Bouroullecovým se nelíbí cynický a rádoby vtipný přístup k designu. „To je velmi jednoduché,“ míní. Odborníci o bratrech Bouroullecových tvrdí, že jsou nejvýraznějšími francouzskými designéry vedle Philippa Starcka. Jejich vzorem je Brit Jasper Morrison. „V začátcích nám velmi pomohl,“ vysvětluje Ronan.
Bratrská dvojice, jejíž návrhy si kromě Vitry objednaly proslulé firmy, jako jsou Kartell, Cappellini či Ligne Roset, připouští, že přece jen musí někdy své návrhy pozměnit. „Přizpůsobit společnosti, pro kterou pracujeme. Pokud ale firma požaduje pozměnit podstatu práce nebo ji zcela transformovat, potom preferujeme úplné odstoupení od projektu.“
