Jak ví každý náhodný divák brazilské telenovely, ke všem jen trochu zámožnějším rodinám v největší latinskoamerické zemi patří služka nebo chůva. Právě na osudu jejich povolání lze dobře popsat, jak na jejich vlast tvrdě dopadla ekonomická krize.
Brazílie je stát s největším počtem domácích pracovníků na světě. Pod tímto termínem se schovávají hlavně výše zmíněné ženské profese, ale také kuchaři, zahradníci, šoféři nebo piloti. Dohromady tvoří masu 6,5 milionu lidí, která až do listopadu 2015 byla z hlediska práva neexistující skupinou. Teprve nyní jim jejich bossové musejí platit sociální pojištění, díky čemuž vstupují do důchodového systému, ale také mají nárok na dovolenou nebo třináctý plat.
Zrovnoprávnění před zákonem jim zajistila vláda socialistů, během níž Brazílie zažila nevídaný vzestup aještě strmější pád. „Když země za mandátu prezidenta Luly ekonomicky rostla, výrazně ubylo zájemců o tuto práci a zároveň poptávka šla velice nahoru, takže najít spolehlivou služebnou bylo terno,“ říká vcentru Ria de Janeira Mario Avelino, šéf Institutu pro legální práci v domácnosti.
Nevídaně se rozšířily řady střední třídy, kterou si v Brazílii více než s vlastním autem spojují s vlastní služebnou. Jenže pro ženy, které by špatně placenou a málo prestižní profesi chtěly vykonávat, se s boomem otevřely nové možnosti. Nikdy nebylo snazší osamostatnit se. Přibylo také pracovních pozic v průmyslu díky přílivu zahraničních investorů. Při ztrátě místa si ten, kdo dělat chtěl, do měsíce bez problémů našel jiné.
Rekordní recese
Jenže za vlády minulé prezidentky Dilmy Rousseflové propadla země do nejhlubší recese od konce druhé světové války a trend se obrátil. „Ženy se dnes nabízejí pracovním agenturám ve velkém, ale těm chybějí poptávající domácnosti ze střední třídy, na které také dopadla krize, takže musejí šetřit,“ vysvětluje Avelino.
Letos v prosinci bude brazilská ekonomika o osm procent slabší než počátkem roku 2014, kdy naposledy rostla. Je to cítit ve všech sférách života. Například barman Marcelo Serrano, který míchá koktejly v Brasserie des Arts několik bloků od hlavní třídy Sao Paula, si stěžuje: „Počet zákazníků nám spadl ve srovnání se začátkem recese o pětinu. A s tím šlo dolů také spropitné.“
Krize dopadla i na proslavený karneval v Riu. Sambová škola Mangueira pro své vystoupení na sambodromu musela kvůli nedostatku prostředků omezit počet svých tanečníků z pěti tisíc na čtyři tisícovky a samet na alegorických vozech musel nahradit levnější materiál.
Jak se Brazílie potápěla hlouběji a hlouběji do problémů, poklesl také kurz realu. Podle Martina Lošťáka, který v Sao Paulu zastupuje českou firmu Linet, vyrábějící postele pro nemocnice, „to znamenalo obrovský propad trhu, odložení nebo snížení investičních plánů nemocnic, což vedlo mezi dodavateli k vyhrocení konkurenčního boje do neudržitelné cenové války“.
Ekonomie podle Ježíše
Jak se stalo, že se Brazílie, která ještě před čtyřmi lety hrdě oznamovala, že nahradila Británii na pozici šesté největší ekonomiky světa, z této pozice zase spadla? „Problém byl v příliš velkých očekáváních. Brazilci si moc věřili a přehnaně nám fandilo i zahraničí. Když pak přišly problémy, náraz byl ještě větší,“ říká mladý ekonom Rodrigo Sias, který pracuje pro Brazilskou rozvojovou banku.
Nejlépe to vystihuje titulní stránka prestižního časopisu The Economist. V roce 2009 tam umístil riodejaneirskou sochu Krista Spasitele, pod níž se zapalují tryskové motory. Doprovodným titulkem „Brazílie startuje“ týdeník zkratkou shrnul, že zatímco se USA a Evropa topily v krizi, největší latinskoamerická země měla úžasný hospodářský růst sedm procent.
Jenže o čtyři roky později odvážné předpovědi toho, jak spodek západní hemisféry rychle míří k hvězdné prosperitě, byly passé. Economist to sebekriticky vyjádřil fotomontáží, na níž se ona „raketa-Kristus“ ve zmatečných piruetách řítí dolů. V letošních článcích už časopis ukazoval Ježíše, jak si nad tamním marasmem, kdy stagnace přešla v prudký propad, zakrývá oči.
Abychom tuto „ekonomii podle Ježíše“ lépe pochopili, musíme nahlédnout hlouběji do minulosti. „Vy vEvropě se pořád podivujete růstu za Luly a nevšímáte si, jak jsme se postupně zvedali od krize ve 30. letech,“ říká ekonom Marcelo de Paiva Abreu z Papežské katolické univerzity v Riu de Janeiru. Ano, Brazílie už se tolikrát nadechla ke vstupu do rozvinutého světa, ale krátkou dobu optimistické prosperity vždycky usekl propad. Je to tak typický cyklus, že se pro krátké vzmachy vžil ironický název „slepičí let“.
Poslední pokus utnula 80. léta, kterým se po celé Latinské Americe říká ztracená dekáda. Kontinent se po pádu cen surovin ocitl v dluhové pasti. Aby mohl splatit své závazky, začal plnit tvrdé požadavky Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem bylo razantní zhoršení životní úrovně obyvatelstva bez hospodářského oživení.
V Brazílii to jen upevnilo obrovskou nerovnost. Několikamilionová elita si žila na úrovni vyspělých zemí jako třeba Belgie, zatímco naprostá většina populace jako v Indii. Střední třída téměř neexistovala.
Ekonom Edmar Bacha spojením názvů těchto zemí svou vlast výstižně překřtil na Belindii. „Byla to strašná léta, která nás velice srazila dolů. Nejvíce nás trápila hyperinflace. Teprve když přišel v roce 1994 prezident Fernando Henrique Cardoso s plánem Real, pohnuly se věci k lepšímu,“ říká de Paiva Abreu.
Poptávka z Číny a ceny komodit
Brazílie totiž odhodila svoji tolikrát zdevastovanou měnu a zavedla real. Tento psychologický krok, který byl podpořen vládními protiinflačními kroky, vedl k tomu, že se stabilizovala. První socialistický prezident Lula zvolený v roce 2002 tak měl na co navazovat. Přes obavy, že tu začne budovat něco na způsob Chávezovy Venezuely, se dál držel kapitalismu a za jeho vedení došel 200milionový stát k dosud největšímu blahobytu. Ktakovému, že země splatila svoje letité dluhy.
„Hospodářství rostlo především kvůli cenám komodit na mezinárodních trzích, za kterými byla nebývalá poptávka z Číny,“ říká ekonom Alkimar Ribeiro Moura ze saopaulského Institutu Getúlia Vargase.
Jestliže se z Číny stala globální dílna, z Indie IT oddělení, zatímco z USA to marketingové, tak Brazílie si v tomto na dřeň zjednodušeném schématu upevnila pozici globální zahrady a dolu. Patří jí stupínky vítězů mimo jiné v kategoriích sója, cukr, kuřata, hovězí maso, pomerančová šťáva, banány, káva. V těžařském sektoru ji táhne železná ruda. Šťastné desetiletí země v roce 2007 korunoval nález bohatých ložisek v hlubinách poblíž pobřeží Ria de Janeira.
Kromě toho se jí dařilo i v průmyslové výrobě - například vyráběla auta pro celou Latinskou Ameriku. Koneckonců Brazílie i přes své problémy obstarává tři pětiny průmyslové produkce celého kontinentu. Symbolem této výkonnosti je výrobce letadel Embraer, který je světovou trojkou za Boeingem a Airbusem.
Rodinný měšec
Bylo by však chybou říci, že rozvoj padl Lulovi jen tak do klína. Udělal odvážný krok, který jeho předchůdce zkoušel jen v zárodcích. Spustil projekt Bolsa Família, který lze přeložit jako rodinný měšec či fond. Stát podle něj vyplácí sociální dávky těm rodinám, které své potomky posílají do školy a na očkování. Sedmdesát realů není žádné jmění, ale stačilo, aby se vyplnil Lulův předvolební slib, že všichni Brazilci budou jíst třikrát denně.
Větší množství hotovosti ve společnosti navíc nastartovalo nákupní horečku. Ti, kteří si dlouho museli odtrhávat od úst, začali brát obchody útokem. Všichni chtějí vše hned - odrazem toho jsou nabídky, kdy i obyčejné tričko si lze kupovat na splátky.
„Skutečně díky vládním investicím, které daly zaměstnání spoustě lidí, a díky Bolse Famílii se povedlo nakopnout domácí poptávku. Jenže tenhle model se unavil, vyčerpal sám sebe,“říká Ribeiro Moura.
Ekonom Rodrigo Sias při hledání důvodů současných problémů na prvním místě uvádí Čínu, jež za sebou v minulém desetiletí hospodářsky táhla celou Jižní Ameriku, která pro ni těžila kovy, chovala dobytek i pěstovala potraviny. Ceny komodit (zvláště těch nerostných) šly z důvodů zpomalení čínské ekonomiky dolů. „Jenže to nevysvětluje všechno. Takové Peru nebo Chile přes svoji značnou závislost na čínském trhu dále rostou,“míní Sias.
Brazílii brzdí mnoho domácích faktorů.
V žádné rozvojové zemi s výjimkou Argentiny není daňové zatížení takové jako tady. Jenže peníze se většinou rozplynou, aniž by přinesly viditelný výsledek pro lepší život poplatníků. Není za tím jenom korupce, ač se země nachází podle žebříčku Transparency International na dost nelichotivém 76. místě. Ještě větší potíž je prostá neschopnost erárního aparátu.
Armáda zbytečných a dobře placených úředníků, z nichž někteří svou nepotřebnost podtrhují vymýšlením co největších obstrukcí, aby je žadatel o cokoli musel podplatit, je pro hospodaření cihlou na brzdě. A nejde jen o osoby s razítkem.
Stát přezaměstnává tak, že to bije do očí. Proč z daní platit někoho, kdo si vydělává tím, že ve výtahu úřední budovy mačká za ostatní pasažéry tlačítka? Vrcholem nepotřebné profese je muž, který v letním sídle bývalých císařů z 19. století vyndává z regálů měkké papuče a klade je návštěvníkům před nohy.
Další velkou položkou erárních nákladů jsou důchody, Brazílie na ně vydá 12 procent svého HDP, což je více než v bohatším Japonsku se starší populací. Důvodem je to, že ženy do penze chodí už v 50 letech a muži v 55 letech. Pracovní právo je zastaralé, dělané ještě po vzoru mussoliniovské Itálie, takže je pro podniky velmi složité vyhodit i ty nejnespolehlivější zaměstnance. Naopak je kvůli byrokratickým překážkám velmi zdlouhavé založit firmu.
Peníze utracené za zbytné platy a nepromyšlené projekty zoufale chybějí jinde -třeba ve vzdělání, kde Brazílie stále patří ke světovým propadlíkům. Není náhoda, že odtud nepřicházejí - s čestnou výjimkou zemědělství - žádné inovace.
Jak vytunelovat Petrobras
Výraznou roli v současné recesi hrál i propad cen ropy. Brazílie vsadila na její vysokou cenu a rozhodla se draze těžit v hlubinách oceánu. Při současných cenách za barel se taková těžba ani nezaplatí. Z Itaboraí, které se mělo stát metropolí brazilského ropného boomu, se stalo město duchů.
Další populistickou chybou, kterou spáchala Dilma Roussefiová, bylo zafixování cen benzinu pro domácí spotřebitele. Petrobras kvůli tomu musel Brazilcům prodávat za méně, než byly náklady na těžbu. Ale i to by nejspíše ekonomika ustála, pokud by nespadla do „automyčky“.
Kabinet Dilmy Roussefiové zafixoval ceny benzinu pro domácí spotřebitele.
Tak se přezdívá skandálu kolem státní ropné společnosti Petrobras, z níž nejvýznamnější brazilské firmy za spolupráce politiků především vládnoucí Strany pracujících, ale i jiných partají vytahaly na 3,5 miliardy dolarů na neexistující nebo výrazně předražené projekty. Korupce a defraudace byly vždy součástí brazilského vládnutí, ale nyní se to změnilo v systém vlády, kdy si socialističtí prezidenti Lula a Rousseffová zajišťovali pomocí úplatků v rozdrobeném parlamentu klid na práci. Jenže tentokrát si to občané nenechali líbit. Po letech klidu zasáhla zemi vlna protestů. První vypukly v květnu 2013, kdy spouštěčem bylo mírné zdražení hromadné dopravy v Sao Paulu.
Proti socialistům se postavili právě ti, kteří se za jejich vlády dostali nahoru -střední třída. Tito lidé mají svoje domácnosti vybavené stejně jako průměrní Češi a podobně jako oni cestují po světě. Jenže demonstracemi s protikorupčním étosem dali najevo, že už jim nestačí být střední třídou pouze ve spotřebitelském slova smyslu, ale že chtějí, aby je jako nejdůležitější vrstvu společnosti volení představitelé brali vážně. Řekli si o takové služby, jaké mají lidé v Evropě. Tedy bezproblémový přístup ke vzdělání a zdravotní péči, bezpečí v ulicích a slušnou hromadnou dopravu. Jenže vtěchto oblastech vláda nestíhá, přestože na to díky daňové zátěži jako v evropském sociálním státu vybírá dost peněz.
Jejich otloukánkem bylo dvanáct fotbalových stadionů, které Brazílie opět předražené nechala opravit nebo postavit na zelené louce kvůli mistrovství světa v roce 2014. Do té doby populární prezidentka Rousseffová prudce propadla v průzkumech veřejného mínění, takže o rok později svoji pozici ve volbách dokázala obhájit jen s vypětím všech sil. Krátce po upachtěném triumfu se objevily další detaily skandálu „automyčka“ a demonstrace začaly nanovo.
Čisté ruce po brazilsku
Ještě důležitější než vytrvalost občanů byla vytrvalost justice, která se na rozdíl od minulosti zaměřila i na ta nejvyšší patra byznysu a politiky. Národ sleduje každý týden nové odhalení, které s Petrobrasem souvisí. Vyšetřující soudce Sérgio Moro se z neznámého právníka z provinční Curitiby stal díky důslednému vyšetřování všech ramen „automyčky“ brazilským hrdinou. Často mluví o tom, že zemi čeká obdoba akce Čisté ruce, která převrátila politický systém Itálie počátkem 90. let.
Moro už dostal do tepláků 84 osob a další desítky úřady vyšetřují ve vězení i na svobodě. Mezi nimi jsou opravdu velké flgury brazilské veřejného života - za všechny jmenujme Lulova expremiéra Josého Dirceua, šéfa Sněmovny reprezentantů (dnes již bývalého) Eduarda Cunhu či exprezidenta a současného senátora Fernanda Collora de Mella. A Moro si dokonce předvolal i bývalého prezidenta Lulu, aby se ho vyptal na to, odkud získal peníze na svoje luxusní letní sídlo.
Jejich stíhání ukojují touhu obyčejných Brazilců po pomstě za nedostatečné služby státu, nicméně mají i svůj negativní dopad. „Právě Petrobras a stavební firmy patřily k největším investorům. Ale nyní v době, kdy není jisté, že za mřížemi neskončí celý management, se tyto společnosti do nových akcí nepouštějí, což paralyzuje celou ekonomiku“ říká Sias.
Podtržená Dilma
Všechny uvedené problémy se sečetly a v květnu stály pozici prezidentku Dilmu Rousseffovou. Odvolal ji kongres pod formální záminkou, že v době volební kampaně přesouvala finanční prostředky z erárních bank do rozpočtu, aby vylepšila svoje hospodaření, a po zveřejnění statistik je zase vrátila. Na její místo nastoupil viceprezident ajejí dosavadní spojenec Michel Temer, který se svými spolustraníky podtrhl Dilmě nohy. Zavázal se, že bude jen přechodnou hlavou republiky na dva roky a v příštích řádných volbách na nejvyšší úřad kandidovat nehodlá.
Temer neurčitě slibuje opatření na podporu byznysu. Riodejaneirský ekonom Ernani Torres mu na dálku radí, aby především rozběhl penzijní reformu: „To je viditelný krok, který média a trhy ocení. Hospodářský úspěch je často způsoben šikovným marketingem. Investoři potřebují viditelný signál, aby opět mohli Brazílii věřit. Pak zase půjdeme rychle nahoru.“
Krize dopadla i na proslavený karneval v Riu. Sambová škola Mangueira pro své vystoupení na sambodromu musela omezit počet tanečníků. Armáda zbytečných a dobře placených úředníků, z nichž někteří svou nepotřebnost podtrhují vymýšlením co největších obstrukcí, je pro hospodaření cihlou na brzdě Nejvýznamnější brazilské firmy za spolupráce politiků ze státního ropného gigantu Petrobras vytahaly na 3,5 miliardy dolarů na neexistující nebo výrazně předražené projekty.
Čtěte také:
Dilma, zika a drogy. Brazílii olympiáda nespasí
