Menu Zavřít

Brexit je jako rozvod s 28 ženami, říká britský exministr financí

25. 12. 2016
Autor: Reuters

Evropa je vystrašená z imigrace. Když se s ní vypořádáme, najdeme řešení i pro ekonomické otázky brexitu, říká exministr financí Alistair Darling.

Byl britským ministrem financí v poslední labouristické vládě a v době, kdy udeřila světová finanční krize. Celkem strávil 28 let v dolní komoře parlamentu, poslední rok zasedá ve Sněmovně lordů. „V roce 2015 jsem se rozhodl už nekandidovat do Dolní sněmovny. Skotským referendem pro mě ‚velká‘ politika skončila,“ říká Darling, skotský politik, který v roce 2014 byl výraznou postavou tábora, jenž bojoval za setrvání země ve Velké Británii.

Myslíte, že po brexitu bude Skotsko usilovat, aby v Evropské unii zůstalo?

Sedmdesát procent skotského vývozu míří do Velké Británie. Bylo by naprosto šílené říct, že opustíme nejen Evropu a naše budoucnost bude nejistá, ale také že opustíme náš největší trh, jímž je Británie. Střelili bychom se tím nejen do nohy, ale přímo do hlavy. Když vezmeme Velkou Británii včetně Skotska, nemyslím, že je tu poptávka po dalším referendu. Politici napříč stranami ho nechtějí, protože nedokážou zodpovědět základní ekonomické otázky. Poté, co splaskla ropná krize – ropa předtím tvořila značnou část příjmů Skotska – by nezávislost také znamenala, že skotský schodek by násobně přesáhl požadavky Evropské unie.

A co až začnou jednání o brexitu?

Předpokládejme, že výsledek jednání o brexitu bude vnímán převážně negativně, zásadní otázka pak zní: Chceme ještě zhoršovat současnou situaci tím, že se odtrhneme od Velké Británie, která je naším největším trhem? Musíme si také uvědomit, že Skotsko má s Anglií a Walesem sociální, kulturní i ekonomické vazby, které nemá s žádnou jinou evropskou zemí.

Když se však zeptáte lidí na ulicích Edinburghu či Essexu, mnohem důležitější je otázka, jak to dopadne s brexitem. A upřímně řečeno, půl roku po referendu nejsme o nic moudřejší.

Pro Skotsko by setrvání v Unii znamenalo přijmout společnou měnu, která není příliš populární. Česko se to také zdráhá udělat.

A podle mě děláte dobře. Na všechno se teď dívám s odstupem. Zoufale nyní podle mě potřebujeme vyspělý dialog mezi Velkou Británii a zbytkem Evropy. Zmínil jste váš pohled na euro. V Evropské unii je řada zemí, která nechce do eurozóny vstoupit. Stejně tak imigrace či volný pohyb osob nejsou problémem pouze ve Velké Británii. Situace se může skutečně zvrtnout.

Evropská komise i národní státy musejí být v této otázce realistické. Nehlasoval jsem pro odchod Velké Británie z Evropské unie, chtěl jsem zůstat. Byl jsem mezi těmi, kteří v referendu prohráli. Přesto si pořád myslím, že musíme akceptovat, jak lidé hlasovali, a musíme se s tím srovnat.

Evropa se musí smířit s tím, že v Evropské unii rovněž nefunguje všechno dobře a někdo se jí může chtít zbavit. Z vlastní zkušenosti vím – a strávil jsem ve vládě jako ministr 13 let –, že jednou z věcí, z níž Evropskou unii rozhodně nelze obviňovat, je schopnost jednat rychle. Musí ale věci řešit, protože riskujeme, že to, co se stalo ve Velké Británii, se může stát v každé druhé zemi v Evropě.

Vede se v Británii seriózní diskuse o tom, co přinese brexit? Ve vaší mateřské straně labouristů ji moc nevidím.

V současnosti se tady nevede žádná debata. V kampani předcházející brexitu probíhal boj na opravdu základní úrovni, ať už to bylo o imigraci, či národním zdravotnickém systému. Nemáme absolutně pojem, co brexit vlastně znamená, pokud jde o měnovou unii či jednotný trh. Za normálních okolností by do diskuse vstupovali labouristé, Jeremy Corbyn (předseda strany – pozn. red.) ale vůbec nejeví zájem. Postupně přetváří labouristickou stranu na středostavovskou protestní partaj, a nikoli stranu, která se snaží zasednout do vlády.

Jasné je, že britská vláda nemá vůbec ponětí o problémech, které chce řešit, natož aby jejich řešení znala. Podobně jsem však zaznamenal velmi smíšené zprávy na druhé straně kanálu. Německá kancléřka Angela Merkelová chce, abychom tak či onak zůstali. Ale má příští rok volby. Francie bude mimo hru do května příštího roku, kdy jsou prezidentské volby.

Brexit nelze zrušit, ale Velká Británie přesto může zůstat součástí celní unie a jednotného trhu. Hraje se podle vás právě o tohle?

Myslím, že se vždy najde cesta, jak se s tím vypořádat ve vztahu k celní unii, jednotnému trhu a dalším věcem. Vezmeme-li to z našeho pohledu, jsme pátou největší ekonomikou na světě a to je dost velká díra, když se rozhodneme odejít.

Kdybychom se úplně odstřihli, obchodní vazby by se narušily natolik, že je obtížné si to vůbec představit. Potřebujeme inteligentně přemýšlet na obou stranách kanálu a říct si, co od toho vlastně očekáváme. A k tomu zatím nedošlo.

Bývalý ministr financí Spojeného království Alistair Darling

Alistair Darling: Půl roku po referendu nejsme o nic moudřejší (Foto: Reuters)

Musíme do toho zapojit také další země z Evropské unie a pozitivní přístup určitě neznamená, když Boris Johnson (bývalý primátor Londýna a dnes ministr zahraničí Velké Británie – pozn. red.) objíždí Evropu a uráží Italy kvůli proseccu nebo něčemu jinému. Jsme ve velmi zvláštní situaci. Máme vládu, z níž polovina má diplomatické zkušenosti – řekněme – spíše omezené. Johnson se celý život choval jako povrchní komediant. Zdá se mi, že předsedkyně vlády Mayová mu v běžné agendě nedůvěřuje.

Theresa Mayová je mnohem zkušenější politička. Důvěřujete alespoň jí?

Myslím, že je velmi schopná politička, ale nikdo vůbec neví, co si v současnosti myslí. Je premiérkou už pět měsíců a ještě veřejně nepromluvila o tom, jaké má názory na Evropu. Od druhé světové války si nevzpomínám na premiéra, který by se za pět měsíců své vlády nevyjádřil k hlavnímu problému, jemuž jeho země čelí. Myslím, že je to možné jedině kvůli tomu, že politická debata se odehrává jen v konzervativní straně.

Proč současnou situaci považujete za horší než krizi v roce 2008, kdy jste byl ministrem financí?

V roce 2008 – jakkoli byla situace špatná, a byla špatná – jsme věděli, jak ji řešit. Je sice pravda, že v září 2007 nás krach banky Northern Rock překvapil (britskou hypoteční banku musel převzít stát – pozn. red.), ale v roce 2008 už bylo jasné, že musíme zasáhnout. S premiérem Gordonem Brownem jsme byli odhodlaní podniknout cokoli, abychom zabránili systémovému kolapsu bank, a udělali jsme to. Myslím, že jen velmi málo lidí si tehdy uvědomovalo, že politické a ekonomické následky budeme pociťovat ještě za osm let. Když jsem v roce 2008 uvedl v deníku The Guardian, že to může trvat hodně dlouho, všichni oponovali, že nikoli.

Dnes před námi stojí mnohem větší problém. Neznamená to vyřešit jen jednu, dvě nebo tři věci. Za každým problémem, ať už jde o celní unii, či jednotný trh, se při bližším pohledu skrývá deset dalších. Je to jako rozvod, rozvod s jednou osobou a sedmadvaceti dalšími, z nichž každá má svou vlastní agendu.

Co považujete při tomto rozvodu za největší problémy?

Když vezmeme celní unii, velká část našeho průmyslu je součástí dodavatelských řetězců napříč Evropou, třeba automobilový průmysl. A nedávný případ Nissanu jasně ukázal, že nemůžeme přežít bez otevřenosti (britská vláda japonské automobilce v listopadu poskytla blíže nespecifikované garance pro období po brexitu – pozn. red.).

Další věcí je, proč se k tomu vláda vůbec nevyjadřuje. A jak dlouho bude trvat, než se o garance přihlásí jiná automobilka? A pak budou chtít garance i firmy poskytující finanční služby, které ve Velké Británii zaměstnávají deset procent obyvatelstva. Neomezuje se to přitom jen na Londýn, třeba Edinburgh je čtvrtým největším centrem finančních služeb v Evropě.

Co tento příslib Nissanu vypovídá o postoji britské vlády v otázce brexitu?

To nevíme. Další věcí je, že bude záležet na jednáních, která teprve začnou, natož aby k něčemu dospěla. Předpokládejme však, že se jednání nepovedou a Nissan bude mít nárok na hromadu peněz.

Vláda by měla jasně objasnit problémy, které budeme muset řešit. Následně pak vést dospělou debatu nejen ve Velké Británii, ale i s evropskými partnery, jak se to bude řešit. Myslím, že napříč Evropou je největším problémem imigrace, ať už ji pojmenováváme volný pohyb osob či migrační krize. Všechno se nakonec týká imigrace. Po celé Evropě panuje velký strach a musí se řešit. Když nějak vyřešíme tuto věc, myslím, že pak bude mnohem jednodušší se vypořádat s ekonomickými otázkami.

Jaká vlastně byla jednání o záchraně bank? Ve svých pamětech píšete, že před vyhlášením záchranného balíku večer 7. října 2008 „… mi prolétlo hlavou, že banky zřejmě vůbec nepochopily, že se s nimi nemusíme bavit, ale také jak mohou být tak hloupé, že koketují s myšlenkou na sebevraždu“.

Za svou kariéru jsem potkal většinu šéfů největších britských bank. Když jsem se pak stal ministrem financí, potkával jsem se s nimi i před krachem Lehman Brothers. Stručně řečeno, vládou spíš pohrdali, mysleli si, že státní aparát na svou práci nestačí a proti nim je to nižší liga. Pamatuji si schůzku s bankéřem z Wall Street na jednání skupiny G20 ve Washingtonu, který prohlásil, že nejlepší, co může vláda udělat, je neplést se do našich věcí. Za půl roku musela vláda jeho banku zachraňovat.

Neuvědomovali si to, nebo byli tak sebevědomí?

Myslím, že asi až do léta 2008 si většina z nich vůbec neuvědomovala, co jejich banky vlastně ve svých rozvahách držely. Utěšovali se tím, že stejná aktiva mají i ostatní, a pokud budou chtít, mohou se jich na trhu vždycky rychle zbavit.

Nepočítali ale s tím, že se ve stejné chvíli začnou bát všichni a všichni si uvědomí, že také mají v suterénu hromady těchto odpadků. Proto začal systém počínaje létem 2008 zamrzat. Když kvůli krizi zkrachovala banka Lehman Brothers, úvěrování zamrzlo úplně, protože to byla obrovská banka.

Kdy jste si vy uvědomil, že je situace vážná?

Bylo to někdy v srpnu 2008. Dostával jsem data každý den. Pamatujete si víkend před pádem Lehmanů, kdy se je pokoušela převzít Barclays? Telefonoval jsem tehdy dvakrát s Hankem Paulsonem (tehdejší ministr financí USA – pozn. red.) a říkal mu, že to nepřichází v úvahu, aby k převzetí došlo, protože by zbankrotovanou americkou banku museli zachraňovat britští daňoví poplatníci. Neuvažoval jsem o tom ani 30 sekund.

MM25_AI

Každý den jsem dostával čísla o úrokových sazbách a době splatnosti mezibankovních dluhů a postupně se ukazovalo, že nakonec nikdo nechtěl Royal Bank of Scotland (RBS) půjčit ani cent. Byla to tehdy největší banka na světě, a když nechce nikdo půjčit největší bance na světě, je konec. Nic tehdy nefungovalo. Když RBS zkrachovala, museli jsme ji ten samý den zachránit. Byl jsem tehdy v Lucembursku a šéf RBS mě v telefonu vyděsil. Zeptal jsem se ho, jak dlouho jeho banka vydrží, než jí dojdou peníze. Odpověděl: „Dvě nebo tři hodiny.“

Co jste si v tu chvíli myslel?

Pomyslel jsem si, co proboha dělá. Měli jsme za sebou záchranu Northern Rock – to bylo pečlivě zamaskované požehnání. Ale s RBS jsme neměli na vybranou. O den později jsme neměli tušení, jestli záchrana zafunguje. A pravda je, že to nefungovalo, protože vždycky musíte udělat něco víc, než lidé čekají, a rychleji, než to čekají. Když jsem se šéfa Royal Bank of Scotland zeptal, jak dlouho jeho banka vydrží, než jí dojdou peníze, odpověděl, že dvě nebo tři hodiny. Byla to největší banka na světě.

Alistair Darling (63)
Britský labouristický politik.

V britské dolní komoře parlamentu byl od roku 1987 do roku 2015.

Vystudovaný právník byl jedním z tří politiků, kteří setrvali v labouristické vládě od vítězství v roce 1997 až do jejich porážky v roce 2010.

Prošel řadou vládních postů od ministra dopravy až po ministra financí v době světové finanční krize.

V roce 2015 získal titul baron Darling of Roulanish a stal se členem Sněmovny lordů, do parlamentu už nekandidoval.

Ve stejném roce začal pracovat pro americkou banku Morgan Stanley. Je ženatý a má dvě děti. Je fanouškem kapel Pink Floyd, Coldplay či Leonarda Cohena.

  • Našli jste v článku chybu?