Druhá největší ekonomika odešla z Unie, Evropa si ale dál slepě vede svou
Jako by výběrem termínu chtěla Theresa Mayová připsat pointu nedávno skončeným poněkud rozpačitým oslavám šedesátého výročí slavných Římských smluv, když minulý týden oficiálně zahájila brexit aktivací článku 50 té poslední a úplně nejhorší evropské smlouvy z Lisabonu. Symboličtější sdělení, že to bylo hezké, ale už toho bylo příliš, těžko někdo vymyslí.
Z Unie odchází země s nejhlubší demokratickou tradicí, druhá největší ekonomika v Evropě a evropská vojenská velmoc.
Odchází kvůli tomu, že většina jejích občanů už nebyla schopna snášet další ztrátu suverenity své vlasti v citlivé otázce migrace. Prostě Britové nechtějí, aby někdo jiný než oni sami rozhodoval, kdo může a nemůže pobývat v jejich zemi. Tak jako občané dalších evropských států, jichž se ale na to zatím nikdo neodvážil zeptat.
Reakce velkých unijních zemí, tzv. motorů integrace, je reakcí zhrzené milenky. Nejde ani tak o reakce ve smyslu, že Brity musí jejich rozhodnutí bolet. První s touto tezí přitom přispěchal předseda Evropské komise Juncker, což se dalo přičítat tomu, že podobné věci se stávají, když starosta města o velikosti Plzně dosedne do křesla, na němž má pocit, že je ředitelem zeměkoule. Ostatní relevantní evropští politici se sice snažili držet zpátky, ale z posledních výroků je zřejmé, že se neudrželi.
Prostor pro eurodžihádisty
Podstatné je ale to, že motory integrace ženou Evropu dál stejným směrem.
Komise sice předložila jakousi Bílou knihu s pěti scénáři dalšího postupu včetně jisté dezintegrace v zónu volného obchodu, ale ve skutečnosti jsou ti mocní již rozhodnuti.
Němci s Francouzi za asistence Italů a Španělů, tedy největší země kontinentální Evropy, se už víceméně dohodli, že jedeme dál, kol bílých skal a every close integrujeme a federalizujeme, a komu se to nelíbí, zůstane stát opodál a integrace se nezúčastní a půjde z kola ven. Politici této velké čtyřky jako by úplně ignorovali fakt, že hned v případě dvou z nich, Itálie a Francie, se blíží k dosažení moci jednoznační odpůrci takovéto politiky, z čehož je zřejmé, že významná část obyvatelstva těchto zemí nesouhlasí s tím, kam je v Evropě vedou jejich vůdci.
To samozřejmě zakládá značné riziko výbuchu v jádru integrace s nedozírnými následky pro celou Evropu. Brizanci takového vývoje lze nejlépe popsat představou, že by se francouzskou prezidentkou stala Le Penová a německým kancléřem eurodžihádista Schulz.
Práva dárkových turistů
I naši vyjednávači, kteří se zúčastní rozhovorů o nových vztazích EU s Británií, by si měli být vědomi tohoto kontextu a toho, kde budou v dohledné době české zájmy OE totožné se zájmy zmíněných jádrových zemí EU, či spíše ohrožených politických elit těchto zemí určitě nebudou.
Dosavadní vystoupení našich představitelů nenaznačují, že by si toho byli vědomi, a stále protlačují neudržitelný požadavek na zvláštní zacházení s občany zemí Unie. Tváří se, že se berou za práva Čechů žijících a pracujících v Británii. Přitom je faktem, že pracující profesionály nikdo z Británie nevyhání a vyhánět nebude.
Naopak bychom měli mít zájem, aby se vrátili domů, kde při současné situaci na trhu práce dost zoufale chybějí. A jestli mají být objektem ochrany práv našich občanů dávkoví turisté z Chánova, tak to není zrovna to, co by dělalo o Česku dvakrát dobrý obraz ve světě.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
