Brionvega
V žádném elegantním milánském bytě zařízeném ve velkém stylu či v obývacím pokoji přímořské vily kdysi rozhodně nemohl chybět televizor či radiopřehrávač Brionvega, které zosobňovaly jedinečný italský styl. Produkty této značky představovaly přes půl století hledání nových řešení a úspěšné spojení techniky a formy. Jsou zastoupeny ve stálých sbírkách newyorského Muzea moderního umění. Po téměř třiceti letech byly znovu zavedeny do výroby jako klasické „kultovní“ kousky a tentokrát dobyly srdce mnohem mladších generací. Po své obnovené premiéře se okamžitě staly moderními, novými ikonami.
Jejich vznik se váže k šedesátým létům 20. století, o nichž se mluví jako o době ekonomického boomu. Právě v té době milánská firma, jež se věnovala výrobě rádií a televizorů už od konce války, vycítila, že již nestačí nabízet pouze elektroniku odpovídající kvality. K tomu, aby dokázali konkurovat německým a japonským značkám, bylo zapotřebí něco jiného. Svým výrobkům se pokusili dát naprosto jiný tvar. Jednalo se o proces, jenž proběhl ve stejné době i u německé značky Braun a o třicet let později se opakoval u firmy Apple, když se do jejího čela dostal Steve Jobs. Totální splynutí designu a technologie.
Po spolupráci s několika renomovanými návrháři té doby, jako byli Ettore Sottsass nebo Achille Castiglioni, se továrna Brionvega nakonec přiklonila k dvojici, kterou tvořili designér Richard Sapper a architekt Marco Zanuso. Jejich prvním, dodnes trvajícím úspěchem – a přiznejme si, že padesát let není v historii designu vůbec málo – byla korálově červená krabička nazvaná TS 502. Kostka se zaoblenými rohy už na první pohled skvěle vyjadřovala nejlepší snahy pop kultury. Byla pěkná, souměrná a zářivá. Vůbec se nepokoušela sledovat tradici předchozích modelů, naopak se jednoznačně přiklonila k modernímu stylu. Po otevření se z ní stalo rádio. To bylo už samo o sobě velmi efektní. Vpravo šikovně navržená část pro vyhledávání stanic a potenciometry, vlevo reproduktor. Na zásahu designu vydělala také technika: potenciometry vyhovovaly i z ergonomického hlediska, daly se dobře ovládat a nebyly nijak okázalé. Ne náhodou o téměř dvacet let později sklidil ten samý Richard Sapper velký úspěch se svým Think Padem, přenosným komputerem IBM, jenž ve své době představoval přímo revoluční novinku. Za další dekádu si na něj okamžitě vzpomněl i slovutný Steve Jobs, když znovu převzal vedení firmy Apple.
Vraťme se však na počátek šedesátých let, kdy konzervativci ještě tančili v páru, zatímco moderní mládež už se kroutila v rytmu twistu. Jde o jiný typicky nezaměnitelný model firmy Brionvega, totiž o „černou kostku“. Tentokrát byla výsledkem práce tandemu Sapper–Zanuso televize, i ta se však podstatně lišila od obvyklých televizních přístrojů té doby. Například postrádala typickou, dozadu se zužující trubku katodového paprsku. Dokonce i zblízka vypadala jako povedená bytová dekorace, prostě černá kostka. Elegantní a dobře ovladatelné přepínače a další ovladače připomínaly spíše hypermoderní gadgety z tehdy populárních bondovek než obyčejný domácí přístroj. Anténa byla vytahovací a po zatažení úplně zmizela v útrobách přístroje. K čemu je vlastně tahle tajemná černá kostka dobrá, vyšlo najevo až po zapnutí. Technika a kvalita obrazu byly ochrannou známkou továrny Brionvega už od začátku, nyní se však plně projevila také pozornost soustředěná na vnější formu.
Třetí z veleúspěšných modelů dvojice Sapper–Zanuso Algol patřil k prvním přenosným televizím, které se začaly objevovat v kempech a později i v kuchyních. Svým hravě dekorativním, křiklavě aktuálním stylem okamžitě prorazil na vrchol. Spolu se svými hranatějšími druhy se stal důstojným představitelem dekády uvažující v duchu modernity, která před zaoblenými obrazovkami tleskala prvnímu člověku na Měsíci.
Bang & Olufsen
O několik tisíc kilometrů dál a o pár desetiletí dříve umístila design do centra své pozornosti úplně jiná firma bojující o mezinárodní uznání. Její zakladatelé dánští inženýři Peter Bang a Svend Olufsen vypadají ještě dnes jako postavy z nenapodobitelných videoklipů, přestože jejich nepořádně zapnutá saka a vesty sledovaly pevné zvyky třicátých let.
Jejich první úspěšný kousek, radiopřijímač Hyperbo, by jako výrazně moderní model obstál ještě dnes. Svět jejich představivosti byl ovlivněn Bauhausem a modernistickými snahami a v jejich na svoji dobu nevídaně moderních radiopřijímačích lze nalézt ozvuky stylu tvůrce trubkového nábytku Marcela Breuera spolu s geometrickými formami připomínajícími spíše laboratoř. Odvážně se odvrátili od leštěných skříní z ořechového dřeva, jež byly pro tuto dobu tak typické, a nahradili je matně lakovanou černou schránkou z ebenového dřeva s kovovými ukazateli a pochromovanými knoflíky, umístěnou na ladnou trubkovou konstrukci. Kdyby v té době už existovaly plasty, pravděpodobně by je použili, takhle se však museli spokojit s precizně opracovaným dřevem. Svým vzhledem přístroj přesto dokonale upomínal k důležitým znakům skandinávského designu: ke snaze o funkčnost a víru vkládanou do inovace. Rádio Hyperbo se po zásluze stalo oblíbenou součástí zařízení těch nejodvážněji pojatých obývacích pokojů a pracoven třicátých let minulého století.
Pak léta plynula, až si počátkem sedmdesátých let Evropa opět povšimla zesilovačů a reproduktorů renomované dánské firmy. Jednotlivé modely sérií Beogram, Beomaster a Beosystem 4000 sklidily velký úspěch i mimo Skandinávii. Sebejistě navazovaly na linii započatou již zakladateli firmy. Jejich tvůrce Jacob Jensen, jenž byl v letech 1964 až 1985 u firmy vedoucím návrhářem, se nezastavil u modernosti a dále radikálně inovoval. Gramofon Beogram představil jako jeden z prvních elektronicky ovládané tangenciální raménko. Na rozdíl od těch dřívějších nebylo zahnuté a jeho geometrická přímost, jež sloužila k ničím nedeformovanému snímání zvuku, rozhodla také o celé formě přehrávače. Veškeré přístroje se octly na vodorovném horním díle vedle gramofonového talíře, kde dominoval precizně leštěný hliník. Výsledek byl přehledný, vysoce elegantní a zároveň vyzývavě moderní; brzy byl následován celou rodinou výrobků. Během svého působení u firmy B&O získal Jensen téměř sto cen a uznání po celém světě a linie řady Beocenter 4000 se staly na několik desetiletí kritériem hodnocení hi-fi zařízení.
O dvě dekády později si připsala firma další trefu do černého. Její BeoSound Century obrátil jako první vzhůru nohama veškerá dosud uplatňovaná pravidla a představil přehrávač s vertikálním vkládáním disků a audiokazet. Stojací sestava, jež by se mohla rovnou stát muzejním exponátem, byla naprostým fenoménem, jenž se s jistotou pohyblivé, dynamické skulptury stával středem obývacích pokojů. Pod průhledným krytem efektně rotoval třpytivý kompaktní disk a automatický podavač sám měnil disky podle pořadí určeného playlistem. Sám za sebe mluví i výběr barev: vedle průhledné umělé hmoty se octla modrá, zelená, rudá, černá, žlutá nebo stříbrná, takže po léta převládající černá krabice měla odzvoněno. Není náhoda, že autor této sestavy Angličan David Lewis, který už několik let pracoval po boku Jacoba Jensena, se rychle stal slavným po celém světě. Kompozice mohla stát buď samostatně, nebo se dala umístit na stěnu, čímž o deset let předběhla trend dnešních plochých televizních obrazovek.
Jedna z posledních Lewisových velkých inovací BeoLab 5 nečerpala inspiraci pouze v designu. Reproduktory připomínající šachovou figurku či postavu japonského samuraje skloubily akustické čočky společnosti Sausalito Audio Works s technologií šíření hlubokých tónů zvanou active bass. Za nezvyklou, avšak vynikající formou se skrývá špičková technologie. A další důkaz toho, že když se technologie spojí s designem, výsledky na sebe nenechají dlouho čekat.
