Británie si nemůže dovolit výrazné vládní intervence

6. 8. 2002

Rostoucí veřejné výdaje jsou možná dobré pro politiku, ekonomice však neprospívají.

V prvních letech po roce 1997, kdy se britská labouristická strana ujala vlády, byl ministr financí Gordon Brown taková držgrešle, že si vysloužil přezdívku „Železný ministr“. V současné době by mu však náleželo spíše přízvisko „Měkoň“. Zjevně totiž ignoruje prudké poklesy cen akcií i rostoucí ohrožení ekonomiky a slibuje reálné zvýšení veřejných výdajů průměrně o 4,3 procenta ročně až do roku 2006.
Po tomto překvapivém obratu o sto osmdesát stupňů se Brown i se svým šéfem, ministerským předsedou Tony Blairem, pustili do donkichotstvím zavánějícího pokusu o záchranu potápějícího se britského sociálního státu. Snaží se uklidnit narůstající hněv veřejnosti, ať už kvůli dlouhým čekacím dobám na lékařské zákroky v rámci státního zdravotnického systému (National Health Service - NHS), nebo kvůli železničním neštěstím, či nedostatku cenově dostupných bytů v Londýně. Blair a spol. zároveň musí odolávat útokům odborů státního sektoru, které 17. července zorganizovaly celonárodní stávku a vyhrožují, že pokud vláda nezlepší svou nabídku tříprocentního nárůstu platů, budou v protestních akcích pokračovat.
Prudké zvýšení veřejných výdajů je možná dobré pro politiku, ekonomice však neprospívá. Navýšení rozpočtu chce Brown financovat tím, že od začátku příštího roku zvýší sociální pojištění podniků i jednotlivců o jeden procentní bod na 12,8 a jedenáct procent. Tak se daňový příjem zvýší o dvanáct miliard, což je ta poslední věc, kterou britská ekonomika, doposud úspěšně čelící recesi, momentálně potřebuje. „Kumulativním efektem tohoto opatření bude snížení konkurenceschopnosti Británie,“ prohlašuje Ruth Leaová, vedoucí koncepčního odboru Sdružení ředitelů (Institute of Directors), což je organizace sdružující vrcholový management anglických firem.
Leaová a další se domnívají, že si Brown na zvýšení vládních výdajů nevybral právě nejvhodnější dobu. Ministr očekává, že ekonomika letos zaznamená růst o 2,5 procenta a v příštím roce o 2,75 procenta. Vzhledem k tomu, že srovnávací burzovní index FTSE je v současné době na úrovni roku 1996, zdají se tyto předpovědi příliš optimistické. Kdyby došlo k nečekanému snížení daňových příjmů státního rozpočtu, Brown by si byl nucen vybrat mezi dalším zvýšením daní nebo větším zadlužením. Tento tah by však mohl vést k nárůstu úrokových sazeb. „Nezůstane žádná rezerva pro případ, že by se situace zhoršila,“ tvrdí Ciaran Barr, odborník na britskou ekonomiku z Deutsche Bank.
Je pravda, že v Británii jsou veřejné finance v mnohem lepším stavu než v jiných evropských státech. Brown využil rozpočtové přebytky z předchozích let ke splácení dluhu a letošní deficit dosáhne pouhého jednoho procenta hrubého domácího produktu. Vyššími výdaji se možná podařilo zabránit ekonomické recesi.
Keynesiánská posilující injekce je ale něco jiného než postupný nárůst vládní účasti na hospodářství. Brown v současné době plánuje, že podíl vládních výdajů na HDP se z loňských 39,2 procenta do počátku roku 2006 zvýší až na 42 procent. To je sice stále nižší podíl než 50 procent ve Francii, výrazně však převyšuje přibližně třicetiprocentní hladinu ve Spojených státech.
Blair s Brownem si mohou dovolit s ekonomikou zacházet jako grandi, protože postrádají kvalitní opozici. Přes nové tváře ve vedení je konzervativní strana i nadále neschopná a nedokáže využít narůstající nespokojenosti s labouristy. Internetová společnost na průzkum preferencí YouGov uvádí, že labouristická strana stále vede o čtyři až šest procent, což není velký pokles oproti devíti procentům, o které vyhrála loňské parlamentní volby.
Někteří labouristé však varují před usnutím na vavřínech. „Nevíme, v jaké formě konzervativci budou za tři roky,“ tedy v době dalších voleb, upozorňuje Frank Field, poslanec za vládnoucí stranu. Není vyloučené, že kdyby ekonomika neprospívala, mohli by labouristé prohrát. Situace obrovských molochů, jako je NHS, se navíc zřejmě výrazně nezlepší. Labouristé totiž pro jejich zkvalitnění mnoho nedělají a jen do nich přilévají další peníze.
Field jakožto odborník na veřejné služby dává Blairovi za vinu, že s byrokratickou veřejnou správou nic neudělal. Tvrdí, že například NHS potřebuje, aby na trh vstoupily soukromé firmy z Evropy i Ameriky, čímž by se zkrátily čekací doby a pacienti by měli lepší výběr. „Stále tady vládne zastaralý přídělový systém,“ říká. Ani Gordonův způsob řešení britských problémů - „Vybírej daně a utrácej“ - však bohužel rozhodně nejde s dobou.