Britský režisér Asif Kapadia se proslavil jako autor strhujících dokumentárních portrétů tragických osudů slavných. Senna o pilotovi formule 1 vyhrál dvě sošky BAFTA a další ocenění. Amy o zpěvačce Amy Winehouseové sklízí ještě větší úspěchy – je i největším favoritem na Oscara za nejlepší dokument. „Žádná cena ale nemění nic na tom, že naším cílem bylo ukázat světu, kdo Amy opravdu byla. To je hlavní úspěch našeho filmu,“ říká britský režisér.
To je náhoda. Sennu jsem natočil, protože miluju sport. Film v Anglii uspěl, někdo z vydavatelství Universal Music ho viděl a kontaktoval mé producenty s tím, jestli bych natočil film o Amy Winehouseové. Nebyl jsem zrovna její fanoušek. Mám doma její desky, ale nikdy jsem ji nepotkal ani jsem nebyl na jejím koncertě.
Ovšem žil jsem v Londýně a její šílený život, který mi nepřipadal v pořádku, se odehrával kousek ode mne. Tak jsem Universalu řekl, že to natočím, pokud mi dají vše, co napsala, hudbu i slova, a slíbí, že mě nechají na pokoji.
Přitahují vás ikonické osobnosti, které zemřely mladé?
Jak jste pak pokračoval, když jste od nich tento slib dostal?
Začal jsem dělat hodně rozhovorů s lidmi z jejího okolí, protože já její příběh neznal. To trvalo tři roky. Ze začátku se mnou nikdo nechtěl mluvit. Médiím nikdo nevěřil, vzhledem k tomu, jak se k Amy novináři chovali, hlavně ke konci jejího života. Už jsem myslel, že žádný film nebude.
Ale když jsem se s těmi lidmi potkal, viděl jsem, jak je celá ta věc trápí. Navrhl jsem jim tedy, ať si se mnou promluví bez kamery, jen na audiozáznam, jeden na jednoho, někde, kde se budou cítit bezpečně. Že když nebudou chtít být součástí filmu, nevadí. Jen ať mi řeknou, proč se cítí naštvaně nebo provinile.
A oni najednou začali mluvit, místo pěti minut mluvili několik hodin, jako kdyby to pro ně byla terapie. Nakonec jsem hovořil asi se stovkou lidí. Z těchto rozhovorů vzešel náš snímek.
Amy je filmem také o nás. O tom, jak se chováme ke hvězdám i k lidem obecně. O slávě, rodině, lásce, přátelství. O všech obyčejných problémech, jako jsou závislosti, malá sebedůvěra, deprese.
Odmítl s vámi někdo mluvit?
Jediná osoba, kterou jsem chtěl potkat, ale nešlo to, byl Amyin starší bratr. Jeho otec mi řekl, že se mnou mluvit nechce. I pro něj to musí být ještě bolestné.
Ve filmu ukazujete i řadu dosud nezveřejněných soukromých záběrů zpěvačky.
Zpočátku všichni říkali, že žádné záběry nevlastní. Teprve když mi začali věřit, prozradili mi, že mají nějakou osobní dokumentaci, fotky, videa, vzkazy na telefonu. A dali mi je, protože chtěli, abych ukázal pravou Amy. Lidé znali její písně, ale ne ji, nevěděli, odkud se její písně vzaly, jakou bolest a problémy zažívala.
I ti, kteří z filmu sami nevycházejí tak dobře, jsou spokojeni, jak je tam Amy zobrazena. Lidé měli rádi její hudbu, ale ne nutně i ji. Po filmu myslím mají rádi už i Amy.
Jak Amy Winehouseová nyní připadá vám?
Vtipná, chytrá, krásná. Důležité ale je i to, že Amy je filmem také o nás všech. O tom, jak se chováme k filmovým hvězdám i k lidem obecně. O našich představách o slávě, rodině, lásce, přátelství. O všech obyčejných problémech, jako jsou závislosti, malá sebedůvěra, deprese.
Dnes jste známý jako dokumentarista, ale začal jste u hraných filmů.
Ano, na začátku kariéry jsem psal a režíroval jen fikci. Ovšem už moje studentské filmy obsahovaly neherce. Natáčel jsem v Indii i na severním pólu, to bylo docela dokumentární. Rád jsem pracoval s malým štábem, rád jsem točil krajinu. Když jsem pak dostal šanci režírovat Sennu, nechtěl jsem herce, který by předstíral, že řídí formuli.
Chtěl jsem přímo Sennu. Řekl bych, že se snažím fikci a dokument sblížit. Senna i Amy jsou pro mě dramata se všemi emocemi, jen s reálnými záběry. Má dramata jsou dokumentární a mé dokumenty jsou dramatické a mají filmovou atmosféru. Chci, aby je lidé viděli na velkém plátně.
Do Česka se bohužel dostala do kin až Amy, Senna vyšel jen na DVD.
U Senny nikdo na začátku nevěřil, že to je film pro kina. Hodně zemí ho do distribuce nekoupilo. Přitom Senna byl charizmatický jako filmová hvězda. Jenže distributoři měli nějaký psychologický blok, že jde o dokument. Publikum to tak ale nevnímalo, neříkalo si, že na dokument se jim do kina nechce. Šli prostě na dobrý film. Senna je pro mě větší akční hrdina než ti ze studiových franšíz.
A není na něm nic falešného. Ani na Amy. To se mi na dokumentech líbí. Jsou syrové, pravdivé, nezáleží, jestli kvalita některých záběrů není nejlepší. Poslední dobou mi řada fiktivních dramat připadá falešná, necítím se s nimi vůbec spojený, pořád si uvědomuji jejich konstrukci. Dokumenty se mě emočně dotýkají víc.
Proč jste se tedy teď vrátil k fikci? Na festivalu Sundance měla letos premiéru vaše nová hraná romance Ali a Nino.
Protože jsem chtěl procvičit i jinou část mozku. Fikce je fyzicky náročná, dokumenty jsou naopak náročné hlavně mentálně. Fakt, že točíte o reálných lidech, kteří zemřeli, mají rodinu a lidi, kteří je milovali, je dost vyčerpávající. Musel jsem udělat už něco jiného.
Strávil jsem spoustu času zpovídáním lidí v místnostech, chtěl jsem zase někam vyrazit na vzduch a zažít šílenství natáčení. Rád bych pokračoval v obojím. Na Amy a filmu Ali a Nino jsem poslední tři roky pracoval zároveň, což bylo bláznivé. Po krátké dovolené to brzo zase zopakuju.
O čem je Ali a Nino?
Jde o adaptaci knihy staré sto let, která se odehrává v době první světové války na Kavkaze. Příběh vypráví o lásce křesťanské dívky a muslimského chlapce. Trochu jako Romeo a Julie, ale je to i film o ropě, válce, okupaci.
Na Kavkaze se Evropa potkává s Asií, Rusko s Persií, je to zajímavé místo, křižovatka různých světů, o které lidé většinou moc nevědí. Natáčeli jsme přímo tam. Je to můj pokus o styl Davida Leana, staromódní epiku, zčásti western, zčásti válečné drama, zčásti romanci. Ale pořád se učím.
Premiéru Ali a Nino jste stihl v době oscarové kampaně Amy. Ta vám zabrala hodně času?
Z Amy se stal v Americe velký hit, myslím, že dokonce i komerčně nejúspěšnější dokument roku, snad je i mezi top 15 komerčně nejúspěšnějšími dokumenty všech dob v USA. Takže se kolem filmu pořádalo hodně akcí. Bylo to zajímavé, oscarovou kampaň jsem zažil poprvé, Senna se do užšího seznamu kandidátů nedostal.
Oscarová sezona probíhá jako stroj. Od Dne díkůvzdání se každý den konalo něco. Moji kolegové z USA pořád cestovali, z jednoho místa na druhé. Já bydlím v Londýně, tak jsem do USA občas zajel a zase se vrátil domů. Ale jen loni jsem byl v Americe asi dvacetkrát. A u toho jsem poslední měsíce dělal postprodukci na Ali a Nino. Takže žádná dovolená.
O kom dalším byste chtěl po Sennovi a Amy natočit film?
Vtipné bylo, že po Sennovi mě kontaktovalo hodně slavných sportovců, jestli bych o nich natočil film. Po Amy se zase ozvalo docela dost muzikantů. Já bych rád režíroval něco jiného. O pár osobnostech vedeme diskuzi. Jedním z nich je i docela kontroverzní postava, jejímž jsem fanouškem (Kapadia natočí dokument o fotbalistovi Diegu Maradonovi – pozn. red.).
Dokument o portugalské fotbalové hvězdě Ronaldovi jste nerežíroval, ale aspoň produkoval.
Ano, Ronalda jsem díky tomu i potkal. Líbil se mu Senna. Ronaldo je zajímavý chlapík. Jiný, otevřený, má smysl pro humor. Ale já pak pracoval na Amy, tak jsme museli najmout někoho jiného a dát mu volnost natočit si svůj vlastní film. Určitě by bylo ošemetné točit o někom na vrcholu, kdo má navíc kolem sebe pořád svůj tým.
| Asif Kapadia (44) |
|---|
| Narodil se v muslimské indické rodině v severním Londýně. Film vystudoval na University of Westminster a Royal College of Art. Už jeho krátký snímek The Sheep Thief (1997) byl oceněn na festivalu v Cannes. Kapadiův celovečerní hraný debut Válečník (2001) natočený v Himálaji a na indické poušti získal dvě britské ceny BAFTA. Po něm následovaly hrané tituly Noční můra a Far North, v roce 2010 se Kapadia dostal k dokumentu. Snímky Senna i Amy uspěly kriticky i komerčně, s Amy se Kapadia poprvé dostal až na Oscary. Na letošním festivalu Sundance se ukázal jeho další hraný film, adaptace románu Ali a Nino podle scénáře držitele Oscara Christophera Hamptona. Je ženatý se scénografkou Victorií Harwoodovou. |
Autorka je spolupracovnicí redakce
Čtěte také:
