Se zájmem jsem si přečetl rekapitulaci dění kolem vily Tugendhat (EURO 46/2008). Vcelku korektní popis neopomíjí žádná podstatná fakta, komentář si však zaslouží řazení informací o vydání a následném prodeji Lehmbruckovy sochy, kterou pro vilu vybral architekt Mies van der Rohe. Z článku totiž vyplývá, že na pobouření vyvolané dražbou plastiky v londýnské aukční síni neměla odborná veřejnost nárok, protože se soukromým majetkem si každý může dělat, co chce. Tuto tezi bych nikdy nezpochybnil. Podstata kauzy Lehmbruckova torza však spočívá v něčem jiném a zkratkovité podání poškozuje Moravskou galerii v Brně. Ta naopak dlouhodobě a cílevědomě buduje důvěru privátní sféry a soukromých sběratelů i mecenášů v životaschopnost, otevřenost a pružnost státního muzea umění.
Zúčastnil jsem se všech jednání s rodinou Tugendhatových, která vyústila ve vydání sochy a mobiliáře ze sbírek Moravské galerie v Brně. Naše pobouření nevyvolal prodej sochy jako soukromého majetku, ale především rozpor mezi původními deklaracemi rodiny a překvapivým prodejem díla v aukci. Moravská galerie v Brně od počátku projevovala zájem získat sochu i mobiliář po vydání zpět do svých sbírek. I v korespondenci jsme uváděli, že ji chceme koupit. Rodina udělila naší instituci předkupní právo na nábytek z vily Tugendhat. Lehmbruckovo torzo – a nebyl důvod jejím zástupcům nevěřit – si však chtěla až do rekonstrukce vily ponechat jako rodinnou památku. Naše nabídka nebyla vyslyšena právě kvůli tomuto dojemnému a pochopitelnému argumentu. Porovnáme-li čas fyzického vydání sochy rodině a aukce, je zřejmé, že do rodinného kruhu se plastika nikdy nevrátila a z Brna musela putovat přímo do Londýna. Po obdržení zprávy o londýnské dražbě Lehmbruckova torza z vily Tugendhat se mi přes víkend podařilo získat od našeho zřizovatele Ministerstva kultury České republiky nemalou, byť – jak se ukázalo – nedostatečnou částku. To dokládá seriózní základ našich nabídek rodině Tugendhatových. Kolegiálně se tehdy zachovalo pařížské Museé ďOrsay, jež mělo o sochu rovněž zájem, ale bylo ochotné nepřihazovat, pokud bychom na dílo dosáhli. Fakt, že konečná částka dosáhla více než dvojnásobku dosavadních aukčních vrcholů srovnatelných Lehmbruckových prací, překvapil i rodinu. Gentleman agreement jsme neporušili. A následné prohlášení nábytku z vily Tugendhat za kulturní památku bylo jen pochopitelnou reakcí ministerstva kultury na novou situaci – zájem koupit jej za odpovídající cenu do našich sbírek trvá.
Další zkreslení, opakovaně a průběžně vyvracené po celou dobu, již média věnovala této kauze, se týká prezentace Lehmbruckovy sochy. Plastika byla od osmdesátých let minulého století několikrát vystavována – naposledy na přelomu let 2003 a 2004 v rámci projektu věnovaného německému expresionismu. Pak bylo dílo umístěno v depozitáři Moravské galerie v Brně. S vědomím naší odpovědnosti za stav uměleckého unikátu z křehkého materiálu a toho, že do vyřešení nároku rodiny nelze riskovat jakoukoli možnost jeho poškození. Mohli jsme sice nějakou formou prezentace parazitovat na mediálně zajímavé kauze, ale neučinili jsme to. Nový majitel i rodina by nám měli být vděční.
Z tohoto krátkého dokreslení faktů snad jednoznačně vyplývá, že postup Moravské galerie v Brně vůči rodině, uměleckému dílu i jeho významu pro evropské kulturní dědictví byl přinejmenším korektní a promyšlený. Jako zástupci odborné veřejnosti jsme byli pobouřeni a šokováni oprávněně, neboť rodina Tugendhatových nám ani nedala šanci naplnit její vlastní, v tomto směru bohužel pouze rétorický zájem o maximálně kvalitní rehabilitaci vily. Moravská galerie v Brně, která nemá bezprostřední vztah k vile Tugendhat, se v záležitosti snad jako jediná chovala slušně a věcně. A její postup zohledňoval všechny souvislosti – vlastnickými právy počínaje a odpovědností za integritu výjimečné památky konče. Je to sice postoj obtížný, ale hodláme se jej nadále držet.
Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně
