Jeden den ve štatlu, bezpočet vypitých káv a nejmíň dvě kila navrch.
Není už načase s tím věčným utahováním si z Brna skončit? Nemají tam sice metro, ale mají geniální bůček, skvělou kávu a také restauraci, ve které jídlo párují s drinky, tamní barmani ještě nezapomněli, o čem barmanské řemeslo vlastně je, koktejly nemíchají z premixů a umí mluvit s hosty. Už to samo o sobě je dost.
Po jednom dni stráveném v moravské metropoli můžu konstatovat, že svět tam, je ještě v pořádku. Zatímco Praha dychtí po dalších dim sum knedlíčcích, v Brně zbrojí na ten nejlepší ramen. Sotva otevřelo Shōyu (Veveří 457/10, Brno), už se chystá další podnik zaměřený na tuto japonskou polévku čínského původu s prozaickým názvem Ramen Brno (Václavská 16, Brno). Já osobně bych za pořádný ramen bar vraždila a nechápu, proč tenhle boom přichází až teď. V Praze už sice několik let funguje Kitchen Ramen Bar (28. října 375/9, Praha 1), ale to je ramen bar spíš jen podle názvu. Pohybuje se na pomezí někde mezi bistrem a restaurací a ceny polévky atakují hranici 300 Kč. Nejblíž od Prahy si opravdu dobrý ramen dáte v berlínském Cocolu Ramen (Gipssstrasse 3, Berlín) nebo v bratislavském Ramen Kazu (Panská 244/15, Bratislava), a to není zrovna praktické.
Český kávový paradox. V Praze je snazší dát si výběrovku než v mnohých evropských metropolích
Shōyu se myslím v začátku trochu přecenilo. Touha otevřít byla zřejmě silnější, než dát do pucu podnik a také záchody, jejichž stav byl v době mé návštěvy opravdu neuspokojivý.
Za 150 Kč si tu můžete dát vepřový, vegetariánský nebo miso ramen, do něj samozřejmě nudle, dobře připravené vejce, které na svou příležitost čeká v nálevu obsahujícím sójovou omáčku, takže bílek získá hnědou barvu, bůček a/nebo trhané vepřové, obligátní řasu nori, shitake houby a jarní cibulku. Slabinu vidím v tom nejdůležitějším, vývaru a nudlích. Vývar je opravdu slabý, nevýrazný, s minimem tuku, který by jeho chuť oživil. Pokud by vaše první setkání s ramenem mělo nastat právě tady, jeho kouzlu nepodlehnete, a to by bylo škoda. Prozatím radím vyčkat na nějakou lepší příležitost.
Dalším jídlem, které v Praze, a nejen v ní, zoufale chybí, je dobrá pizza. A není třeba mě upozorňovat na to, že pizzerií je všude víc než dost. Nejlepší roky svého života jsem strávila v Itálii, takže moje představa o dobré pizze se hodně liší od toho, co je všude kolem k dostání. V Praze určitě stojí za vyzkoušení San Carlo (Dittrichova 20, Praha 2/Tržiště 7, Praha 1), ale dát si cestou z práce kousek skvělé pizzy za pár korun, jak je to v Itálii běžné, to se mi asi jen tak nesplní.
Několik brněnských foodies mě ve čtvrtek nezávisle na sobě poslalo vyzkoušet pizzu do La Speranza (Lidická 32, Brno). Jak jsem vešla, rozbušilo se mi srdce. Nejlepší pizzu totiž vždycky mají v prapodivných malých kobkách, kam se vejde sotva pár natěšených hostů. Skromný prostor nevykazující známky luxusu, to rozhodně je. Druhou dobrou známkou, mimo Itálii, jsou italské názvy psané bez chyb. I tahle podmínka je tu splněna. Podstatnou náležitostí je samozřejmě pec na pizzu a z ní vycházející voňavé placky těsta s tmavými trošku spálenými puchýřky na krajích a na nich ty nejlepší ingredience. Tuhle podmínku splňuje La Speranza jen částečně. Pec tu sice je, ale ne na dřevo, což je na pizze zkrátka znát. I tak je místní pizza skvělá. Můžete ji ochutnat „al taglio“, tedy vybrat si trojúhelník z těch, které jsou právě vytažené z pece a nakombinovat více druhů. Velký kus pizzy za 45 Kč, je myslím dobrý poměr cena výkon. Ta s olivami, sušenými rajčaty a artyčoky, byla opravdu velmi dobrá. Zdá se, že je tu naděje. A přichází z Brna.
Z food blogu Kláry Donathové dále čtěte:
