Současný premiér se dopustil strategické chyby a podcenil Brity
Na přelomu září a října to už ve Velké Británii vypadalo na bleskurychlé listopadové volby. Gordon Brown se je chystal vyhlásit, neboť většina voličských průzkumů dávala labouristické straně až jedenáctiprocentní náskok. Radili mu to i takoví odborníci jako přední ekonomové poradenské firmy Global Insight. Podle jejich odhadu britskou ekonomiku čeká znatelný pokles na přelomu letošního a příštího roku a dosavadní makroekonomicky dobrý výkon Británie, na němž Brown staví svou popularitu, se do jara začne sesypávat. S podobnou předpovědí přišly nejen Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), ale i Mezinárodní měnový fond (MMF). Londýnské Centre for Economic and Business Research propočítalo, že hospodářský růst Británie klesne z letošních tří na 1,4 procenta. Brownovi ekonomičtí analytici předpovídali, že nepůjde-li do voleb před zimou, uvázne v dlouhodobě klesající spirále hospodářského pádu.
Pozoruhodné pravidlo.
Takzvané „snap election“ je pozoruhodné pravidlo nepsané britské ústavy, které umožňuje vládnoucí straně vyhlásit volby, kdykoli se jí to hodí během druhé poloviny období u moci. Česky to znamená něco jako volby na lusknutí prstem neboli „chňapavé“ či dejme tomu překvapivé pro opozici, protože ji zaskočí a často přistihne „se spadlými kalhotami“, jak praví anglické rčení. Vládní strana nemusí čekat do konce volebního období, ale může si vybrat dobu, kdy se jí u voličů daří.
Nová strana.
Jednou z příčin úspěchu labouristů v průzkumech bylo i to, že se zbavili vůdce, z něhož se stala velmi nepopulární osobnost. Brownovi se za těch několik měsíců ve funkci premiéra podařilo Tonyho Blaira téměř vymazat z povědomí veřejnosti. Jako by labouristická strana pod Brownem byla úplně nová strana, která odčiní Blairovy chyby: praktická, ekonomicky rozumná, a dokonce vlastenecká.
Jeho heslem na stranickém sjezdu bylo Síla změnit Británii. Slova „Británie“, „britský“ a „britské zájmy“ ve svém sjezdovém projevu použil osmdesátkrát, čímž přetrumfl Winstona Churchilla i Margaret Thatcherovou. Tu si lišácky a za velké publicity pozval do Downing Street 10 na čaj, aby ukázal, že on je tím pravým pokračovatelem thatcherovského díla. V následném průzkumu dostal na otázku „politik nejpodobnější Thatcherové“ dvakrát vyšší počet hlasů než vůdce konzervativců David Cameron.
Voličské průzkumy opět prokázaly, jací jsou britští voliči masochisté. Málokoho pohoršilo, že prakticky ve stejnou chvíli, kdy Brown kázal „britské zájmy“, podepisoval smlouvu s EU, která Británii ukrajuje další krajíc suverenity navzdory nesouhlasu tří čtvrtin britských občanů.
Neradostné výsledky labouristů.
Málokoho zjevně rmoutí, že po deseti letech labouristické vlády se zdvojnásobily daně, zatímco příjmy vzrostly jen o 40 procent. A také že následkem zdanění penzijních fondů přišly statisíce důchodců o úspory na důchod. Kvůli nerozumné finanční politice snadného úvěru se zpětinásobily ceny nemovitostí a dluhy domácností vzrostly na 1,3 bilionu liber z necelých pěti set miliard v roce 1997. Od schválení zákona o hazardních hrách povolujícího herny v každém městě prohrávají Britové deset miliard liber ročně. Stav státního zdravotnictví navzdory obrovským injekcím peněz od státu upadá na nejhorší úroveň v Evropě. Kriminalita stále roste, polovina nahlášených zločinů se nevyšetřuje a tisíce zločinců zůstávají neodsouzeny, protože policie je zaneprázdněná vyplňováním formulářů a věznice jsou plné a nové se nestavějí. Imigrace dosáhla nekontrolovatelného tempa a letos přistěhovalci dostali na úkor britských chudých deset tisíc obecních bytů. Zadlužení vlády roste astronomickým tempem a jen za letošní srpen si vypůjčila přes devět miliard liber, o třetinu více, než se předpokládalo. A desetitisíce žáků odcházejí ze škol bez minimální pracovní kvalifikace.
Návrat k thatcherismu.
Především však všichni zapomínají, že strůjcem tohoto katastrofálního finančního stavu nebyl Blair v křesle premiéra, nýbrž Brown ve funkci ministra financí. Komentátoři si zavtipkovali, že to je, jako by Art Garfunkel tvrdil, že všechny jejich písničky nazpíval Paul Simon sám.
Kdyby tyto volby Brown vyhrál, mohlo to znamenat krach konzervativní strany na další dlouhé období, obávali se konzervativní komentátoři. A okamžitě zaplavili Davida Camerona radami, jak konzervativní stranu vrátit k tradičnímu konzervatismu, přestat se podbízet pomyslným „středovým“ voličům a nabídnout opět „tory values“ - konzervativní hodnoty. Těmi jsou, jak konzervativní komentátoři připomněli, „nedůvěra k silnému státu, schopnost stát na vlastních nohou, osobní svoboda, služba veřejnosti, odpovědnost a pokora a zároveň respekt k zavedeným institucím“.
Konzervativci s vědomím, že na bitevní maršrut mají jen měsíc, na Browna zaútočili s elánem, břitkostí a programem, který konečně po mnoha letech nejistého přešlapování v politickém „středu“ představuje návrat k praktickému a ráznému thatcherismu.
Program konzervativců.
Zrušit dědickou daň z majetku pod jeden milion liber a daň z nákupu nemovitostí do výše čtvrt milionu liber pro ty, kdo nakupují poprvé. Zavést po vzoru New Yorku, kde se zločinnost snížila o 75 procent, nulovou toleranci vůči pouličnímu zločinu, rehabilitaci osob podléhajících drogovým návykům, kontrolu imigrace a posílení hraniční policie. Pomoc rodinám daňovým zvýhodněním manželství, zrušit shora přikazované úkolování ve zdravotnictví, které je příčinou úpadku zdravotní péče, a rozšířit volbu vzdělání uzákoněním práva dobrovolných organizací, soukromých firem a církví zakládat státem dotované školy. Připravit zákon znemožňující vládě rozhodování o předávání suverenity Evropské unii bez referenda a zároveň odstoupit od smlouvy, kterou Brown podepsal. Zpřísnit systém státní podpory. Převést policii z rukou ministerstva vnitra pod obecní starosty. Zrušit přípravu povinných občanských průkazů, zlepšit kvalitu života a životního prostředí efektivnějším využíváním energie, posílit armádu pro lepší bezpečnost Británie a vrátit moc občanům z rukou politiků.
A připravit se (podle Camerona) na „post-byrokratický“ svět, v němž labouristická filozofie centralizované moci zastarává, vychází z módy a nenabízí nic užitečného.
Posun v průzkumech.
Brown se nakonec voleb zalekl, protože z průzkumů veřejného mínění vyčetl, že se dopustil strategické chyby a podcenil občany. Následné průzkumy totiž ukázaly, že s vyhlášením voleb souhlasí jen 28 procent voličů. A 70 procent z nich se domnívá, že mu nejde o dobro země, nýbrž o upevnění osobní moci, pro niž je ochoten obětovat ze státní pokladny sto milionů liber na volební výdaje.
Po vyhlášení konzervativního programu se jazýčky vah veřejného mínění začaly pozvolna překlánět. Až z jedenáctiprocentního předstihu labouristů přešly koncem října na chvíli na jednoprocentní náskok konzervativců. Ani ten však nepostačí k tomu, aby Brownovi začalo téct do bot. Za deset let u moci totiž labouristická vláda překreslila hranice volebních obvodů tak, aby bylo více těch, v nichž labouristé mají bezpečnou většinu. K parlamentní většině, kam přicházejí absolutní vítězové jednotlivých obvodů, tedy budou konzervativci potřebovat celostátně desetiprocentní náskok.
Závislost na muslimech.
A ve vlastním zákulisí se jim objevila nová nečekaná výzva. Poradní skupina Conservative Muslim Forum, kterou Cameron založil na řešení muslimských záležitostí a kterou vede jeden ze sta nejvlivnějších členů strany, lord Mohamed Sheikh, v polovině října vydala tuto radu: „Podpora Izraele se muslimům nelíbí. Írán má legitimní právo vlastnit jaderné zbraně. Bez ohledu na zahraniční politiku USA není v zájmu Británie nepřátelský postoj vůči Iránu, nýbrž konstruktivní spolupráce s ním. Budoucí konzervativní vláda musí pochopit, že prosionistický postoj, který v červnu 2007 vyslovil David Cameron, může jen poškodit vztahy s muslimy doma i v zahraničí.“
Tradiční podpora jediného demokratického státu na Blízkém východě, kterou má podle Cameronova prohlášení v červnu konzervativní strana v DNA, i schopnost bránit se terorismu budou teď zjevně záviset na tom, jak si straničtí manažeři spočítají, kolik potřebují muslimských hlasů.
