Komisaři požadují, aby státy EU vyvíjely a kupovaly zbraně společně
Když chce ministr obrany USA vyslat americké vojáky a vojenskou techniku do zahraniční operace, může využít flotily svých více než dvou stovek armádních dopravních letadel schopných zaoceánských letů. Jak je na tom Evropa? Pětadvacítka členských států EU má dohromady k dispozici čtyři takové transportní letouny. Vláda Velké Británie si je vzala na leasing, od koho jiného než od Pentagonu. Když je to nutné, a to je v době celosvětového protiteroristického tažení poměrně často, musejí si evropské armády včetně té české draze pronajímat obří přepravní letadla na Ukrajině nebo v Rusku. Tak je to v oblasti obrany na starém kontinentě téměř se vším: zbrojní trh je roztříštěný a neefektivní, ozbrojené síly vesměs zastaralé a nekompatibilní, zbrojní průmysl nekonkurenceschopný. Evropská komise, která má hájit evropské právo i proti zájmům jednotlivých států, se proto nyní pokouší tento tristní stav změnit a přimět vlády členských zemí k větší spolupráci.
Hodně peněz, málo muziky.
Tým bruselských komisařů bude mít hodně těžkou práci. Členské vlády se stále nechtějí vzdát své suverenity v oblasti obrany a zbrojního průmyslu, je to pro ně totiž výhodné. Nadále například až příliš často využívají výjimky z dodnes platné smlouvy o založení EU, která jim umožňuje utajovat obchody se zbraněmi a válečným materiálem, „pokud by zveřejnění mohlo ohrozit jejich základní bezpečnostní zájmy“.
Taková výjimka je sama o sobě v pořádku, potíž je v tom, že ve smlouvě zcela chybí definice, co to takové základní bezpečností zájmy jsou. Postrádá rovněž přesnou definici válečného materiálu. A to je problém, který nyní přiznává i Evropská komise. „Jelikož tento pojem není definován v právu Společenství ani v judikatuře Evropského soudního dvora, státy si v praxi vyhrazují velkou volnost,“ uvádí se v aktuálním materiálu Evropské komise „Zelená kniha – veřejné zakázky v oblasti obrany“. Státy pak běžně civilní zboží označí za vojenský materiál a s odkazem na své strategické bezpečnostní zájmy ho nakoupí bez výběrového řízení přímo od tuzemského výrobce.
Nejde však jen o výběrová řízení, ale o celkový evropský přístup k obrannému plánování. Země Evropské unie dávají na svoji obranu 160 miliard eur ročně. Pro porovnání, Washington utratí ročně 330 miliard. I za necelou polovinu této částky by se ale dalo podle expertů leccos nakoupit, pokud by „pětadvacítka“ postupovala jednotně. Problém je, že členské státy i nadále uzavírají své zbrojní trhy před konkurencí, preferují vlastní domácí výrobce a brání nadnárodním fúzím zbrojovek.
Evropa přitom neuvěřitelně plýtvá nápady i penězi. Zatímco Pentagon si může dovolit přijít s objednávkou na 2900 stíhaček Joint Strike Fighter F-35, největší evropská zakázka zní na 150 kusů nadzvukových letadel. Evropa si přesto dovolí ten luxus vyvíjet a vyrábět hned tři druhy supermoderních stíhaček: německo-španělsko-italsko-britský Eurofighter, francouzský Rafale a švédsko-britský Gripen. A to se navíc dva členské státy – Dánsko a Nizozemsko – rozhodly raději pro americký Joint Strike Fighter.
První dodávky evropských stíhaček Eurofighter (jde o jeden z prvních „evropských“ zbrojních projektů) se ještě ke všemu oproti plánům zpozdily o více než deset let. A byly pochopitelně o hodně dražší, než se původně předpokládalo. Případ Gripen, v Česku poměrně známý, je velmi podobný.
Ponožky s tendrem.
Proč se Evropané raději nedomluví a nenakoupí třeba zmiňované stíhačky od jednoho výrobce? Nejenže větší série umožní snížit cenu a zvýší se šance na splnění naplánovaného harmonogramu dodávek. Vzdušné síly států Evropské unie by byly navíc díky společné akvizici zcela kompatibilní, mohly by bez jakýchkoli problémů vyrážet do zahraničních misí. Odpadly by i starosti s tím, jestli Gripen dokáže operovat společně se staršími americkými letadly, která mají některé evropské armády ve výzbroji.
Odpověď je celkem prostá: vlády členským zemí si nechtějí nechat Bruselem mluvit do záležitostí kolem obrany, chtějí rozhodovat samy. „Žádný evropský stát si nemůže sám dovolit nakupovat nebo vyvíjet zbraně všech potřebných kategorií. Vlády proto musí kombinovat jejich zdroje, plánovat a realizovat nadnárodní zbrojní programy,“ tvrdí analytik Daniel Keohane z britské organizace Centre for European Reform. “Evropské státy zatím ale vždy selhaly. Jednotlivé vlády obvykle spolupracují pouze ad hoc… Je to zejména proto, že obrana zůstává ze všech politických oblastí nejvíce národní a vlády států EU odmítají předat část své suverenity mezinárodní organizaci,“ dodává Keohane.
Komisaři, kteří mají hájit evropskou myšlenku i proti „svým“ vládám, jsou ale podle svých posledních kroků rozhodnuti přimět členy unie, aby se vzdali části své suverenity a umožnili plánovat, vyvíjet a nakupovat zbrojní technologie na skutečně evropské úrovni.
Komisaři chtějí jít dokonce ještě dál. Od počátku tohoto roku tak například začala pracovat Evropská agentura pro obranu (European Defence Agency), která bude mít tři hlavní úkoly: sjednotit požadavky evropských armád, koordinovat obranný výzkum a vývoj a sladit způsob nákupu vojenského materiálu v jednotlivých státech.
Agentura EDA má ale zatím jen dvanáct stálých zaměstnanců a potrvá ještě minimálně několik měsíců, než začne fungovat naplno. I pak bude záležet na přístupu členských států, na jejich ochotě spolupracovat a poskytovat informace. Již nyní je totiž jasné, že různé státy si od EDA slibují zcela odlišné cíle, některé – jako například Velká Británie - chápou společnou snahu jako prostředek, který přiměje ostatní k vylepšení jejich vojenských schopností a možností, jiné – zejména Francie – zase jako nástroj k posílení svého vlastního zbrojního průmyslu. Do debaty se zapojily i Spojené státy. Mají totiž obavu, že společný evropský postup by mohl uzavřít zbrojní trh starého kontinentu firmám z USA. Bude to boj.
Zřízením EDA to ale nekončí. Komisaři rovněž oznámili, že chtějí přijmout novou normu pro veřejné zakázky v oblasti obrany. Nebo alespoň přesně definovat, co to vlastně je „válečný materiál“. Také chtějí zabránit, aby státy utajovaly nákupy zboží jen proto, že kupcem je ministerstvo obrany nebo vnitra, armáda nebo policie.
„Nevidíme jediný důvod, proč by armády měly nakupovat třeba vojenské ponožky od jediného dodavatele, bez otevřené soutěže, se zdůvodněním, že jde o vojenský materiál,“ ilustruje záměry Evropské komise její mluvčí pro oblast vnitřního trhu Jonathon Todd.
Ke změně by mohlo dojít ještě letos. Komise totiž už minulou neděli uzavřela debatu nad Zelenou knihou se zástupci členských států, experty a analytiky a představiteli zbrojního průmyslu a specialisté z ředitelství pro otázky vnitřního trhu už připravují závěrečnou zprávu. Česko se do debaty zatím příliš aktivně nezapojilo. Vláda zřejmě jako obvykle vyčkává, jakou pozici zaujmou silnější a vlivnější státy.
