VLADIMÍRA DRBALOVÁ, ŘEDITELKA SEKCE PRO EVROPSKÉ ZÁLEŽITOSTI SVAZU PRŮMYSLU A DOPRAVY ČESKÉ REPUBLIKY - Brusel se rozhodl skoncovat s nelegálním zaměstnáváním imigrantů. Hlavním opatřením má být zvýšení počtu kontrol, jinými slovy další zatížení poctivých podnikatelů. A aby toho nebylo málo, v plánu je i posílení postavení spotřebitelů. Ti dostanou možnost podávat hromadné žaloby. „Pokud by kopírovaly americkou praxi, bylo by to doslova vypuštění džina z láhve,“ říká Vladimíra Drbalová.
Když Evropská komise loni představila balík návrhů na přilákání a jednodušší zaměstnávání lidí ze zemí mimo Evropskou unii, firmy se tvářily více než spokojeně. Dnes se ale zaměstnavatelé bouří. Proč ta změna?
Všichni víme, že ani v Evropě, natož v Česku, nejsou lidé. Takže celkově tyto návrhy vítáme, jdou podle nás dobrým směrem. Jenže v posledních měsících se znovu projednává jedna jejich část – návrh směrnice na sankce proti firmám zaměstnávajícím osoby z třetích zemí bez legálního pobytu. A ta při svém současném nastavení může znamenat vážnou hrozbu pro podnikatele všech velikostí.
Proč? Bojí se zaměstnavatelé, že by jim bylo vidět příliš pod ruce? Není žádným tajemstvím, že v leckteré české stavební firmě pracují třeba Ukrajinci bez potřebných dokladů. Nevychází právě odsud ta nechuť k celému návrhu?
Ne, jistěže ne. Takových zaměstnavatelů je jen malé procento, pro všechny ostatní představují tyto praktiky neférovou konkurenční výhodu. Vždyť každý, kdo využívá ilegální migranty, ušetří na sociálním a zdravotním pojištění, daních a vůbec řadě dalších poplatků. Nemluvě o tom, že většinou ani mzdy v těchto případech nebývají standardní. To se přece devadesáti pěti procentům těch poctivých podnikatelů nemůže líbit. A právě oni jsou pro nás podstatní.
VYŠŠÍ NÁKLADY PRO STÁT I ZAMĚSTNAVATELE
Kde je tedy problém?
Hlavně v tom, že náklady a nová administrativní zátěž celého zvažovaného systému kontrol a prevence dopadnou hlavně na ty, řekněme dobré zaměstnavatele. Směrnice například předpokládá, že by členské státy měly kontrolovat alespoň deset procent firem ročně namísto dnešních zhruba dvou procent. Jenže to by znamenalo obrovské výdaje pro stát, nemluvě o tom, že úřady jednotlivých zemí ani tolik lidí na inspekce nemají. Podle předběžných propočtů některých států by to zvýšilo náklady na celý systém šest až sedmkrát.
Jak se ale návrh dotkne konkrétně firem?
Nepříliš příjemně. Nově by zaměstnavatelé museli u svých lidí kontrolovat a archivovat i povolení k pobytu, nejen pracovní povolení jako dosud. Ručili by dokonce i za jeho pravost. A pokud by byli přistiženi při zaměstnávání lidí bez legálního pobytu, znamenalo by to pro ně doplatit těmto pracovníkům mzdy za posledních šest měsíců. A státu pak sociální a zdravotní pojištění a další poplatky. Dále by nesli náklady na repatriaci ilegálních migrantů. A právě s tím souvisí i otázka zneužitelnosti celého systému lidmi snažícími se třeba s falešnými doklady právě jen o tu šestiměsíční mzdu, kterou dostanou při porušení pravidel.
Unie také navrhuje sankce, především u vážného opakovaného porušení norem a v případech nelidského zacházení se zaměstnanci. Tady autoři návrhu mysleli asi na nedávný italský případ, kdy byli polští pracovníci v zemědělství drženi za otrockých podmínek na farmě připomínající spíše vězeňský lágr….
Z takových věcí nemůže mít radost nikdo a také my na efektivnější řešení nelegální migrace tlačíme. Trestní postihy jsou ale citlivá věc, která by měla být zvažována velmi opatrně a kvalifikovaně.
Pro nás jsou v celé legislativě nejdůležitější malé firmy. A na ty prostě nelze jen tak nakládat další administrativu a náklady v podobě zvýšené byrokracie. Proto považujeme za nejjednodušší a námi preferovanou cestu dodržování kontrolních systémů, které už dnes každá země má. Pokud by se důsledně vymáhalo národní právo, nebyla by žádná směrnice vůbec potřeba.
…což je nicméně třeba v Česku situace poněkud vzdálená realitě. V každém případě firmy a zaměstnavatelé v celé Unii troubí na poplach, na druhé straně zase mobilizují zastánci co nejtvrdšího vyznění celé směrnice. Co hodláte v boji o výslednou podobu celé legislativy prosadit a jaké si dáváte šance?
Reálně řečeno, směrnice v nějaké podobě bude, s tím už asi nijak nepohneme. Pro nás je teď zásadní, aby její náklady nenesli jen samotní zaměstnavatelé a už vůbec ne ti bezproblémoví, kteří žádné zákony neporušují.
Určitě budeme usilovat o odstranění trestních sankcí a snížení lhůty, po kterou by zaměstnavatel musel doplácet mzdu a sociální odvody. Také je třeba vyřešit to, aby podnikatel nebyl postihován, pokud bude oklamán falešnými doklady.
Úplně poslední vývoj naštěstí ukazuje, že snad bude možné domluvit se na efektivnější a rozumnější variantě celé směrnice. Například právě teď je v diskuzi návrh řešit celé téma sektorově. Problematické oblasti, jako stavebnictví nebo úklid, by byly podrobeny častějším kontrolám, méně kritické sféry by se nějakým kvótám mohly vyhnout úplně.
Kdy se tedy dá čekat nějaký výsledek?
Snad v rámci jednoho roku, určitě nejpozději během českého předsednictví. Poté se rozběhne postupné zavádění celé směrnice do praxe.
Celý balík těch imigračních návrhů nicméně skrývá i daleko příjemnější záležitosti, se kterými sféra byznysu obecně souhlasí…
To jsou všechny ty mechanismy zjednodušující imigrantům příchod a získání pracovních a pobytových povolení, jednotná kontaktní místa, zjednodušené postupy a podobně. Vždyť dnes i čeští zaměstnavatelé pokukují za hranice Evropské unie – možnosti získávání pracovníků z Polska, Slovenska a vůbec okolních zemí už jsme vyčerpali. A nejde jen o šičky nebo řidiče kamionů, nedostatek lidí se projevuje u stále většího spektra profesí.
Podle našeho posledního průzkumu budou české podniky v krátkodobém horizontu potřebovat devět tisíc pracovníků ze zahraničí, dvě třetiny z toho se středním či vyšším vzděláním. Takže ten balík vítáme velmi vřele, jde o naprosto výbornou aktivitu. Ale samozřejmě už narážíme i na leckteré problémy.
Jako například?
Třeba Evropskou komisí navrhované modré karty, které umožní cizincům ze třetích zemí volný pohyb po unijním pracovním trhu. Jak by jejich zavedení ovlivnilo konkurenci pobídkových systémů, které má každý stát nastaven odlišně? Pokud bude mít třeba Rakousko výrazně silnější lákadla pro tyto přistěhovalce, nebude je stahovat z okolních zemí?
A navíc, v Česku právě startují naše vlastní zelené karty, nikdo přitom přesně neví, jak budou tyto dva systémy navzájem spolupracovat a fungovat. Je škoda, že na toto téma neexistuje žádná analýza. My sami sice něco připravujeme, víc toho ale budeme vědět až časem. V tuto chvíli není jasné skoro nic.
HROMADNÉ ŽALOBY, NOVÝ STRAŠÁK FIREM
V současné době probíhá na evropské úrovni poměrně masivní aktivita ve dvou směrech: Na jedné straně jde o zjednodušování legislativy pro malé a střední firmy, na druhé straně se debatuje o právech spotřebitelů. Mají se podnikatelé bát, nebo těšit?
Co se té první linie týče, tam ty práce probíhají a dění je opravdu čilé, nicméně je to běh na dlouhou trať. Nelze říci, že do půl roku zmizí polovina evropských směrnic. Nás ale akutně trápí dosud neformální návrh z té spotřebitelské části.
Ozývají se totiž hlasy volající po zavedení hromadných žalob spotřebitelů na výrobce a poskytovatele služeb do evropského práva. Mělo by sice jít až o poslední záchranu v případě, že se zákazník nedomůže svých práv individuální žalobou, pořád to ale považujeme za ohromné ohrožení byznysu.
Ten návrh ale nezní nijak strašlivě.
Jistě, jenže během případného projednávání by se z varianty poslední záchrany mohly hromadné žaloby stát úplně běžným řešením spotřebitelských problémů. A pokud by jejich praktické fungování kopírovalo běžnou americkou praxi, bylo by to doslova vypuštění džina z láhve. Prostě vytvoření spousty problémů pro řadu firem a pochybný přínos pro spotřebitele.
Proč i pro spotřebitele?
V prvé řadě: v rámci těch hromadných žalob se většinou vysouzené peníze ani nedostanou k postiženým, rozpustí se v tom systému a zůstanou hlavně u právnických firem. Navíc ten americký model funguje stylem vzorových případů, kdy se rozsudek vzápětí aplikuje na další situace. Takže například u žaloby na problém s polskou sedačkou pro děti by ten rozsudek, včetně všech nařízení, úprav a případných pokut, musel být aplikován ve všech členských zemích.
A v neposlední řadě hromadné žaloby považujeme za velmi náchylné ke zneužití z toho důvodu, že se k nim často přidávají i neoprávněné osoby. Celkově tedy jde podle nás o nešťastný nápad, budeme se snažit zabránit jeho uvádění do praxe. Šance alespoň na nějaké vyvážení toho návrhu jsou velmi slušné, příslušné generální ředitelství totiž právě analyzuje dopady svých návrhů a je svolné k další spolupráci.
ZAMĚSTNANCI NEMAJÍ PRÁVO ŘÍDIT FIRMU
České odbory zahnala nedávná revize zákoníku práce do defenzivy, jejich celoevropští kolegové jsou ale nyní v pozici lovců. A tou štvanou zvěří jsou nadnárodní společnosti. Mám na mysli takzvané Evropské odborové rady…
To je přesně příklad toho, že se Evropská unie na jedné straně snaží legislativu zjednodušit, a na straně druhé ji zase zbytečně komplikuje. Jde o to, že dnes musí podle unijních pravidel každá společnost s pobočkami ve více členských zemích a s alespoň tisícem zaměstnanců zakládat rady, které jsou platformou pro informování zaměstnanců. A jejich odboroví zástupci poté musí být konzultováni a zpravováni o strategických rozhodováních společnosti.
V praxi to vypadá jak?
Třeba zasedá management, řeší se nějaká fúze. Firma v tom případě musí tyto zástupce zaměstnanců sezvat a o výsledcích a závěrech jednání je informovat. Současné znění směrnice naštěstí dává nadnárodním společnostem určitý manévrovací prostor v tom, určit si, co všechno má být obsahem konzultací. Jde ale také o peníze. Letenky, ubytování, tlumočníci, specializované vzdělávací kurzy, aby ti zástupci projednávanému tématu porozuměli, to vše jde na vrub firmy. Třeba Ericsson to stojí milion švédských korun ročně.
Cynik by řekl, že pro vedení těch společností to nejspíš není žádný med, ale na druhou stranu to nezní ani jako nějaká katastrofa.
Dejme tomu. Jenže v současné době vzniká tlak na revizi deset let staré směrnice, která všechny tyto otázky upravuje. A odbory tlačí nejen na to, aby podnikové rady musely být zakládány už u společností nad pět set zaměstnanců, ale aby měly i přístup k víceméně veškerému rozhodování firmy. Což je pochopitelně naprosto neakceptovatelný požadavek. Management žádné společnosti prostě nemůže o svých plánech, koncepcích a strategii informovat fakticky širokou veřejnost.
Měla jste na toto téma sezení se zástupci české pobočky Microsoftu. Jak ti se k tomu staví?
Samozřejmě velmi negativně, nakonec podobnou reakci lze očekávat od jakékoliv jiné velké firmy. Ty zvažují umístění svých dceřiných společností a poboček velmi pečlivě a celý návrh je doslova zvedl ze židle. Pokud by případná revize směrnice šla opravdu tímto směrem, může se stát, že prostě do Evropy nadnárodní společnosti vůbec nepůjdou. Což by znamenalo obrovské ztráty na pracovních místech, stejně jako na potenciálu subdodavatelských firem. Naštěstí eurokomisař Vladimír Špidla, který má tuto otázku na starosti, zatím zachovává chladnou hlavu a nechává další postup na dohodě evropských sociálních partnerů.
Zjevně se tedy v nejbližších týdnech nudit nebudete. Což je dobře, říká se, že Brusel je fádní město, na němž je nejzajímavější ten čurající chlapeček na náměstí. Je aspoň při diskuzích s vašimi kolegy nebo protivníky trochu legrace?
Jistě, třeba před nedávnem jsem byla německými a francouzskými odboráři označena za zastánkyni „nelidského kapitalismu“. Při diskuzi o stanovení kvót pro zaměstnávání žen a mužů v rámci rozdělování veřejných zakázek jsem totiž upozornila, že v Evropě stále ještě funguje tržní hospodářství.
