Evropská komise ani po brexitu a zostřující se protiunijní náladě evidentně nehodlá přibrzdit zhoubnou integrační daňovou lokomotivu
Když to nejde dveřmi, tak to půjde oknem. Společný základ podnikové daně, s nímž nyní Evropská komise přichází, neznamená nic jiného než delegování dalších z dnes už nemnoha národních kompetencí na Brusel. Ato v situaci, kdy - pokud má být zachován dlouhodobě společný trh a mírová spolupráce mezi evropskými národy - musí začít naprosto opačný pohyb a národní státy si musejí postupně brát velkou část kompetencí zpátky.
Ono to vypadá nenápadně, a dokonce to velké nadnárodní firmy budou vítat. Sjednocení pravidel, podle nichž se posuzuje, co patří do základu daně a co ne, tak, aby to bylo stejné v každé zemi EU, ušetří nadnárodním společnostem na účetních a právním servisu. Jenže zde se nejedná o krátkodobý zájem nějaké menší či větší skupiny firem, ale o zájem státu. Jde totiž o jeho schopnost vykonávat nějakou vlastní hospodářskou politiku odpovídající jeho historii, tradicím i momentální situaci.
Bulharský hladomor
Především jde o první, nicméně naprosto zásadní a zřetelný krok k nastavení jednotné minimální sazby korporátní daně pro celou Unii, jak o to usilují země s tradicí vysokých daní a obřího socialistického přerozdělování. Konečným cílem je maximální sblížení daňového zatížení firem v EU bez ohledu na to, jak jsou jednotlivé země kapitálově vybavené a zainvestované. To významně sníží schopnost méně vyspělých zemí konvergovat k vyspělejším částem Evropy. A nejen to, takové Bulharsko by s francouzskými daněmi nejspíše postihl hladomor. Říkat autonomní národní daňové politice daňový dumping je pokrytecké a zlé.
Jestliže tedy tomuto procesu dnes tleská předseda vlády a ČSSD Bohuslav Sobotka, jde proti elementárním zájmům České republiky a argumenty, že na nově stanovených pravidlech vydělá státní rozpočet pět miliard nebo šest miliard korun, je naprosto směšný. Opoziční strany by se měly hodně hlasitě ozvat a ministr financí Babiš, který to komentoval slovy, že podnikové daně jsou v národní kompetenci, by měl dodat, že tam i zůstanou.
A to i přesto, že to zkomplikuje nyní módní boj s daňovými ráji, kam utíkají velké korporace se svými příjmy, jak argumentují zastánci jednotné evropské daňové politiky. Je namístě si připomenout, že existence daňových rájů není jen čiré zlo pro správce státní kasy. Je to také pro doleva ujíždějící politickou scénu poslední brzda v apetitu zvyšovat daně až za hranici devastace podnikání.
Proti daňové soutěži
Míra zdanění v západním světě za posledních padesát a šedesát let stoupla násobně. V rostoucím blahobytu to nikdo moc nevnímal, ale stalo se tak i v liberálních Spojených státech, kde korporátní daně překročily hranici ekonomické snesitelnosti.
Atak Apple zdaňuje za pár šupů v Irsku a všichni ostatní švindlují podobně. Nastupující prezident tedy na přední místo své agendy píše co nerychlejší a nejmasivnější snížení korporátních daní, které dnes převyšují i evropské socialistické standardy.
Boj s daňovými ráji vedený v současnosti s takovou vehemencí možná přinese pár miliard do rozpočtu, ale ekonomickou aktivitu do zemí s vysokými daněmi nevrátí. V Česku před deseti lety masivní snížení korporátních daní vedlo ke zvýšení investic a ekonomické aktivity bez významného výpadku rozpočtových příjmů. A daňový systém funguje dobře.
Daňová soutěž mezi zeměmi, proti níž je poslední bruselská levárna namířena, není žádný zločin, ale jediná cesta, jak najít pro každou zemi ten nejlepší systém, který nakrmí přiměřené potřeby eráru a přitom nedusí podnikání a ekonomickou aktivitu. •
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
