Ještě jsme formálně nevstoupili do Evropské unie a už stojíme před bezpochyby nejkontroverznějším krokem v celé její historii. Chystá se ústava společenství, která by měla definitivně stvrdit suverenitu Unie, tedy směřování od národních států k federaci.
To by vůbec nebylo zlé, kdyby ústava po vzoru Spojených států omezovala moc vlády ve prospěch občanů. Bohužel se chystá pravý opak. Připravený text povyšuje všudypřítomný a všude zasahující sociální stát na celoevropské dogma. V domácí debatě o evropské ústavě jasně dominují dva hlasy. Vládní, který přijímá její koncept jako v zásadě správný a domáhá se toliko úpravy v připravovaném rozdělení moci v evropských institucích, jež diskriminuje malé země. A pak opoziční, reprezentovaný ODS, která se nemíní vůbec smířit s federalizací jako takovou a socializující tendence ústavy kritizuje sice s vervou, ale až v druhém plánu. Jako by je pokládala právě a jen za logický důsledek sjednocování. Pomiňme nyní názor kabinetu jakožto nezajímavý. Vláda, která sama staví na tezi, že bohatství nevzniká z píle jednotlivců, leč z moudrých státních zásahů, musí být z práce bruselských regulovčíků přímo nadšena. Složitější je to s ODS. Závěr, že ústava v této podobě je pořádným hřebem do rakve beztak skomírajícího evropského liberalizmu, je zajisté správný. Ne už tak tvrzení, že federace a socializmus jedno jsou. Stačí se podívat na USA, jejichž ústava je účinnou brzdou regionálních mocenských choutek. Je tomu tak proto, že její tvůrci, vědomi si zhoubnosti absolutní moci, chtěli vládě zakázat, co vše „nesmí“. Zatímco evropský konvent ve snaze aktivně páchat dobro semlel do textu ústavy všemožné návrhy, co vše stát naopak „musí“. Výsledek této usilovné píle připomíná dort pejska a kočičky: naprosto nestravitelná směs na první pohled lákavě vyhlížejících ingrediencí (vyvážený hospodářský růst, sociální tržní hospodářství, plná zaměstnanost, ochrana životního prostředí, sociální spravedlnost, solidarita.) Samozřejmě, že každá legrace něco stojí. A tak za vzletnými formulacemi cílů sociálních inženýrů číhají „výlučné kompetence“ bruselského centra, případně kompetence „sdílené“ mezi Unií a členskými státy. Přeloženo do srozumitelné češtiny, máme před sebou ústavu, která na jednom místě říká, že máme usilovat o socialistický ráj na zemi a na jiném svěřuje do centra pravomoci, jak si ten ráj vynutit. Z čehož nekouká nic jiného než větší regulace a vyšší daně. Teprve tento paternalistický ústavní koncept dělá ze superstátu ďábelské dílo. Přičemž je třeba poznamenat, že v duchu marxisticko-keynesiánské filozofie veřejného blaha jedná většina evropských vlád sama od sebe, aniž by tato byla zakotvena v národních ústavách. Znamená text evropské ústavy zásadní zlom? Ano i ne. Na jednu stranu jde o pokračování socializujících tendencí, z nichž Evropu zcela nevyléčila ani krize státu blahobytu, která z chronické fáze již přešla do akutní. Na druhé straně formální potvrzení ideologických klišé jedné části evropského politického spektra představuje radikální hrozbu dalšího omezování svobody, tentokrát podepřené už nikoli jen volebními programy levicových (ale často i k pravici se hlásících) stran. Text ústavy v této podobě hrozí stát se parním bucharem v rukách eurosocialistů, jímž mohou úspěšně zatlouci do země každý nesmělý odpor liberálů. Vinen však není superstát, leč byrokratické myšlení tvůrců ústavy. Už samotná délka evropské konstituce, mnohokrát překonávající spisek ústavy americké i se všemi jejími dodatky, svědčí o regulačních spádech jejích autorů. Škoda. Socha svobody kdysi připlula do USA z Francie, jenomže se od té doby na Starý kontinent nevrátila.
