Sranda musí bejt, i kdyby táta z rakve koukal. Tohle české lidové moudro zřejmě adoptovala Evropská komise, když v reformě migrační politiky, kterou má dnes zveřejnit, navrhuje přenést rozhodování o udělení či neudělení azylu z úrovně členských na bruselské úředníky a zbaví tak vlády posledních zbytků svrchovanosti na svém vlastním území. Dalších důkazů o tom, že se Brusel ocitl zcela mimo realitu běžného politického života, kdesi na nějaké vzdálené planetě v dálavách Mléčné dráhy, není třeba.
Tento nápad evidentně ocení jako první David Cameron, který bojuje o udržení Británie v EU i po nadcházejícím referendu. Pokud se o tomoto návrhu začne opravdu seriózně diskutovat, může si rovnout v Downing Street začít balit kufry. Stejně nadšeni budou francouzští politici třesoucí se před blížící se pohromou v podobě rodiny Le Pen deroucí se sice pomalu a nezadržitelně k moci. Zvláště, když má Brusel podle svých fantaskních představ rozhodovat i rozmísťování azylantů do zemí podle vlastní volby. O Němcích, kde tradiční politické strany mohutně ztrácely voličské hlasy v nedávných zemských volbách, si také není moc rozumné myslet si, že budou tleskat posunu těchto kompetencí na Brusel.
Podstatné ale není to, že někdo přichází s šíleným návrhem, který nemá šanci projít. Jde o to, že vrcholní představitelé EU stále tlačí dopředu svůj koncept „every close“ společenství, ačkoli je již od řecké dluhové krize beznadějně mrtvý a současná migrační krize to jen potvrzuje. Čerstvý průzkum například ukazuje, že významně nadpoloviční většina Němců, Francouzů a Italů je pro zrušení Schengenu a obnovení kontrol na státních hranicích.
Německo se pak ocitlo se svou migrační politikou fakticky v absolutní izolaci, a jestli něco brzdí migrační vlnu, tak je to zavření balkánské trasy navrhnuté Viszegradskou skupinou s Českem v čele. O povinných kvótách na migranty už se v Evropě nikdo vážně nebaví. Vzrušená diskuse mezi Řeckem a MMF o neplnění dohod, díky nimž si balkánská země drží společnou měnu, pak dokumentuje marnost loňských debat a naznačuje, že dříve, nebo později eurozóna na jižním křídle o jednoho člena přijde.
Odstředivé tendence v Evropě sílí, eurokritické strany posilují a Evropa, pokud se nevrátí k realistické politice a nezreviduje své federalizační kroky, skončí rozvalem a obnovením politické rivality mocností a vážným narušením společného trhu.
Čtěte také další komentáře redaktorů týdeníku Euro:
Petr Weikert: Ruce nahoru, smlouvy na stůl
Petr Holec: Sobotka se emancipuje od Zemana a možná i od voličů
