Je to, jako když se z milovaného potomka stane drzé a zatracované dítě. Ještě před osmi lety bouchali po celé zemi ohňostroje a evropští politici vítali Českou republiky do Evropské unie jako mladou a perspektivní demokracii. Nebyla to jen formalita. Pro současné rozpočtové období Brusel přislíbil Česku téměř 800 miliard korun v rámci dotací, vůbec nejvíc v přepočtu na osobu v celé EU. Peněz, které jsou nyní v přímém ohrožení kvůli korupci, netransparentnosti a vůbec nezodpovědnosti, s jakou zacházíme s poměrně štědrými evropskými fondy.
Co se ale stalo? Opravdu je Česko tak neprostupnou dotační džunglí, kde se fondy rozkrádají větším tempem než například v Bulharsku nebo Rumunsku? Nebo jsme ve skutečnosti spíše urazili panovačný Brusel tím, že jsme odmítli fiskální pakt a dovolili si mít vlastní názor?
Křížová delegace
„Jde o systematickou korupci, která v Česku prochází skrze všechny dotační programy. To, že jde o odplatu za nepodepsání nové fiskální smlouvy ze strany české vlády, je k smíchu a snaha skrýt pravé příčiny,“ řekl týdeníku Euro zdroj blízký Evropské komisi. Odůvodnil tak fakt, že Česká republika byla v průběhu posledních dvou týdnů jen krůček od toho, aby jí Brusel zastavil veškeré dotace. To by byl celkem bezprecedentní krok, k němuž v EU zatím nikdy dříve nedošlo. V roce 2008 sice komise zastavila tok svých fondů do Bulharska právě díky vysoké korupci, šlo však jen o 500 milionů eur (tedy v přepočtu více než dvanáct miliard). S podobnými problémy se potýkalo také Rumunsko, rovněž ale šlo o mnohem nižší sumu než u Česka.
„V tuto chvíli platí dohoda na opatřeních, která musíme přijmout. My jsme připravili plán, komise z něj vybrala ty nejdůležitější body a na jejich splnění máme čas do června,“ říká Daniel Braun, první náměstek ministra pro místní rozvoj. Právě Braun se na začátku měsíce vypravil do Bruselu v čele české delegace, která se snažila na místě odvrátit pohromu pro český rozpočet. Vyjednávání bylo prý věcné, ale rozhodně ne příjemné.
Bezprostřední katastrofu se podařilo odvrátit, vyhráno ale rozhodně není. Opatření, která musí Česko zavést, není málo a nikde není psáno, že se je podaří prosadit. Ministerstvo pro místní rozvoj nebude do června žádat Brusel o proplacení dotací, což zatím není až takový problém, protože běh programů je krytý ze státního rozpočtu a žádného z příjemců (což jsou obce, kraje, ale také firmy), se dočasná stopka zatím nedotkne. Právě v sousloví „krýt z rozpočtu“ se ale schovává zásadní potíž. Rozpočet totiž, jak známo, není zrovna ve stavu, kdy by mohl hradit miliardové náklady na rozběhnuté projekty. Pokud se tok peněz neobnoví do října, na rozpočtu se to podepíše.
Samotné výroky o systematické korupci mohou znít trochu přestřeleně, a ne zrovna průkazně, chyb v dotační politice jsme však stihli nasekat už více než dost. Že nepůjde o vykonstruovaný argument sloužící k přinucení neposlušného státu ke sklapnutí podpatků, lze říci už proto, že český dotační systém se dostal pod kritickou palbu Bruselu už poněkolikáté. „Komisař pro regionální politiku Johannes Hahn poslal do Prahy už několik varovných dopisů žádající o nápravu,“ tvrdí zdroj blízký komisi. Nešlo tedy jen o jeden papír, na který upozorňovala média v předchozích týdnech.
Jeden průšvih za druhým
První potíže s dotacemi Česko zažilo už v roce 2009, kdy se muselo zastavit čerpání fondů z programu ROP Jihozápad. Kvůli podezření z korupce byly přebodovány projekty v hodnotě přibližně čtyř miliard. Na výsledky soudu s manažery ROP se stále čeká a bruselské peníze sem proudí teprve od minulého září. Následovala známá kauza ROP Severozápad, kde byl šéf regionálního úřadu Petr Kušnierz obžalován z pobírání úplatků a snahu o ovlivňování dotací.
„Rozhodně netvrdím, že dotační systém je úplně v pořádku, ale musíme odlišovat dílčí věci, kde pochybili jedinci, a ty skutečně systémové vady,“ říká náměstek Braun. Sám ale uznává, že i zmíněné systémové vady existují. Svědčí o tom i případy z minulého roku, kdy se zastavily penězovody také na ministerstvu průmyslu a obchodu (OP Podnikání a inovace), ministerstvu školství (OP Vzdělání pro konkurenceschopnost) a nově také ministerstvu dopravy (OP Doprava). A pak jsou tu známé problémy s jednotlivými projekty. Například splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Hluboké nad Vltavou. EU sem odmítla poslat příspěvek v hodnotě miliardy a půl, který tak musel zaplatit stát a kraje (i když nelze popřít, že díky projektu jezdí po dvacetikilometrové trase moc hezké výletní lodičky). Jihočeská metropole dostala stopku i na další projekt, rozsáhlou rekonstrukci ulic, na kterou si již vzala úvěr 600 milionů. Projekt byl špatně připravený a možná i zmanipulovaný. Část čtyřicetimilionové dotace na výstavbu kongresového centra má zastavenou město Zlín, špatně totiž vypsalo veřejné zakázky na vícepráce. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Stěhování auditu
Pomalu se tím dostáváme k tomu, že EU vlastně vadí něco, na co už roky upozorňují zdejší neziskové organizace, sdružení firem a také celá řada ekonomů, totiž na nepořádek ve veřejných zakázkách. Ty se, jak známo, rozdávají velmi svévolně, což by měla od dubna alespoň částečně napravit tvrdě vybojovaná novela. „Úprava zákona určitě přináší velmi důležité změny, ale nemyslím si, že by mohla podstatně zlepšit systém českých dotací,“ říká Braun, náměstek ministerstva, které novelu zákona o veřejných zakázkách připravilo.
Co by tedy mohlo českou dotační džungli zprůhlednit? Evropská komise nám výslovně vyčítá především tři věci: nekvalitní audity dotací, špatnou personální politiku a slabou kontrolu. Pod úřednickým slangem se skrývají velmi konkrétní vady. Co se týče auditu, Česká republika nastavila svůj systém tak, že každé ministerstvo, které spravuje operační program fondů, si audit provádí samo. Svým způsobem není tedy až tak překvapivé, že když si například v resortu dopravy sami kontrolují své vlastní výdaje, není tendence odhalovat chyby zrovna velká. Tento problém by se měl vyřešit přesunem auditů pod resort financí. „Komise měla pochyby, jestli je ten audit dostatečně nezávislý. Centralizací by se tato obava měla vyvrátit, i když jsou s tím spojené nějaké technické obtíže a nepůjde to hned,“ říká Braun. Je otázka, zda se tím potíže vyřeší. Ministerstvo financí už totiž svým způsobem dohled nad jednotlivými resorty mělo i dosud. Na druhou stranu je pravda, že ve většině případů, kdy došlo k problémům s dotacemi, je odhalil právě audit z Kalouskova úřadu.
Závislí úředníci
Pod slovíčkem personální politika se skrývá fakt, že v Česku stále jako v jediné zemi EU neplatí služební zákon, který by upravoval pracovní poměr státních úředníků. Ve zkratce by měl chránit státní správu před politickým dosazováním úřednických křesel. Do toho se logicky nikomu nechce. Česká republika takový zákon má už od roku 2002, politici však pravidelně odsouvají jeho účinnost. Naposledy tak učinili v prosinci. Důvod? Vláda ho považuje za zastaralý a raději si místo něj schválí nový, takzvaný zákon o úřednících. „Tento nově připravovaný zákon by měl služební zákon nahradit. Paragrafované znění by mělo být připraveno na jednání vlády do 30. září 2012,“ říká Denisa Čermáková, mluvčí ministerstva vnitra.
Ano, nepřehlédli jste se, vláda onen zákon skutečně nestihne do června ani projednat a jedna ze základních výtek Komise tak nemá ani nejmenší šanci na to být uspokojena. Náměstek Braun uklidňuje s tím, že Bruselu Česko slíbilo do té doby zavést metodické změny v personální politice, s čímž zatím EU souhlasila. Je ale otázka, jak se bude dění okolo takzvaného zákona o úřednících dále vyvíjet. Zásadní normy v Česku nikdy neprocházejí zrovna snadno.
Jako třetí bod Komise uvádí problémy s kontrolou u řídicích orgánů. Opět je třeba přenést se přes bruselskou svahilštinu: v Česku vzniklo dohromady 18 operačních programů, tedy 18 byrokratických aparátů, které samostatně rozhodují o udílení dotací, které nejsou schopny důsledně zkontrolovat. Na tak malou zemi je tak velký počet programů skutečně neobvyklý. „Samozřejmě čím víc hlav celá ta struktura má, tím těžší je pro ni dotace řádně řídit,“ uznává náměstek Braun. Pochyby vzbuzují například regionální programy, které řídí krajští politici, a lze si položit otázku, jak moc smysluplně se v krajích evropské peníze rozdávají. Nemusíme přitom hned mluvit o korupci a plýtvání. Z monitorovací zprávy vyplývá, že celkově dotační politika přispěla v Česku k vytvoření 50 tisíc pracovních míst. Regionální operační programy, kterých je šest, jich ale vytvořily jen zhruba 1500.
Nejhorší z manažerů
I když všechny výtky k tomu, jak s evropskými dotacemi nakládáme, mohou být tisíckrát oprávněné, stále je třeba se ptát, co se Evropské komisi přehnalo přes nos, že málem přistoupila k natolik tvrdému opatření. Vždyť i Maďarsku, které svou bizarní ústavou začíná připomínat všechno, jen ne stát Evropské unie, byly zastaveny dotace „jen“ v hodnotě 500 milionů eur z kohezního fondu.
Z neoficiálních informací, ke kterým se týdeník Euro dostal, vyplývá, že současný bouřlivý vývoj je jen zahřívacím kolem před bojem o evropský rozpočet na příští období, tedy 2014 až 2020. Západním státům, zatíženým současnou dluhovou krizí, se podle všeho nechce odevzdávat tak velkou část peněz na východ Evropy. Dojem, že jde o pustinu prolezlou korupcí, se tak v politických bojích bude více než hodit. A tak > éterem létají výroky typu: „Česko patří mezi nejhorší manažery fondů vůbec,“ což prohlásil na konci loňského roku komisař pro boj s korupcí Algirdas Šemeta. „Itálie, Španělsko a Česká republika byly odpovědné za dvě třetiny chyb v dotacích z kohezního fondu. Jde o zjištění Evropského účetního dvora,“ odůvodňuje ostré výroky Šemetův tiskový mluvčí.
Jakékoli zastavení v proplácení evropských dotací, byť je dočasné a neohrožuje konkrétní projekty, je každopádně velký problém. Koncem roku 2013 evropské penězovody vyschnou a Česko zatím z Bruselu získalo proplacených jen necelých 140 miliard korun, tedy přibližně 18 procent ze všech prostředků. Vláda Petra Nečase patrně vejde do dějin hlavně drastickými úsporami (nepočítáme-li korupční kauzy). Pokud nechá ležet na ulici 650 evropských miliard, bude další škrty vysvětlovat jen velmi těžko.
ČLÁNKY DO MAILU