Rozhodnutí jednoho ze šéfů pobočky Komerční banky zveřejnit jména a plnou identifikaci dlužníků vyvolalo pozdvižení. Mladá fronta Dnes dokonce zajásala, že jde o prolomení dlouholetého tabu a naše největší banka se rozhodla pořádně si na l umpy posvítit. Zákony na to máme. Kdo šedesát dní nesplácí, může počítat se zveřejněním svého jména. Banka v praxi dokázala, že je toho schopna u fyzických osob, a to včetně oznámení jejich rodného čísla.
To ale může být krokem vpřed pouze pro nezasvěceného. Příslušné ustanovení se v zákonu o bankách ocitlo z velmi bohulibého důvodu. České banky měly dostat možnost vytvořit společnou databázi neplatičů. Pak by podvodníci nemohli putovat be ztrestně po pražských Příkopech a rabovat jednu banku za druhou. Bezvadný nápad. Našim bankám se ale moc nezamlouvá. Jak jinak je možné si vysvětlit, že dodnes tento registr neexistuje a s největší pravděpodobností v dohledné době ani exi stovat nebude z prostého důvodu, že do něj nikdo nechce přispívat.
Naštvaná ředitelka pobočky Komerční banky zůstala osamocena. V době, kdy visela jména dlužníků na nástěnce, odmítl mluvčí tohoto finančního domu odpovědět na otázky týkající se úvěrů poskytnutých bankou skandálně zbankrotovanému H-Systému (více na str. 20-21). Je to bankovní tajemství. Stejně tak jsou bankovním tajemstvím průšvihy banky v Tatře Kopřivnice, plzeňské Škodě, Skloexportu a dalších firmách. Všude tam, kde se ukazuje, že český bankéř toho v úvěrování moc neumí. Nutno podotknout, že stejně dopadne novinář i v ostatních peněžních ústavech. Ve spořitelně se tváří, jako by firma Potraviny Vít snad ani nikdy nefungovala, a její miliardové úvěry jsou také předmětem bankovníh o utajení. V Investiční a Poštovní bance se od tiskové mluvčí rovněž nedozvíme, že devadesát procent finančních potíží ČKD Dopravní systémy je zároveň problémem této největší české soukromé banky.
Právě bankéři přitom často hovoří o nevyhovujícím právním řádu, zdlouhavosti vymáhání dluhů a realizaci zástav. S vlastní aktivitou jak dostat podvodníky z trhu se však dostali jen k pár jménům na nástěnce v jedné z ba nkovních poboček. Je přitom zcela jasné, že stejně důležité jako tvrdé zákony a rychlé soudy je přistoupení na elementární etická pravidla. Kdo si půjčí a nesplácí, nepatří do slušné společnosti. V civilizované zemi nedostane ani bankovní kartu, natož úvěr. U nás je to stále naopak. Kdo chce dobrou bankovní kartu, aby pomalu daroval krev. Mezitím se bankovní šéfové s největšími neplatiči na sebe usmívají na recepcích přes talířek s uzeným lososem. Změna tohoto neúnosného st avu by jistě zvedla i kredibilitu nepochybně důležitých a neodkladných požadavků bankéřů na změny legislativy. Zatím platí, že solidnost podniků a podnikatelů je vzhledem k nevůli bank průhledná asi jako brýle, jež jsme používali při nedávném zatmění slunce.
