Nedávno jsem zaslechl zajímavou poznámku jednoho zahraničního bezpečnostního „guru“. Byla to odpověď na otázku, zda si dovede představit, že by na něco nepoužíval internet. Expert, mimochodem jak to dnes často bývá, bývalý úspěšný hacker, odpověděl, že si nedovede představit, že by měl v autě brzdy na internetu. Zajímavé, když jde o život, stojí internet stranou a nedůvěřujeme mu. Jinak mu klidně svěříme svou pověst, osud své firmy, čísla kreditek, svá osobní identifikační čísla, své zájmy a věříme informacím na něm nalezeným. Ne všichni jsme tak naivní, ale přesto „slepých“ spíše přibývá. Čas od času jsme zastrašováni viry, trojskými koňmi, možností, že někdo si udělá z našeho počítače časovanou bombu. Nic z toho ale nevede k tomu, že bychom cítili výrazné nebezpečí. Alespoň ne srovnatelné s brzdami v autě. Už většina z nás má nějaký ten antivirový program, zpravidla ukradený a neaktualizovaný, možná někdo nějaký primitivní firewall. Křivka ohrožení stoupá exponenciálně, naše vnímání nebezpečí lineárně. Zamykáme dveře, ale ne počítače, máme žaluzie v oknech a alarmy, na počítači běží vesele připojení na WiFi síť, do které se může dostat náhodný kolemjdoucí. Přispívají k tomu počítačové firmy v čele s Microsoftem, které nebezpečí ignorují spolu s námi, jde přece o jejich snadný business. Tedy kromě těch mála, které objevily zajímavou díru na trhu a prodávají předražený koncept bezpečnosti.
Hrozby terorismu přinášejí nové naivní strategie spojené nejen s „velkým bratrem“, ale s hledáním nových možností identifikace. Jsou si ti, kteří protlačují do pasů biometrická data, vědomi toho, co dělají? Když vám někdo ukradne kreditku nebo její číslo na síti, můžete si ji rychle vyměnit. Jak vyměníte sítnici nebo otisky prstů? Knížky jsou plné historek o odřezaných prstech přikládaných na snímač ve dveřích tajných institucí, ale nač ta brutalita? Stačí se přece dostat do databáze biometrických údajů a máte armádu virtuálních identit, které se dostanou do kterýchkoli dveří a za jakékoli hranice. A neříkejte, že to nejde, když se hackeři dostanou i do Pentagonu nebo na servery organizací, skladující „bezpečně“ čísla vašich kreditních karet! Zdá se, že silná lobby výrobců podobných koncepcí vítězí nad zdravým rozumem.
Nebojuji proti připojení na síť, ani nemám v záloze jednoduché řešení problémů souvisejících s identifikací. Vím ale jistě, že budeme muset rychle opustit svoji naivitu ve virtuálním světě, stejně jako respektujeme reálné nebezpečí v reálném světě. Jinak se internet změní z ráje informací a zábavy na slum, který bude neradno navštěvovat. Taky si budeme muset asi za internet „zadarmo“ připlatit. Alarmy, bezpečnostní dveře, hlídací služby také něco stojí.
