Modifikovaným potravinám se v Evropě nevěří, přesto se stále rozšiřují
Až do minulého roku se Evropa řídila oficiálně nevyhlášeným moratoriem na uvádění nových geneticky modifikovaných plodin do oběhu. Bylo však jen otázkou času, kdy podlehne obrovskému produkčnímu tlaku Severní i Jižní Ameriky a politickému nátlaku Spojených států. Ty otevřely svou přírodu a krajinu nekontrolovaným genetickým manipulacím a umožnily jejich šíření i do méně rozvinutých zemí třetího světa. Vše korunovaly obavy ze zaostávání zemědělských technologií, jež by mohly Evropě v budoucnu přinést komerční ztráty. Firmy prosazující geneticky modifikované potraviny (GMO) už dávno v Evropě obsadily strategické pozice a navázaly kontakty s místními výzkumníky, jimž evropská netečnost svazovala ruce. Čekalo se, kdo první otevře bránu. Byla to 23. července 2003 Evropská komise. Nikoliv nařízením, které by v zemích unie nesneslo odkladu. Ani směrnicí, již by bylo třeba po svém vpravit do národních zákonů. Komise vydala nezávazné doporučení, vyzývající ke koexistenci pěstitelů GM plodin s konvenčními zemědělci a ekologickými sedláky.
V jednosměrce.
Doporučení nabádá ke vzájemnému respektování. Nástup modifikovaných plodin byl však dosud o všem možném jen ne o toleranci. Jak uvádí člen České komise pro GMO při ministerstvu životního prostředí Roman Rozsypal, hned první vypěstované procento GM kukuřice dokázalo kontaminovat 50 procent americké produkce této plodiny. Americkým konzumentům to koneckonců bylo jedno, ale 75 procent evropských spotřebitelů GM potraviny a výrobky z nich odmítá. Plných 95 procent vyžaduje, aby byly značeny a oni si mohli vybrat. Většina evropských obchodních řetězců si zakládá na tom, že jsou „GMO free“ a prodávají výrobky bez příměsí. A tak i když se dost českých zemědělců na zavedení nových plodin těší, jiní by rádi dali přednost zaručenému odbytu konvenčně pěstovaných plodin pro tyto řetězce, nebo výrobě biopotravin pro náročnější spotřebitele. Pokud by však zemědělci v nových podmínkách dokázali takové plodiny vyrobit. Konvenční soused ani ekologický sedlák pěstiteli GM odrůd nepřekáží. Naopak to ale neplatí. Příbuzné plodiny na blízkých polích se navzájem spráší a příměs GM plodin v konvenčně vypěstované úrodě je považována za nežádoucí kontaminaci, jež nesmí překročit 0,9 procenta. Bioprodukty sprášení s GM odrůdou zcela degraduje, protože současná evropská legislativa pro ekologické zemědělství nepřipouští ani stopu znečištění tohoto druhu. Producent GM plodin může konvenčnímu zemědělci a zejména ekologickému sedlákovi přivodit vážné existenční problémy.
Genetičtí turisté.
Problém v Česku naplno vypukne od roku 2007, až skončí registrační zkoušky první povolené GM kukuřice. Ta má ve své DNA zabudován Bt-toxin hubící housenky škodlivého zavíječe kukuřičného. Do skončení registrace se musejí zemědělci a nejspíš i zákonodárci na novou situaci připravit. Dopadnou-li zkoušky dobře, bude se od roku 2007 Bt-kukuřice moci pěstovat komerčně. Do té doby bychom mohli vyhlásit genetické prázdniny.
Ve zdánlivém klidu se však děje cosi znepokojivého. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ) v Brně v roce 2002 objevil mezi 28 vzorky u nás pěstované kukuřice jeden geneticky modifikovaný. Kde se vzal, když u nás dosud proběhly jen přísně střežené zkušební pokusy? Šest vzorků se navíc chovalo podezřele, neboť zřejmě bylo modifikováno jiným způsobem než odrůdy u nás zkoušené. Že by se k nám dostávalo kukuřičné GM osivo na černo podobně jako sója do Brazílie? Jihoamerická země chtěla zůstat kvůli dovozu do Evropy komerčním producentem, konkurujícím „modifikované“ Argentině, ale nepodařilo se jí to. Přísun nelegálního GM osiva sóji byl prý tak velký, že vláda nakonec kapitulovala.
K nám dovážená sója často skrývá velká překvapení. Kontrola zkušebního ústavu objevila přítomnost GMO v 75 procentech vzorků, přestože byly deklarovány jako „čisté“. „Žádný český úřad neví, kolik sóji se k nám doveze, natož jestli je řádně označena. Generální ředitelství cel by to mělo sledovat,“ soudí Roman Rozsypal. Dovozci, kteří nedbají na povinnost značení, vystavují své odběratele postihům. Česká inspekce životního prostředí už uvalila sankce na několik výrobců potravin kvůli tomu, že neměli na obalu vyznačen obsah GMO. „Je to velice nebezpečné pro naše exporty a ani se o tom nemusíme dovědět,“ upozorňuje Rozsypal. „Výsledky zkoušek visí na internetu, a kdo by měl chuť riskovat nákupy od firem, které nevědí, že vyvážejí GMO?“ Povinné značení GM potravin selhává ještě dřív, než jsme u nás stačili sklidit první cent schválené modifikované kukuřice.
Tahanice kolem nuly.
S nechtěnou kontaminací konvenčních plodin sprášením rostlin ze sousedních pozemků už evropská směrnice o GMO dopředu počítá. Příměs do 0,9 procenta má být považována, jako by tam nebyla. Spotřebitel to sice nepozná, ale je svým způsobem oklamán. Jistotu má tak jen u výrobků pocházejících z ekologického zemědělství – jiná evropská směrnice mu zaručuje „absolutní nulu“ příměsí.
Právě tento požadavek je ale v současné době předmětem zpochybňování. „Proč si ekologičtí zemědělci nedají požadavek nulové příměsi mykotoxinů, které jsou evidentně zdraví škodlivé, a dbají na nulové příměsi GMO třeba v sóje, které se už snědlo 300 milionů tun a žádné nebezpečí se neprokázalo?“ ptá se profesor Jaroslav Drobník, jenž je naším největším propagátorem genetických manipulací. A komentuje to: „Nejde tu o zdraví, je to od nich jen ekonomický záměr!“
Odmyslíme-li princip předběžné opatrnosti a veškeré ekologické pochybnosti vůči GMO, má profesor Drobník nepochybně pravdu. Ekosedláci vyrábějí potraviny a chtějí je prodat. Jejich trumfem jsou tradiční plodiny bez chemie a bez biotechnologií, zvířata krmená přirozenou stravou. Zákazníky nalézají právě mezi třemi čtvrtinami lidí, kteří v anketách odmítají genetické manipulace.
„Je to podnikání jako každé jiné,“ vysvětluje ředitel Kontroly ekologického zemědělství Jan Dvorský. „Některé větší podniky si zvolily tento způsob hospodaření jen proto, že je to pro ně se státními dotacemi výhodné. Hodně ekosedláků naopak v této činnosti spatřuje životní poslání. Spojuje je to, že se tím živí a že musejí při výrobě dodržovat přísné zásady, na něž dobrovolně přistoupili. Výsledkem je komerční produkt, označený certifikátem, takže se může prodávat jako biovýrobek.“ Snahy vnutit i ekozemědělcům limity přípustných GMO příměsí mohou tento typ podnikání ohrozit.
Podaný prst a pokus o sežrání ruky.
„Jakmile se kdekoli objeví GM plodiny, dosáhnout absolutní nuly i na vzdálenějším poli nebude reálné,“ tvrdí Roman Rozsypal. Soudí, že koexistence všech tří typů zemědělského hospodaření se kvůli GMO bez limitů neobejde. Ředitel odboru bezpečnosti potravin ministerstva zemědělství Luboš Babička informoval, že v Evropské unii se nyní diskutuje o polovině procenta GMO v potravině deklarované jako „čistá“. Maximalisté v tom okamžitě spatřili příležitost prosadit půl procenta pro každou povolenou odrůdu, což by celkem mohlo znamenat až 2,5 procenta příměsí. Dánská delegace naštěstí tvrdošíjně brání půlprocentní celkovou hranici, ale výsledek je dosud nejasný.
„Čím větší limit, tím víc nežádoucích látek se do něj rozpustí. To je pěkné svinstvo,“ komentuje to Jan Dvorský. Většina GM produktů je v této chvíli neprodejná. Boj o co nejvyšší limit je podle Dvorského taktika, jak otupit rozdíly. Když se to podaří, lidé přestanou rozlišovat, co nakupují. Do velkého limitu se dá leccos přimíchat, co jinde přebývá. „Když je to všechno tak výtečné, jak tvrdí, tak by na to měli být hrdi. A bojovat o označení, jako ekozemědělci usilují o etiketu bio,“ poznamenává Dvorský a dodává, „místo toho se snaží kdejaký GM produkt potajmu protlačit jako konvenční.“
Prověrka superodolných.
Etiketa bio má takovou váhu, že si ekozemědělci sami platí kontroly, aby si ji udrželi. Ve vztahu ke GMO dosud platí: žádná příměs nejen ve vlastní úrodě, ale ani v nakoupeném krmivu. Požadavek je natolik důsledný, že vylučuje modifikované organismy i v procesech, na jejímž konci je produkt bez GMO. Zkrátka ekozemědělec si zatím s genetickými hrátkami nezadal. Jedinou výjimkou, kde to český zákon připouští, jsou veterinární léčiva.
Najde-li Kontrola ekologického zemědělství jakoukoli příměs v krmivu, na celý rok vyjme stádo masného skotu z možnosti uplatnit maso v kvalitě „bio“. U mléčného skotu je bioodstávka půlroční. Není to jen knižní hrozba, stává se to zejména u větších podniků ledabylostí zaměstnanců. Deset procent konvenčních plodin povolených ke zkrmování v ekochovech si šéfové obvykle pohlídají. Zamíchanou GM sóju už ne. Jediné opomenutí může mít dalekosáhlé následky.
V záplavě GMO v USA sídlí Mezinárodní akreditační organizace pro ekologické zemědělství, která je ještě přísnější, než vyžadují evropské předpisy, a nepřipouští ani modifikovaná léčiva. Naši akreditační organizaci dva roky lustrovala, než jí dala certifikát. Jen čtyři čeští zemědělci se odvážili přijmout přísnější mezinárodní standardy (IFOAM), jež mají i vysoké společenské poslání – trvale udržitelné zemědělství a ochranu venkova a lidí na něm žijících. Ekologičtí zemědělci očekávají změnu s velkými obavami. Nic nebude stoprocentně „GMO bezpečné“. Jak se s tím smíří kritický spotřebitel? „Než se to všechno vysvětlí a uklidní, přijde obrovská deziluze,“ myslí si Rozsypal. „Zájem o biopotraviny určitě poklesne. Ztráty budou velké, ale nikdo dnes neodhadne jak velké. Důvěra se těžko buduje a lehko ztrácí.“
