Rozhovorový král televizní stanice CNN, kde jeho hodinový každodenní pořad Larry King Live běží od 3. června roku 1985, slaví sice letos třiasedmdesátiny, ale ke kulatému výročí dospělo jeho působení v médiích. Pracuje v nich již padesát let. Larryho Kinga poznáte bezpečně podle toho, že nikdy ve studiu nenosí sako a vždy má přes košili kšandy. Původně se jmenoval Lawrence Harvey Zeiger – jeho rodiče se do Států přistěhovali z Rakouska - a lidi zpovídá od svých třiadvaceti let. Vzdělání má jen základní, ale byl tak fascinován rozhlasem, že od pěti let si hrál na moderátora v koupelně. Otec mu záhy umřel a matka s dětmi žila většinou jen ze sociálních podpor. Peníze po škole si začínal vydělávat jako prodavač v obchodním domě a později v dodávkové balíčkové službě.
Na svůj dětský sen ale nikdy nezapomněl, a když v New Yorku v roce 1957 poznal jednoho zaměstnance CBS, tak se mu svěřil se svou touhou. Dostal následující radu: Odstěhuj se do Miami, tam většina rozhlasových stanic nemá žádné odbory, takže se začátečníci rychle mění a staří zase dostávají brzy výpověď. Lawrence Zeiger okamžitě poslechl, odjel na Floridu a našel malou stanici, jejíž manažer mu sice oznámil, že práci pro něj nemá, ale zamlouvá se mu jeho hlas. Toho mladý pan Zeiger využil a ze stanice se nehnul. Stále se tam motal, myl okna, uklízel, aby byl všem na očích. Všem prý ale šel hlavně na nervy. Za dva týdny dostal šanci. Jeden ze spíkrů dal výpověď.
Dnes o tom slavný Larry King říká: „Když jsem si sedl do studia a měl uvádět písničky, myslel jsem si, že jsem po svých trénincích v koupelně zcela cool. Jenže sotva dozněl první song a já měl promluvit, nedostal jsem z hrdla ani hlásku. Za sklem v režii můj šéf řval: Řekni něco! Jseš v komunikačním kšeftu a nesmíš nikdy mlčet! Tehdy jsem udělal něco, co dělám dodneška: zcela jsem se otevřel a svému publiku se ke všemu přiznal. Řekl jsem: Hey, to je dneska moje první vysílání v životě, jsem trochu nervózní a můj manažer mně před chvílí dal i nové jméno. Od tohoto okamžiku se jmenuji Larry King, protože mé původní jméno se mu zdálo moc složité a těžko vyslovitelné.“
To jméno vzniklo velice jednoduše, než šel pan Zeiger do studia, seděl u svého budoucího šéfa, na stole ležely noviny a v nich byl inzerát následujícího znění: „King’s Wholesale Liquor“. Díky tomuto inzerátu se stal z pana Ručičky pan Král.
Když se Kinga německý zpravodajský časopis Der Spiegel zeptal, co se za těch padesát let, co pracuje v médiích, změnilo, zcela spontánně odpověděl: „Hlavně to, že tenkrát se ještě ve všech studiích stále kouřilo. Při vysílání, i za kulisami. Takoví moderátoři jako Johnny Carson, Mile Wallace, to byli silní kuřáci. A Ed Murrow si každý den dokonce zapálil jen jednu cigaretu. Ale od ní si zapálil další a tak to dělal až do večera. Také zemřel na rakovinu plic. Všichni jsme tenkrát hulili, já taky. Pak ale přišla nová technika, a ta všechno změnila. Jako dítě jsem si nikdy nedovedl ani ve snu představit, že mohu live vysílat pro celý svět z jednoho malého studia v Los Angeles. Ještě válka ve Vietnamu byla zpracovávaná klasickými prostředky, natáčela se na filmový materiál, ten se vezl na letiště, pak se vyvolával a tak dál. Dnes ukazujeme i válku v přímém přenosu. S čím dnes vyrůstají děti, to je neuvěřitelné…“
Když se ho redaktoři zeptali, jak vnímá tyto změny na vlastních dvou nejmladších dětech, postěžoval si, že je to těžké, protože vyrůstají v nadbytku informací a právě tomu nadbytku se dnes říká pokrok. Uvažoval prý o tom, jak by vypadal svět, kdyby neexistovala letadla. Došel k závěru, že důsledky by nebyly nijak katastrofální, jen by nezahynulo tolik lidí. A podobně je to i s medicínou. Ta sice dokáže za velké peníze kdekoho zachránit, ale společnost už nemá dost peněz na to, aby se o ty staré zachráněné lidi postarala. A Larry King dodává: „I já bych byl už dávno mrtvý, protože jsem měl ucpanou arterii a dostal bych mrtvici. Každá dobrá věc má i stinnou stránku, a to platí také o médiích.“
Světově známý moderátor už vyzpovídal na 40 000 lidí. Hluboké vzpomínky v něm zanechal například herec Marlon Brando, se kterým vedl rozhovor dvakrát v jeho domě. Uvítání začalo vždy šampaňským a od samého počátku byl prý pan Brando zcela přirozený, odložil make-up. Na konci natáčení ho políbil na ústa a pak odešli do restaurace na jídlo. Dřív než si ale stačili sednout, byl lokál vždy plný paparazzi.
Se stavem dnešních médií je Larry King silně nespokojený a v této souvislosti cituje jednoho kolegu, který prý řekl: „Když ukážu na obrazovce po 21. hodině souložící pár, mám hned vysokou sledovanost.“
A proč vy jako uznávaná světová hvězda proti takovémuto trendu nic neuděláte, zeptali se Larry Kinga němečtí novináři. „Management většinou volí nejjednodušší cestu, jak dosáhnout vysoké sledovanosti,“ odpověděl Larry King, „například Blízký východ má špatnou sledovanost, ač s určitostí mohu říci, že je pro nás všechny důležitější než smrt Anny Nicole Smithové, o níž dnes budu vysílat. Mezi talkshow se rozpoutala absurdní konkurence. Oni mají jejího bratra a my budeme zpovídat jejího lékaře. Další její sestru a tak dál. A přitom všechno, co budeme vysílat, je zcela nedůležité. Co se tam řekne, nebude mít vliv na ničí život. O takovém případu, kdy se někdo otráví tabletkami, by se dříve udělalo nanejvýš jedno vysílání, a to už proto, že tato osoba nenechala za sebou žádný výjimečný výkon. Z její smrti se stává story jen díky tomu, že se o ní stále něco vysílá. Tato změna ostatně nastala až v posledních letech. Dříve byli manažeři ještě lidé z médi a věděli, o čem hovoří. Dnes jsou to jen účetní a účetním jde vždy jen o peníze, o profit. Obsah je nezajímá.“
Pozoruhodně hovořil Larry King také o amerických prezidentech či kandidátech na prezidenty. Upozorňuje, že například Hillary Clintonová má ještě jednu odvrácenou tvář, kterou lidé vůbec neznají: silný smysl pro humor. Naproti tomu Bill Clinton je zase nejcharismatištější politik, kterého moderátor King za padesát let potkal. Je přesvědčen, že kdyby se Clinton rozhodl kandidovat znova, určitě by opět vyhrál. A o Georgi Bushovi starším říká, že je velice chytrý, senzitivní, ale i hodně emocionální muž. Díky tomu je možné ho přimět k tomu, aby změnil svůj názor i svou politiku. George W. Bushe pokládá King za mnohem vážnějšího, velmi přesvědčeného o své věci. A zároveň je to velký fanda basketbalu. Za nejtvrdší v tomto klanu označuje moderátor Barbaru Bushovou. Za neúspěch považuje, že se mu nepodařilo vyzpovídat polského papeže Wojtylu a kubánského vůdce Fidela Castra. A za největší chybu, že se jednou na počátku své kariéry katolického faráře zeptal, kolik má dětí.
Kritici Larrymu Kingovi vyčítají, že do jeho pořadů chodí všichni rádi, protože nikdy nikomu nepoložil kritické otázky. Když mu tuto výtku připomněli novináři časopisu Der Spiegel, odpověděl: „Nevěřím tomu, že s ostrou konfrontací člověk něčeho dosáhne, že se od svých hostů něco skutečně nového dozví. Já se chci od hostů něco dozvědět, ne se sám profilovat. To dělají převážně mladí lidé. Moji mladí kolegové jsou agresivní, a dokonce na své hosty i řvou. To bylo typické pro novinařinu padesátých let. Když host přišel do studia, všichni byli jako med, a když se zapnula kamera, vyráběl se konflikt. Takhle já nepracuji: Larry King za stolem je stejný jako Larry King před kamerou večer na CNN. A tohle jsem se naučil hned na samém počátku na Miami: Buď a stále zůstaň sám sebou! Jestli tě mají mít posluchači rádi, tak kvůli tomu, jak pracuješ, a ne proto, že se o ně snažíš. Posluchače moderátor nemůže k ničemu nutit, natož k tomu, aby ho měli rádi.“
