(EURO 28/2003)
Přiznám se, že i já jsem byl na začátku devadesátých let okouzlen rychlostí privatizace, ba i privatizací kuponovou. Jak známo, byl to z hlediska dlouhodobého nejhorší typ privatizace. Její plody, respektive obrovské dluhy a zaplevelený bankovní sektor dodnes táhneme jako těžkou kouli přikovanou k noze. Ta koule nám brání v rozběhu, a proto naše přírůstky národního důchodu patří mezi kandidátskými zeměmi mezi nejnižší.
Po nudném dlouhotrvajícím komunismu jsme nabyli dojmu, že všechno musí být soukromé, a co má stát, že bude fungovat špatně. Poté jsme podlehli euforii, že zahraniční investoři mají u nás jen ušlechtilé úmysly. Přitom je jisté, že jde v podstatě jen o prachy. Kdo dnes neinvestuje v zahraničí, nemůže získat nové trhy. Ve staré Evropě, obklíčené dobře fungujícími odbory, se peníze už vydělávají jen velice těžko. Proto ten úprk na východ.
Proč nebyl dosud Budvar privatizován, ví snad každý, kdo se dotkl rty orosené pivní sklenice. Britská organizace pijáků piva CAMRA již před třinácti lety v Čechách varovala, že když dostane budějovický pivovar Anheuser-Bush, budějovický pivovar zavře. Pokud ne, nelze počítat s tím, že si Budvar uchová dnešní výjimečnost, to znamená že ležák v pivovaru opravdu leží (až 210 dnů) a k výrobě se používá přírodních surovin, a ne koncentrátů, jak tomu je již dnes v Plzni. Dnešní pivovary se stávají vzhledem i technologií chemickými továrnami. Plzeň je skutečně odstrašujícím případem. Způsob, jak jsme o tento pivovar přišli, se popisuje jako opravdová hanba českého národa. Je s podivem, že jsme se nepoučili ze snahy Viktora Koženého se do pivovaru nakvartýrovat.
Budvar je můrou pro konzervativce. Nezapadá do schematické poučky, že státní podnik nemůže efektivně fungovat. Budvar totiž neustále s klidem a přehledem potvrzuje, že dobře spravované státní vlastnictví může prosperovat, že není pravda, že všechno musí být soukromé. Ostatně takových příkladů je v Evropě víc. Francouzské atomové elektrárny jsou též ve státních rukou a ke krachu se jim nikdy nepodařilo přiblížit. Naopak. Francie je dnes zásobárnou Evropy elektrickou energií.
Je poněkud nepochopitelné, že krátkodobá zoufalá snaha sehnat peníze vede ke snaze prodat nosnici, která snáší zlatá vejce. Podle jednoho člena managementu Budvaru, kterého pochopitelně nebudu jmenovat, jsem se dozvěděl, že Budvar denně odvádí do státní kasy l,5 milionu korun. Což je plus minus autobus 500 milionů korun ročně. Z téhož zdroje je odhad, že dnes by se za Budvar daly utržit tři miliardy. Není třeba mít příliš sofistikované ekonomické vzdělání, aby si člověk spočetl, že prodat Budvar je špatný byznys, který je navíc nebezpečný pro každou vládu, protože má silný politický podtext. Pivo ještě nepřestalo být v Čechách politikum.
Ivo K. Petřík, obchodní rada ZÚ Vilnius
