Bývalá dělnická kolonie Buďánka pochází z 19. století a je jedním z posledních příkladů dobového urbanistického souboru na území Prahy. V současnosti je velmi zdevastovaná, brzy se má ale dočkat obnovy.
Foto: Malé dějiny Smíchova a Košíř
Na pomezí Smíchova a Košíř, nedaleko tramvajové zastávky Kavalírka, leží bývalá kolonie dělnických domků s názvem Buďánka. V jádru pochází z první poloviny 19. století a je jedním z posledních dochovaných reliktů dobové zástavby na pražské periferii. Její hodnota přitom nespočívá v architektuře jednotlivých staveb, ale v jejich prostorovém uspořádání, které tvoří v rámci hlavního města ojedinělý urbanistický celek.
Lokalita byla roku 1991 prohlášena památkovou zónou, chátrání se však zabránit nepodařilo a dnes je většina objektů v dezolátním stavu. Pokusy o záchranu byly dlouho neúspěšné, teprve poslední projekt společnosti Geosan Alfa z roku 2008 dává lokalitě naději na oživení. Studii, která počítá s rekonstrukcí tří budov i se stavbou několika nových objektů, už před dvěma lety schválili zastupitelé Prahy 5, a pokud vše půjde podle plánů, obnova by měla začít v srpnu 2011.
Dělníci sobě
Jméno Buďánka, jehož původ je dnes už neznámý, nesla původně nevelká viniční usedlost, která stávala v místech dnešní osady. V letech 1840 až 1850 kolem ní vznikla kolonie rozličných domků, které si postavili chudí dělníci z blízkého pískovcového lomu, zaměstnanci břevnovské cihelny a drobní řemeslníci. Později se k nim přidali dělníci ze smíchovských továren a také místní galerka. Údaje o tom, kolik domků osadu tvořilo, se různí. Pravděpodobně jich bylo kolem 24 a žilo v nich údajně až 300 obyvatel.
Neopakovatelná byla ale především zdejší malebnost. Jakub Arbes ve své knize Rváč z roku 1903 o Buďánkách napsal: „Osada sama – vcelku něco přes 20 stavení, z nichž některá patří ke Smíchovu, jiná ke Košířům – jest v okolí Prahy, ba snad v celých Čechách z různých příčin svého druhu jediná. A to nejen svým zvláštním terénem a skoro až divoromantickým okolím, nýbrž i bizarností většiny svých starších stavení, z nichž jedno není druhého skoro ani podobno.“
Osudové osmičky
Úpadek Buďánek začal před první světovou válkou, kdy byla část pískovcového lomu zavřena a dělníci byli nuceni hledat práci jinde. Za druhé světové války si navíc ve sklepě místního hostince vybudovaly kryt jednotky SS.
Osadu se přesto podařilo udržet a až do konce 80. let sloužily zdejší domky k bydlení. V období komunismu se Buďánka stala útočištěm i pro skupiny disidentů, mezi které patřil například dnešní ministr obrany Alexandr Vondra či evangelický duchovní a senátor Svatopluk Karásek. Nějaký čas tu zkoušela také skupina Plastic People of the Universe.
Definitivní zkáza Buďánek odstartovala teprve roku 1988. Tehdejší Odbor výstavby hlavního města Prahy začal od soukromých vlastníků domky i s parcelami odkupovat a většina starousedlíků osadu opustila. Jediným soukromým objektem v kolonii zůstal domek Ludvíka Hradílka, na jehož střeše se objevil dnes již legendární nápis „Pomoc, chtějí nás zbourat“, který v průběhu 90. let vystřídaly ještě další vzkazy: „Koukale, padáme i na tvou hlavu“ a „Obecní úřad – náš hospodář“. Počítalo se s úplnou demolicí malebných dělnických obydlí. Nahradit je měl desetipodlažní panelový dům se 144 bytovými jednotkami, zdravotním střediskem a parkovištěm pro zaměstnance pražského magistrátu a ministerstva vnitra.
|Kolonie Buďánka |
| Kolonii vybudovali v letech 1840 až 1850 dělníci z nedalekého lomu a cihelny. Tvořilo ji přes 20 domků, ve kterých bydlelo až 300 lidí. V průběhu 20. století se osada vylidňovala, obývaná ale zůstala až do roku 1988. Plánované výstavbě panelového domu se sice podařilo zabránit, opuštěná lokalita však rychle chátrala a po vyhlášení památkové zóny se její rekonstrukce ještě ztížila. Teprve roku 2008 vznikl projekt, který by měl v letech 2011 až 2013 někdejší kolonii zachránit. Tři budovy mají být rekonstruovány, místo dalších pěti vzniknou repliky. |
Naděje za 350 milionů
Projekt vůbec nerespektoval urbanistickou strukturu košířského údolí, po uvolnění politických poměrů v roce 1989 se proto proti němu zvedla vlna odporu, která vyvrcholila demonstrací na Staroměstském náměstí. Demoliční výměr byl zrušen a osada se roku 1991 stala památkovou zónou. Ochrana však lokalitě paradoxně spíš uškodila. Podmínky památkářů byly totiž tak přísné, že se nepodařilo najít investora.
Situaci komplikovala také byrokracie a nevyjasněné vlastnické vztahy. Městská část Praha 5 žádala Magistrát o svěření Buďánek, čehož plně dosáhla až roku 1997. Žádná ze tří veřejných soutěží neskončila úspěchem a osada rychle chátrala. Na jaře 2002 bylo pak šest ze 14 zbylých objektů pro havarijní stav zbořeno.
V říjnu 2006 začala městská část jednat o komerčním projektu s firmou Geosan Alfa, která byla jediným účastníkem dalšího výběrového řízení. Záměrem bylo vybudovat na místě někdejší kolonie bytové domy. Národní památkový ústav se ale v lednu 2007 postavil proti bourání Buďánek a požadoval přinejmenším zachování původní sítě cest. Firma nakonec od záměru ustoupila a vypracovala nový projekt. Ten počítá se zachováním tří historických budov a výstavbou pěti dalších, které budou kopiemi již zaniklých domků. V areálu pak vznikne i několik novostaveb. Celková investice má dosahovat částky 350 milionů korun.
