Po několika letech útlumu se čeští i zahraniční producenti těší, že natáčení filmů v Česku začne být opět atraktivní. Může za to nový program podpory filmového průmyslu, který slibuje v tuzemsku utrácejícím produkcím vracet pětinu nákladů.
Autor: Profit
Přestože se nadšeně mluví o chystaném natáčení dalšího dílu snímku Mission Impossible, čeští diváci ale chodí raději na české filmy. A to i v době ekonomické krize.
Čeští filmaři žili minulý týden festivalem v Karlových Varech. A festival v Karlových Varech pak, samozřejmě vedle stovek filmů, žil novou nadějí pro byznys s „pohyblivými obrázky“. Evropská komise totiž v červnu schválila české vládě plán, jak zvýšit prudce klesající obrat tuzemského filmového průmyslu. Díky pobídkám pro zahraniční i domácí produkce by se měla Česká republika stát opět vyhledávanou lokalitou filmových štábů. O tento status během posledních let přišla.
Z „Hollywoodu východu“ až na dno V několika posledních letech český filmový průmysl zaznamenal velmi výrazný pokles. Ještě v roce 2003 činil celkový obrat oboru podle statistik Asociace producentů v audiovizi (APA) více než 7,5 miliardy korun, a to především díky pěti miliardám, jež v Česku utratili zahraniční filmaři. Loňská čísla oproti období, kdy se v Česku natáčely filmy jako Casino Royale nebo Mission Impossible, jsou však tristní: celkový obrat tři miliardy, z toho zahraniční investice necelých 750 milionů korun. Kde leží příčiny tak dramatického propadu dříve oblíbené filmařské země? Zahraniční produkce se jednoduše přesunuly do států, kde mají výhodnější podmínky. „Po roce 2003 začaly některé evropské státy zavádět fiskální stimuly pro zahraniční filmaře, to je jedna ze základních příčin,“ vysvětluje výkonná ředitelka APA Helena Uldrichová. Příkladem je třeba Maďarsko, které od roku 2004 začalo filmovým producentům vracet při splnění určitých podmínek až 25 procent nákladů utracených při natáčení v této zemi. Takové nabídce Česko nemohlo ani přes vyhlášenou vysokou kvalitu místních filmařů či atraktivitu lokací konkurovat. Výsledkem byl meziroční propad zahraničních investic v Česku ze zmiňovaných pěti miliard v roce 2003 na 1,5 miliardy korun o rok později. Příkladem se pak inspirovaly i další země, jako Irsko, Německo, Francie nebo Velká Británie, a Česko tak dále ztrácelo pro filmové štáby na půvabu. Vedle samotného propadu obratu filmové produkce se to promítlo i do hospodářství jako takového. „Projevilo se to také poklesem příjmů do státního rozpočtu, protože lidé a firmy působící ve filmovém průmyslu pochopitelně z nižších tržeb platili menší daně,“ říká Helena Uldrichová. Vedle toho si nevytížení tuzemští profesionálové museli hledat práci za hranicemi. A to je podle Uldrichové ještě větší problém. Systémové nebo nesystémové, pobídky prostě fungují Právě s odkazem na zahraniční příklady čeští filmaři několik let žádali zavedení systému pobídek i v Česku. Dlouhou dobu neúspěšně. Vláda Mirka Topolánka i někteří experti je totiž označovali za nesystémový zásah do trhu. Jenže „systémová“ řešení se nabízela v podstatě jen dvě: nechat české filmaře napospas povolenému dumpingu konkurenčních zemí, který by dříve či později většinu nejkvalitnějších odborníků přiměl k odchodu do zahraničí, anebo se pokusit přimět evropské úředníky, aby veřejnou podporu u filmu zakázali stejně, jako je tomu u naprosté většiny oborů podnikání. První opatření by se ale zejména v souvislosti se štědrými pobídkami pro auto a elektromontovny z minulých let těžko vysvětlovalo. A druhé řešení je z Česka prakticky neprosaditelné. Proto se nakonec vláda Jana Fischera rozhodla filmařům pomoci z nejhoršího a loni na podzim vypracovala českou variantu fiskálních stimulů. U expertů to pochopitelně vyvolalo velký ohlas. „Byli jsme velmi rádi, když vláda schválila program podpory filmového průmyslu. Považujeme jej za jakousi poslední šanci, aby Česká republika zůstala na filmové mapě Evropy,“ pochvaluje si Helena Uldrichová z APA, která sdružuje přes 70 producentských firem. Letos v červnu program schválila i Evropská komise a podle filmařů i Ministerstva kultury to mělo okamžitý účinek. „V okamžiku, kdy Česko ohlásilo spuštění programu, se hned oživil zájem natáčet v tuzemsku,“ tvrdí Uldrichová. A Ministerstvu kultury se začali hlásit první zájemci. Podle ředitelky odboru médií a audiovize Ministerstva kultury Heleny Fraňkové se během dvou týdnů od zahájení příjmu žádostí přihlásilo prvních 18 zájemců. „Z toho deset projektů jsou evropské koprodukce a české filmy a zbytek mezinárodní koprodukce. Zájem je nebývalý,“ tvrdí Fraňková. Podle ní to jenom potvrzuje důležitost pobídek, ať už jsou systémové, či ne. Kdo si může kousnout? Program podpory filmového průmyslu zaručuje tuzemským i zahraničním filmařům při splnění několika podmínek vrácení 20 procent nákladů, vynaložených na natáčení v Česku. Vztahuje se přitom na hrané i animované filmy, dokumenty i seriály. Minimální náklady vynaložené v Česku navíc musejí překročit 15 milionů korun, pokud se jedná o film. Hranice pro dokumenty jsou tři miliony a při natáčení jednoho dílu seriálu deset milionů. Jako pojistka proti případným „zneužívačům“ dotací slouží jednoduchá podmínka: peníze se vyplácejí až zpětně, po dokončení filmu, utracení slíbených nákladů a doložení všeho auditem. Státní rozpočet by ve výsledku na tomto opatření měl vydělat. Celkový připravený koláč na tento rok činí podle Ministerstva kultury celkem 400 milionů korun, z toho 150 milionů je v současné době takzvaně vázáno. Do budoucna plánoval ministr Václav Riedlbauch 400 až 500 milionů ročně. Tyto peníze však bude muset nový ministr Jiří Besser vybojovat při sestavování státního rozpočtu na rok 2011. Mnohem zajímavější než suché finanční podmínky pro získání podpory je ovšem hodnocení projektu podle takzvaného kulturního testu. Ten pro všechny evropské země požaduje Evropská komise. Skládá se ze dvou částí, z nichž první hodnotí kulturní a druhá výrobní kritéria. Ta druhá jsou logická – nejvíc plusových bodů dostane zjednodušeně řečeno produkce, která zaměstná při natáčení nejvíc našinců a nechá nejvíce vydělat dalším českým subdodavatelským firmám. Za pozornost však stojí spíše první sada takzvaných kulturních kritérií. Ta připisuje body, jestliže se příběh, postava nebo děj filmu točí kolem evropské kultury či historie, adaptuje hodnotné knihy, nebo pokud propaguje toleranci, ochranu menšin a pochopitelně životní prostředí, tedy obvyklé „evropské“ priority. K získání vratky 20 procent nákladů musí producent získat 23 z celkových 46 bodů. Zároveň ale musí alespoň dvakrát bodovat v kulturních kritériích, aby body nemohl „nahonit“ pouze ve výrobní části. Některá z kulturních kritérií jsou formulována tak ohebně, jak to umějí jen euroúředníci, a naroubovat by se na ně dalo leccos. Přesto si lze jen s obtížemi představit, že by dvě z nich zároveň splnilo pokračování akčního snímku Mission Impossible. A právě to sloužilo v médiích za příklad filmu, který díky pobídkám Česko uloví. Rozhodující slovo při bodování nicméně nemají novináři, ale pětičlenná Programová rada jmenovaná ministrem kultury. V ní momentálně sedí rektor AMU Ivo Mathé, ředitel České filmové komory Petr Mošna, režisér a člen prezidia Herecké asociace Ondřej Kepka a producenti Jan Balzer a Karel Kochman. Proto nepředbíhejme a počkejme si, jaké filmy získají od komise oficiální razítko „kulturně přínosné podle norem EU“. Dvě třetiny českých filmů by neuspěly
Podle Ministerstva kultury je nyní ještě příliš brzy odhadovat, jaké filmy mají šanci sítem projít, a které už jsou na státní injekci příliš pokleslé. „Kulturní test garantuje, že nebudou podpořena díla bez kulturní hodnoty. Například akční snímky kulturní kontext s největší pravděpodobností mít nebudou,“ tvrdí Helena Fraňková z Ministerstva kultury a odhaduje, že zhruba dvě třetiny současné tuzemské filmové produkce by zřejmě neuspěly. Podle vyjádření Ministerstva kultury by mohly obstát třeba koprodukce typu francouzské Edith Piaf nebo seriálu HBO Tudorovci.
V médiích se o pobídkách mluví de facto jako o vábničce na zahraniční filmaře, nejlépe ty z Hollywoodu. Ve skutečnosti ale dává stejné možnosti i českým produkcím. Kde bude větší zájem či jak se zahraniční a domácí filmaři o vyhrazené peníze podělí, zatím není jasné. Odhadovat to nechce ani výkonná ředitelka Asociace producentů v audiovizi Helena Uldrichová. „Bylo by to hádání z křišťálové koule,“ konstatuje. Tuzemští filmoví tvůrci si nicméně na nedostatečnou podporu nemohou příliš stěžovat. Jen v loňském roce totiž ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie putovalo na tvorbu scénářů, výrobu českých filmů a podporu distribuce hodnotných děl téměř 200 milionů korun.
Češi jsou filmoví vlastenci
V České republice najdeme pro podporu tuzemských filmových děl jeden významný argument. Ze statistik návštěvnosti kin a souhrnu tržeb totiž vyplývá, že Češi jsou v podstatě filmoví „vlastenci“. Peníze utracené za vstupenky na české filmy tvoří dlouhodobě více než třetinu celkových tržeb v kinech. „S ohledem na situaci v Evropě jsou české filmy v Česku navštěvovány vysoce nadprůměrně. V roce 2008 obstaraly 39 procent tržeb,“ potvrzuje ředitel filmové distribuce společnosti Bontonfilm Aleš Danielis. Věrnější domácí produkci jsou podle něj z tohoto pohledu v Evropě dlouhodobě pouze Francouzi. A zatímco v jiných evropských zemích hollywoodské trháky překračují šedesátiprocentní podíl na tržbách, v Česku je to jen asi polovina.
Vůbec nejnavštěvovanějším filmem v Česku je od roku 1991 do letoška komedie Víta Olmera Tankový prapor. Celkem ji v kině viděly přes dva miliony lidí. V první desítce historicky nejnavštěvovanějších filmů se pak vyskytuje dalších šest českých. Vedle Tankového praporu porazily dosud nejúspěšnější zahraniční velkofilm Avatar, který se vyšplhal zatím na čtvrté místo s 1,3 miliony diváky, i snímky Kolja a Černí baroni. Každý s návštěvností téměř 1,5 milionu. Z hlediska tržeb je nicméně jasným rekordmanem právě Avatar, který i přes vysoké vstupné a ekonomickou krizi utržil prozatím více než 190 milionů korun.
Trojrozměrně proti krizi
Poměrně stabilní je v posledních letech i návštěvnost českých kin. Ta nedosahuje cifer z dob minulých, kdy například v roce 1989 do kina našlo cestu přes 50 milionů a o rok později 36 milionů lidí. Nové technologie – video, DVD či internet – rozšířily možnosti sledování filmů a diváci tak vyhledávají v kinech spíše jen vyložené hity. I tak se ale od roku 2003 návštěvnost kin usadila na přibližně 12 milionech diváků ročně. Naproti tomu tržby díky rostoucí ceně vstupenek poskočily z několika stovek milionů v devadesátých letech 20. století na více než jednu miliardu po roce 2000.
Slušnou návštěvnost si česká kina udržela kupodivu i během ekonomické krize: v roce 2008 se meziročně návštěvnost ani celkové tržby nijak významně nezměnily. Jedním z důvodů jsou nové technologie, především 3D promítání. „To je velké lákadlo, za které jsou lidé ochotni zaplatit i dražší vstupenku,“ vysvětluje Helena Uldrichová z APA. Například snímek Avatar s relativně vysokým vstupným v Česku vidělo téměř 1,3 milionu diváků, což je v době, kdy lidé šetří každou korunu, fenomenální úspěch.
Velký vliv na trendy v návštěvnosti kin měla podle Aleše Danielise z Bontonfilmu v posledních letech i multikina. „Ta naučila lidi díky nabídce několika filmů ve více sálech chodit do kina i naslepo místo na konkrétní film,“ tvrdí Danielis. Podíl multikin na tržbách se v Česku už několik let postupně zvyšuje. Zatímco v roce 1999 se na celkových tržbách podílela zhruba 10 procenty, loni už ukrojila téměř dvě třetiny. Aleš Danielis nicméně vyvrací obecně zažitý názor, že multikina kazí vkus diváků a škodí kvalitní kinematografii. V řadě měst totiž multikina sice „vysála“ diváky menším jednosálovým kinům, na druhou stranu ale dala prostor pro existenci sálů specializovaných výhradně na klubovou či alternativní tvorbu. „Ve výsledku má tak náročný divák v rámci »artových« kin daleko větší výběr kvalitních snímků než před nástupem multikin,“ uzavírá Aleš Danielis.
