Západ už dlouhou dobu neudělal pro prosazování vlastních hodnot vůbec nic
Ve sporu o výstavbu Córdobské mešity na „Ground Zero“ nabídla Kathleen Parkerová v deníku The Washington Post ojedinělou argumentační logiku. Islámský svatostánek vybudovaný na tomto místě určitě raní city Američanů jiného vyznání. Zákaz její výstavby se zase niterně dotkne muslimů. Která z těchto emocionálních urážek je ve svých důsledcích nebezpečnější? Ta druhá, protože ještě víc vyhrocuje konfrontaci islámu se Západem. Násilné protesty proti karikaturám proroka Mohameda a zavraždění režiséra Thea van Gogha v Amsterodamu ukázaly, že city muslimů nelze beztrestně zraňovat. Obyvatelé New Yorku, kteří jsou vychovaní ke snášenlivosti, však nakonec urážku spolknou a nejspíš se nepomstí. Mešitu je proto třeba vybudovat v zájmu uchování vnitřního míru. Tato úvaha ponechává nepříliš vábnou volbu – podlehnout na ten, či onen způsob. Co když však spory o mešitu na dolním Manhattanu, zákaz výstavby nových minaretů ve Švýcarsku nebo nedávný francouzský zákon zakazující úplné zahalení žen na veřejných prostranstvích nejsou jen zkouškami západní tolerance? Co když se na povrch dostaly symptomy jevu, který Samuel Huntington popsal jako „střet civilizací“? Maximálně zjednodušený smysl jeho teorie spočívá v tom, že světový řád je nyní založen na poměru sil opozičních skupin států s vnitřní kulturní afinitou. Huntingtonův model byl od začátku v přímém rozporu s principem politické korektnosti a z učebnic jej záhy vytlačil módní koncept, který v roce 1989 zahájil esej Francise Fukuyamy Konec dějin. Vycházel z premisy, že přijetí jednoho standardu demokratického kapitalismu nakonec donutí všechny civilizace ke konvergenci, a tudíž i k trvalému míru. A tento trend za podpory univerzálního konceptu lidských práv dříve nebo později vyústí v jeden svět. Do určité míry je zastáncem této vize i současný americký prezident Barack Obama. Ve svém slavném projevu v Káhiře v roce 2009 oznámil příchod nové éry porozumění USA a muslimské civilizace: „Bude to svět založený na vzájemné úctě, na poznání pravdy, že USA a islám se nevylučují a nemusejí spolu soutěžit. Naopak, prolínají se a sdílejí společné zásady.“ Očividně počítal s tím, že umírnění muslimové se kvapně chopí nabízené ruky a extremistická menšina bude postupně chycena pomocí bezpilotních letounů. Turecko, jež vize jednoho světa předurčila jako ostrůvek muslimské umírněnosti, však ukázalo, že všechno nepůjde hladce dle plánu. Jeho postupné odcizování se Západu a návrat k islámu, zcela souladu s Huntingtonovým modelem, není třeba zevrubně popisovat – děly se a stále dějí přímo před námi. Není-li dnes spolehnutí ani na Turecko, není žádné. O kterém státu muslimského světa lze vážně hovořit jako o kandidátovi na kýženou konvergenci? Ve všech arabských zemích s výjimkou Iráku, jenž za svou křehkou demokracii zcela vděčí USA, vládnou různé orientální despocie. Pokud jejich obyvatelé vůči nim projevují nějakou opozici, je povýtce islamistická, například egyptské Muslimského bratrstvo. V Indonésii a Malajsii žádají islamistická hnutí zavedení šaríi. Doba současného egyptského prezidenta Husního Mubaraka se chýlí ke konci. Podpoří-li Bílý dům převzetí moci jeho synem, bude jej zbytek světa právem pranýřovat za to, že měří dvojím metrem. Jsou-li volby dobré pro Irák, proč ne i pro Egypt? Přitom nelze vůbec pochybovat, že čestné a svobodné volby by přivedly k moci Muslimské bratrstvo. Se všemi nedozírnými následky. Co takové Alžírsko, Somálsko, Súdán nebo Libye? Ať se jakkoli snažíte, žádnou muslimskou zemi, která by se vyvíjela dle scénáře jednoho světa, nenajdete. Výhoda Huntingtonova modelu spočívá v tom, že bere svět takový, jaký je, nikoli dle našeho přání. Umožňuje rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli. Usnadňuje rozpoznávat zdroje konfliktů uvnitř jednotlivých civilizací, zejména příčiny historické řevnivosti mezi Araby, Turky a Peršany. Radikální islám nesytí pouze hněv ponížených a uražených. Zpráva CIA z roku 2003 uváděla, že v posledních 30 letech vydávala Saúdská Arábie na šíření fundamentalistického islámu ročně dvě miliardy dolarů. Západ už dlouhou dobu neudělal pro prosazování vlastních hodnot vůbec nic. Žádná civilizace není nezničitelná. Vyžaduje uvědomělou aktivní obranu. To je hlavní Huntingtonův vzkaz. Vzdáme-li se nebezpečné iluze jednoho světa, nebudeme muset s odkazem na vlastní snášenlivost přistoupit na smutnou volbu mezi tím či oním způsobem podlehnutí.
