Reforma veřejných financí se stále více zadrhává. Přestože vláda avizovala, že ji přijme již na svém zasedání 17. června, opět se tak nestalo, a tak nás diskuze o reformě budou ještě nějaký čas provázet. I když jsou hrubé obrysy vládní reformy známy, existuje ještě řada bílých míst, ne-li dokonce sporných bodů.
Čas se ale krátí. Pokud má být reforma skutečně prosazena, musí se objevit návrhy co nejdříve v parlamentu. Tak, aby mohlo ministerstvo financí začít připravovat přes léto hrubé nárysy státního rozpočtu na příští rok. Během tří týdnů tak budou muset vláda a ministerstva připravit paragrafované znění jednotlivých norem. Zákony samotné by se měly začít projednávbat v září, mezitím ale budou parlamentní prázdniny. Na diskuze ve výborech tak zůstanou rovněž pouhé tři týdny, což pro tak závažnou materii není zrovna mnoho. Vláda tak zcela bezskrupulózně válcuje opozici, která bude mít minimum času na skutečně podrobné zkoumání předložených norem. Přehlížení opozice je ovšem vládní právo, neboť ta už se dala slyšet, že pro reformu stejně ruku nezdvihne. Horší je, že reformu v tak krátké době zřejmě nestačí strávit ani všichni koaliční poslanci. A tady už může mít vláda problém. Kompromis, který dorazí do sněmovny, bude skutečně kompromisem dojednaným mezi vedením koaličních stran. Nikoli ale kompromisem mezi všemi poslanci a senátory. Je nepochybné, že většina poslanců koaličních stran se podřídí. V případě křehké vládní většiny to ale bude muset znamenat kompromis se všemi poslanci. Odstředivé síly jsou přitom na obou stranách koalice a více méně kopírují pravolevou opozici či podnikatelsko-odborářský střet. Nespokojeni jsou tedy jak levicoví sociální demokraté, tak mnozí lidovci a především unionisté. Proto můžeme stále z jedné i druhé strany slyšet návrhy, které již byly někdy i několikanásobně odmítnuty po setkáních vedení. Ze strany levicových sociálních demokratů se objevují snahy po zavedení pátého zdaňovacího pásma či po plošném zavedení registračních pokladen. Již několik sociálně demokratických poslanců se nechalo slyšet, že bez těchto návrhů ruku pro reformu nezdvihnou. Unionisté naopak chtějí vyškrtnout z reformy majetková přiznání či požadují sblížení DPH. Není ovšem jisté, zda vláda při svém dalším jednání bude brát na tyto revizionistické požadavky zřetel. Všechny části reformy byly totiž přijímány po mnoha a mnoha hodinách, dnech, ba dokonce týdnech vyjednávání, a tak každý nový požadavek bude znamenat kladení protipožadavku, aby zůstal vyrovnán koaliční balanc. Je ovšem otázkou, zda pro každého z vládních poslanců bude onen koaliční balanc vyšším cílem než prosazení požadavku, k němuž je tlačen voličem, respektive místní stranickou buňkou, která má v rukách jeho příští poslaneckou nominaci. Již Tvrdíkův postup ukázal, že představitelé jednotlivých rezortů sice nemají nic proti obecným proklamacím o nutnosti šetřit, rezervy ale vidí vždy u sousedova stolu. Největší odpor lze očekávat u rezortů, které zaměstnávají nejvíce státních zaměstnanců - to znamená zdravotnictví a školství. Nemluvě o tom, že ministr sice může být naoko loajální, aby si to nerozházel s premiérem, to ale nevylučuje, že se nebude snažit ovlivnit ve svůj prospěch některé poslance. Každá podobná snaha ale může podkopat pozice celé vlády stejně dobře, jako nekompromisní trvání jednotlivých poslanců na svém. Osud reformy tak může být závislý nejenom na předběžných koaličních jednáních. Na její podobě se nakonec budou muset shodnout všichni poslanci, případně senátoři. A zde může být základní kámen úrazu. Senát totiž s největší pravděpodobností smete ze stolu návrh na plošné zvýšení sazby z DPH u některých služeb a zboží. Přitom proti se postavili i senátoři US-DEU, a to ve chvíli, kdy unionisté ještě nevznesli svůj požadavek po sblížení obou sazeb. Návrh by se tak vrátil zpět do sněmovny, kde by jej musel schválit sto jeden poslanec. A tak se prvním krokem vedoucím ke konci vlády může stát právě odmítnutí tzv. Krausova paragrafu (převedení služeb do vyšší sazby DPH), pokud budou unionisté ve sněmovně postupovat stejně jako jejich senátní kolegové a pokud v koalici nedojde k nějakému dalšímu kompromisu. Takováto situace se však může opakovat donekonečna, nad každým návrhem, nad každým sporným nebo nejednoznačným bodem. Zvláště pokud bude vláda předkládat své návrhy „salámovou metodou“, nikoli najednou v celém reformním balíku. Pokud ale nedospěje většina rozhodujících politických sil k tomu, že taková situace je neúnostná, a že se takto dále vládnout nedá, Špidla se ničeho obávat nemusí.
