Co se skrývá za volebním programem favorita voleb
Hospodářské programy rozhodujících politických stran se odhalují postupně v předvolebním boji a často obsahují překvapivé, populistické prvky. Propočty různých úlev a výdajových programů se ale šetří jak se šafránem. U kvalifikovanější části populace to někdy vyvolává obavy, co by nastalo, pokud by se tyto sliby měly naplnit. Tým kolem stínového ministra financí Vlastimila Tlustého však před nedávnem představil - za nevelké pozornosti médií - programový dokument, který sice nemá být variantou volebního programu, ale v řadě případů volební program kvantifikuje, ale i modifikuje. Autorský tým vedený ekonomem PPF Pavlem Kohoutem se pokusil také o polemiku s kritiky nákladnosti rovné daně a poprvé se začalo hovořit i o zdrojích úspor.
Laffer žije.
Nejobsáhlejší je pasáž týkající se dopadů zavedení rovné patnáctiprocentní daně na výnosy daně z příjmů právnických osob. Autoři operují zahraničními zkušenostmi, že se snížením daňového břemene pro firmy zdaleka nemusí klesat výnos daně, a dokládají tím platnost Lafferovy křivky. Propočty učiněné pro Českou republiku potom vycházejí v pesimistické variantě tak, že v prvním roce po zavedení patnáctiprocentní sazby by výnosy klesly o osm až deset procent oproti předcházejícímu období a v dalších letech by už měl být vývoj fiskálně neutrální. Při současném výnosu korporátní daně by tedy bylo možné očekávat výpadek v rozsahu zhruba patnácti miliard korun.
V případě zdanění fyzických osob je však už Kohout mnohem méně konkrétní. Uvádí, že u nízkopříjmových kategorií by k výpadku daňových odvodů dojít nemělo, protože efektivní daňová zátěž těchto lidí by se fakticky změnila jen nepatrně.
K výpadku příjmů pak nepochybně dojde u zaměstnanců se středními příjmy, což by však mělo být z podstatné části kompenzováno růstem výběru DPH, protože zvýšené příjmy se nutně projeví zvýšenou spotřebou. Celkový očekávaný propad však autoři dokumentu opět neuvádějí.
Je faktem, že z konstrukce daňového systému a penzijní reformy jasně vyplývá, že větší výpadky patrně nastanou u výnosů sociálního pojištění. Kohout argumentuje, že zde již dluh dávno existuje. Představuje ho závazek státu vyplácet penzi lidem, kteří jsou dnes v produktivním věku. „Spočteme-li současnou hodnotu všech současných i budoucích závazků penzijního systému během let 2006-2036, obdržíme šokující hodnotu 171 procent HDP. Pokud spočítáme hodnotu tohoto dluhu bez časového omezení, dojdeme k celkové hodnotě dluhu 284 procent HDP,“ uvádí se v dokumentu. Protože jde o dluh rozložený do velmi dlouhého období, bylo by možné ho teoreticky valit před sebou donekonečna, pokud by se podstatně nezhoršoval poměr důchodců k produktivním lidem. Jenže v roce 2005 připadalo na sto lidí ve věku patnácti až 65 let zhruba dvacet důchodců. V roce 2035 to však bude už 38 důchodců. To znamená, že bez penzijní reformy bude životní úroveň dnešních třicátníků po odchodu do penze poloviční oproti dnešním důchodcům, nebo se bude muset sociální pojištění zvýšit na dvojnásobek.
Konstrukce penzijní reformy je v dokumentu identická s tím, co ODS prezentuje ve volebním programu. Tedy rovná penze a dobrovolné úspory. Tento systém má být blízký tomu, který fungoval ve Velké Británii a některých skandinávských zemích od padesátých do sedmdesátých let. Slibuje tedy, že úroveň penzí bude vyšší, než je současná, samozřejmě u občanů, kteří budou podstatnou část peněz získaných snížením daní a sociálního pojištění spořit.
Dobrovolná nemocenská.
Velmi podstatnou změnou, která vyvolá nejspíše největší diskuse, jsou zásadní reformy sociálního systému. Jeho základem má být pověstný státem zaručený příjem, který nahradí prakticky všechny ostatní dávky vyplácené zdravým dospělým osobám, jež nepracují. U těch, kteří nějakou práci mají, se bude tato dávka krátit vždy o patnáct procent dosaženého pracovního příjmu. Na tyto dávky jde nyní většina z více než 110 miliard korun sociálních výdajů.
Z podstatných okolností stojí za zmínku záměr sloučit pojištění zdravotní, nemocenské a invalidní a jeho správu svěřit zdravotním pojišťovnám. Pojištění plné invalidity by mělo být povinné, pojištění částečné invalidity a nemoci zcela dobrovolné. Nemocenskou by si pak mohli lidé sjednávat až od určité doby pracovní neschopnosti, což má umožnit slušné zabezpečení v případě vážných chorob při rozumné sazbě pojištění.
Celkové sociální pojištění, které dnes činí 34 procent hrubé mzdy, by mělo klesnout na dvacet procent. Starší osoby by měly mít úlevy vyšší a zvýhodnění by mělo postupně klesat. Lidé by měli mít nárok získat od státu kromě státem zaručeného příjmu důchod v případě plné invalidity, celou část starobního důchodu, na niž jim již vznikl nárok, vdovský důchod a posléze rovný důchod.
Převratné změny by měly potkat ženy na mateřské dovolené. Ty by si měly samostatně určit dobu, po kterou chtějí být doma. Dávka by se potom vypočítala tak, že by se předchozí roční mzda vydělila počtem měsíců mateřské dovolené.
Švédsko-švýcarský model.
Zdravotnictví je sice nalinkováno v projektu senátora Tomáše Julínka, může ale projít některými dodatečnými korekcemi. Kohoutův tým totiž navrhuje jakousi kombinaci švédského a švýcarského modelu. Základem systému mají být po Švýcarsku uspořádané zdravotní pojišťovny, které si budou navzájem konkurovat. Pojištění by mělo být rozděleno na povinné a dobrovolné komerční připojištění. Obojí mají spravovat zdravotní pojišťovny, přičemž by měly možná vzniknout i nějaké další, případně by mělo dojít k rozdělení dnes dominantní VZP. Pojišťovny by mezi sebou soutěžily především v tom, jak kvalitní základní péči dokáži pro své klienty nasmlouvat.
Ze zdravotního pojištění by nebylo hrazeno stravování v nemocnicích. Za návštěvu lékaře by měl být zaveden poplatek ve výši 60 korun. V případě nutnosti častých návštěv by pacient mohl získat zelenou kartu, která by ho od placení osvobozovala. Příjem z poplatků by se dělil mezi lékaře a ministerstvo zdravotnictví.
Nemocnice by měl být privatizovány na základě švédských zkušeností, podle nichž jsou privátní nemocnice o deset až patnáct procent efektivnější než veřejnoprávní a rychleji se v nich také zvyšují platy. Například odbory zdravotních sester z tohoto důvodu ve Švédsku privatizaci nemocnic podporují.
Takto uspořádané zdravotnictví sice podle Kohouta nebude levné, ale zato bude kvalitní a efektivní.
Korupce za třicet miliard.
Celkový pokles výnosů a růst některých výdajů má být korigován poměrně rozsáhlými úsporami, o nichž dosud ODS příliš nemluvila. Jedním z hlavních zdrojů má být likvidace korupce. Kohoutův dokument se odvolává na analýzy Transparency International, z nichž vyplývá, že v Česku je na komunální úrovni zcela neefektivně použito patnáct miliard korun a na centrální úrovni dokonce 17,4 miliardy. Tyto údaje jsou z propočtů za rok 2004 a je to spodní odhad ztrát, ke kterým v České republice kvůli korupci dochází.
Takže minimálně třicetimiliardové úspory výdajů veřejných rozpočtů má být dosaženo zavedením efektivního systému veřejných soutěží. Komoditní typ zboží by měl například stát nakupovat výhradně prostřednictvím elektronických aukcí.
Minimálně deset miliard má přinést zjednodušení sociálního systému. Úspory vzniknou na administrativě, nikoli snížením dávek.
Dalších deset miliard má stát získat tím, že sjednocením sazby DPH zmizí triky a daňové podvody s DPH. A pět miliard přinese odstranění zbytečné administrativy na finančních úřadech. Tyto sumy jsou vypočteny z údajů za rok 2004, a proto by měly být ve skutečnosti podstatně vyšší.
Další úspory má přinést i racionalizace státní správy. Zatímco v privátní sféře stačí úředníkům devět až třináct metrů čtverečních kancelářské plochy, na úředníka českého státu připadá 36 metrů čtverečních.
