Zákon měl tři autory; každý z nich pocházel z jiného oboru a skvěle se doplňovali. Síly spojili elektrotechnik Vladimír List (1877-1971), národohospodář Karel Engliš (1880-1961) a právník František Weyr (1879-1951). Podle dokumentů, které týdeníku Euro poskytl prapravnuk Karla Engliše Vít Pokorný, měla tato trojice původně v plánu „pouze“ elektrifikaci Moravy. Po mírných úpravách však nakonec posloužil pro potřeby celé Československé republiky.
Engliš s Weyrem se zapsali do historie českých zemí opakovaně. Společně prosadili založení Masarykovy univerzity v Brně. Engliš mezi lety 1920 a 1939 střídal funkce ministra financí a guvernéra Národní banky československé. Oproti Aloisi Rašínovi měl výhodu, že ekonomice opravdu rozuměl. Weyr se podílel na sepsání československé ústavy z roku 1920. V přehledu zásluh by však neměl zapadnout ani jejich přínos k rozvoji energetiky.
Zmíněná trojice se potkala před první světovou válkou v Brně. Svůj návrh na plošnou elektrifikaci předložili moravskému sněmu v únoru roku 1914. Bohužel zákon narazil na nesouhlas německých stran, kterým bylo napojení česky hovořících oblastí k elektrické soustavě lhostejné.
Atrakce nejen pro energetiky: zájem o prohlídku technických památek roste
Autoři zkoušeli návrh přepracovat, další pokus o prosazení zákona však zmařila světová válka, v níž mělo Rakousko-Uhersko jiné starosti a priority.
Jen pro představu, jak vypadal výchozí stav: Malé uhelné a vodní elektrárny dodávaly proud jen do svého nejbližšího okolí, často jen pro jeden průmyslový podnik. Na území Československa se sice nacházelo šest tisíc výroben elektřiny, ale průměrný výkon dosahoval pouhých 129 kilowattů. Jednotná elektrická síť v té době ještě neexistovala. Část elektráren ještě produkovala stejnosměrný proud, nevhodný k přenosu na větší vzdálenost. Přístup k elektřině měly dvě pětiny obyvatel Čech a jedna čtvrtina Moravanů.
Zatím převažovaly energetické společnosti v soukromém vlastnictví, doplňovaly je družstevní podniky. Engliš s Listem místo nich prosazovali - již před více než sto lety - partnerství veřejného a soukromého sektoru. Hlavní podíl na elektrifikaci měly mít akciové společnosti, ve kterých by měly 30procentní účast historické země (tedy Čechy nebo Morava), deset procent okresy a 20 procent obce. Zbývajících 40 procent akcií mohli upsat soukromí investoři.
Elektřina jako nositel pokroku
Názor, že plošné zavedení elektřiny do všech koutů země přispěje k ekonomickému rozvoji i společenskému pokroku, sdíleli na počátku 20. století mnozí. Dokonce i Vladimír Iljič Lenin prohlásil, že komunismus rovná se elektrifikace plus moc v rukou sovětů. Velmi odhodlaně se do úkolu zapojila také nově vzniklá Československá republika.
Dohled nad budováním sítě a elektráren získalo ministerstvo veřejných prací. To na počátku roku 1919 založilo technický výbor pro otázky elektrizace, jehož členem byl Vladimír List. Ten v podstatě oprášil předválečný návrh, který dal dohromady s Englišem a Weyrem, a na jeho základě sepsal takzvaný elektrizační zákon.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Schvalování zákonů bylo v té době o dost rychlejší než dnes. Již 22. července roku 1919 byl zákon přijat Národním shromážděním a k 1. září vstoupil v platnost. Také stručnost zákona překvapí; měl pouhých 33 paragrafů. List totiž nechtěl do zákona dávat příliš konkrétní ustanovení, která by později mohla rozvoji oboru bránit.
„List měl světový rozhled a velmi praktický smysl. Neměl však smyslu pro právnické formality. To bylo též příčinou, že jsem se s ním dostával do křížku. Tak kupříkladu když mu onemocněl asistent, vzal si druhého a vyplácel mu plat na prvního nemocného. Ba, i když nemocný asistent zemřel, podepisoval jeho jménem arch výplatní pro živého,“ vzpomínal na Lista později Karel Engliš.
Zákon doplnil výnos ministerstva veřejných prací ze září roku 1920, který stanovil povinnost stavět třífázovou soustavu s frekvencí 50 hertzů. Místní vedení měla stanovené napětí 380 nebo 220 voltů, vedení „přespolní“ 22 kilovoltů a dálková vedení 110 kilovoltů. Stejné parametry má elektrická síť i dnes, navíc přibyly už jen páteřní linky velmi vysokého napětí.
Plíživé zestátnění
Co se týká výrobních zdrojů, zákon preferoval výstavbu vodních elektráren, doplněných o uhelné elektrárny v blízkosti těžebních lokalit. Část nákladů na stavbu sítí i elektráren nesl stát, který jen v letech 1920 až 1935 na tyto účely vynaložil 490 milionů korun. To není mnoho, když uvážíme, že na stavbu pohraničních opevnění během let 1935 až 1938 padly více než dvě miliardy.
Stát tehdy platil nejen samotnou výstavbu, ale také odkupoval podíly v hlavních energetických podnicích. Soukromí vlastníci museli státu, regionům a obcím předat aspoň 60procentní podíl. Elektrizační zákon umožňoval v nezbytných případech i vyvlastňování soukromého majetku za finanční náhradu.
Hlavní roli začaly v československé energetice hrát takzvané všeužitečné podniky s většinovým podílem veřejného sektoru. Vzniklo jich celkem dvacet pět. Elektrické podniky hlavního města Prahy dnes mají svého následovníka v Pražské energetice. Další podniky - například Jihočeské elektrárny, Východočeská elektrárna či Moravskoslezské elektrárny - se později změnily v regionální distributory elektřiny, které okolo roku 2005 pohltily skupiny ČEZ a E.ON.
Kdo uteče prohraje: odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Klíčovou roli měl podnik Ústřední elektrárny, který během let 1923 až 1926 postavil uhelnou elektrárnu v severočeských Ervěnicích. Na svou dobu se jednalo o moderní zdroj o úctyhodném výkonu 70 megawattů. Díky novým přenosovým linkám směřovala energie z Ervěnic nejen do severních Čech, ale také do Prahy.
Ve třicátých letech se podnik Ústřední elektrárny pustil do stavby vodních elektráren. Výroba na přehradách ve Vraném nad Vltavou a ve Střekově u Ústí nad Labem se stihla zahájit již za éry první republiky, třetí přehrada v pořadí -Štěchovice - zahájila provoz až v době protektorátu.
Pochvala od Francouzů
Nejmohutnější rozvoj se odehrál v oblasti rozvodných sítí. Zatímco v roce 1918 se na území vznikajícího státu podle knihy Rozvoj energetiky v Československu, kterou vydal tým vedený Miroslavem Kubínem, nacházelo pouhých 1500 kilometrů vedení vysokého napětí, o dvacet let později to bylo již 37 tisíc kilometrů.
Podle statistiky z roku 1937 byla elektřina zavedena do 61 procent obcí v Čechách, ve kterých žilo 88 procent obyvatel. Ještě příznivější čísla vykazovala Morava a Slezsko, kde byly elektrifikovány již tři čtvrtiny všech obcí s téměř 90 procenty obyvatel. Výrazně pomalejší byl postup elektrifikace na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Úspěch zákona potvrdili opakovaně i zahraniční pozorovatelé. „Za největší uznání naší práce považuji příhodu z roku 1935, kdy delegace francouzských elektráren navštívila brněnskou teplárnu. Všichni mne přivítali nadšeným obdivem, jak všechny moravské vesnice byly znamenitě v noci osvětleny, a končili: to u nás ve Francii nemáme,“ uvedl později Vladimír List.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
