FRANTIŠEK ANÝŽ Na počátku 20. století potřebovaly moderní stavby také moderní kování či osvětlení. Pro většinu předních českých architektů dodával tyto doplňky pražský šperkař a podnikatel František (Franta) Anýž. V roce 1900 po návratu z roční stáže v Paříži si František Anýž zařídil svůj první umělecký ateliér v Žitné ulici v Praze.
Franta Anýž s manželkou Pavlou a dcerou.
FRANTIŠEK ANÝŽ
Na počátku 20. století potřebovaly moderní stavby také moderní kování či osvětlení. Pro většinu předních českých architektů dodával tyto doplňky pražský šperkař a podnikatel František (Franta) Anýž.
V roce 1900 po návratu z roční stáže v Paříži si František Anýž zařídil svůj první umělecký ateliér v Žitné ulici v Praze. Spojil se s bývalým spolužákem a výborným cizelérem Prokopem Nováčkem a ještě téhož roku společně založili Umělecký ateliér pro průmyslové kovové práce. Anýž začal brzy spolupracovat s pražskými architekty, kterým dodával mříže, kování či svítidla. Zanedlouho měl takové množství zakázek, že začaly vznikat problémy s jejich včasným dodáváním.
Z ATELIÉRU FIRMA
František Anýž si postupně získával renomé v pražských uměleckých kruzích. Jeho sňatek s Pavlínou Schnirchovou, neteří slavného sochaře Bohuslava Schnircha, mu koncem roku 1901 přinesl značnou finanční částku na dobudování ateliéru a otevřel mu i cestu do vyšších společenských vrstev. Mohl proto v roce 1902 přestěhovat svůj ateliér do ulice Na Moráni a rozšířit ho o další kovozpracovatelské obory.
Díky Anýžovým výtvarným a organizačním schopnostem firma vzkvétala, a proto ji roku 1906 přemístil do Senovážné ulice. Zde pracovalo již patnáct dělníků, firma měla vlastní elektrický soustruh, brusku, lešticí stroj i nezbytnou galvanizovnu. Rostl také počet externích spolupracovníků, kterých bylo už kolem třiceti.
Objemnými a finančně důležitými se staly zakázky na vybavení novostavby pražského Obecního domu, Národního domu na Smíchově, Vinohradského divadla i dalších budov. Anýžova firma je zdobila kovovými tepanými mřížemi, lustry, kandelábry a kováním podle požadavků architektů i podle vlastních návrhů.
TOVÁRNA U PRŮHONU
Podstatnou součástí Anýžovy produkce se postupně stávala svítidla. Byly to nejen výtvarné artefakty do honosných interiérů, ale také osvětlení pro domácnost. Anýž dobře odhadl situaci a již od roku 1911 začal vyrábět v malých sériích svítidla elektrická.
Rok před tím zakoupil v Praze-Holešovicích pozemek v ulici U Průhonu, na kterém chtěl vybudovat moderní kovozpracující závod. Nejprve nechal postavit výrobní halu o třech podlažích s místy pro soustružníky, zámečníky, brusiče i cizeléry a posléze dal přistavět také ateliér a obytný dům. Továrna rychle vzkvétala a brzy v ní pracovalo šedesát dělníků.
Rozvoj firmy byl přerušen první světovou válkou. Anýž musel v srpnu 1914 narukovat na ruskou frontu, kde byl již v zimě zajat. Nakazil se malárií a jako válečný invalida byl vyměněn zpět do Rakouska. Teprve koncem února 1918 se vrátil do firmy, která se mezitím značně zadlužila. S pomocí přátel a příbuzných se mu však tento problém podařilo vyřešit.
Sesazování sochy sv. Cyrila na dvoře továrny Franty Anýže v Holešovicích, rok 1911.
LAMPY I PLASTIKY
Ve 20. letech začal Anýž zřizovat vlastní vzorkové prodejny. První byla v Praze na Národní třídě, další v Brně, Ostravě, Bratislavě a Teplicích. V jejich nabídce postupně začal převažovat široký sortiment svítidel, která se s rozvojem elektrického osvětlení stávala velmi žádaným artiklem.
Tvorby zcela nových účelových svítidel se od konce 20. let ujal Anýžův syn Jaroslav. Tato moderní a tvarově jednoduchá světla byla vyráběna pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) a dobře doplňovala soudobé moderní interiéry.
Roku 1926 dokončil František Anýž u své továrny také stavbu slévárny, největší ve střední Evropě. Byly zde odlity sochy prezidenta Masaryka, prezidenta Wilsona či Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny. Velkou zakázkou byla také vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu sochaře Otakara Španiela či socha motocyklového závodníka od Otakara Švece.
KONEC SLAVNÉ FIRMY Roku 1930 za nástupu světové hospodářské krize se u Franty Anýže projevila tehdy neléčitelná Basedowova nemoc a ve firmě ho začali zastupovat jeho synové Jaroslav a František. Roku 1932 společnost také změnila název na Franta Anýž a spol. V té době firma v podstatě nevydělávala a vzniklé náklady vyčerpaly její rezervy natolik, že téměř celá patřila České bance. V roce 1934 Franta Anýž zemřel a silně zadlužený podnik definitivně převzali jeho synové. Díky dobrému jménu firmy získali další úvěr a do začátku druhé světové války závod zcela oddlužili. Při německé okupaci byla podnikům vnucována válečná výroba. Holešovickému závodu se však podařilo tlakům odolat a vyráběl pouze některé díly pro Siemensovy rentgenové stěny. Roku 1948 byla společnost Franta Anýž - tak jako mnoho dalších - bez náhrady znárodněna. Celá firma byla začleněna do Závodů umělecké kovovýroby pod názvem Zukov a začala vyrábět kovové součástky do strojů. V roce 1991 pak byly bývalá slévárna i její přidružené výroby zcela zrušeny, protože dědicové Franty Anýže neměli v rámci restitucí nárok na vrácení. Tím definitivně zaniklo jméno dříve úspěšné pražské firmy. Pramen: Archinet - portál pro architekturu FRANTIŠEK (FRANTA) ANÝŽ (1876-1934) Český podnikatel, šperkař a návrhář uměleckých předmětů František (Franta) Anýž se narodil 1. února 1876 ve Staré Dobrotivé. Po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením profesorů Celdy Kloučka a Emanuela Nováka. Už jako student byl schopný kovové předměty nejen kvalitně navrhnout, ale také vyrobit. Jeho výtvarný názor byl ovlivňován dobou a osobnostmi, se kterými spolupracoval. Na přelomu 19. a 20. století opustil historismus a jeho novým stylem se stala secese, kterou poté bohatě uplatňoval ve svých dílech. V roce 1900 si založil umělecký ateliér a o šest let později měl již firmu s patnácti dělníky. Věnoval se výrobě tepaných mříží, kování a svítidel. V roce 1910 nechal postavit v Holešovicích nový kovozpracující závod a o šestnáct let později u něj dokončil obří slévárnu. Ve 30. letech se začala zhoršovat jeho nevyléčitelná nemoc, které 8. října 1934 v sanatoriu v Tatranské Poliance podlehl. JAROSLAV ANÝŽ (1902-1985)
Syn podnikatele Franty Anýže již od mládí projevoval své nadání pro kreslení. Uvažoval o dráze malířské, ale pokračování otcovy firmy vyžadovalo technické zaměření. V průběhu studií krátce pracoval ve Škodových závodech v Plzni a v ČKD. Od konce 20. let se pak ujal v otcově firmě výroby svítidel, která posléze dostala označení IAS (Inženýr Anýž Světla). Po otcově smrti v roce 1934 se společně s bratrem Františkem ujal vedení továrny a podařilo se mu celý provoz oddlužit. V roce 1937 navíc získal zakázku na výrobu osmimetrové sochy Štefánika a lva pro Bratislavu. V roce 1948 byl z podniku vyhozen a věnoval se vývoji světelných návěstidel pro česká letiště. Ve druhé polovině 50. let pak pro Ústav bytové a oděvní kultury navrhoval osvětlení pro domácnosti a kanceláře. Zemřel 31. srpna 1985. Zábradlí v domě Cyrila Bartoně z Dobenína v Náchodě.
