Očekáváme-li profesionální obsluhu, měli bychom se chovat stejně profesionálně.
Vždy, když se mě někdo zeptá, co mi vůbec dává právo hodnotit úroveň restaurací a dalších gastronomických zařízení, když jsem v restauraci, baru nebo kavárně nikdy nepracovala, odpovídám stejně. Já přece podniky nehodnotím pohledem kuchaře nebo obsluhy, hodnotím je pohledem hosta, protože recenze píšu také pro hosty, ne jako vzdělávací příručku pro majitele nebo provozovatele. Snažím se ale být vzdělaným a informovaným hostem, chovat se k obsluze s respektem, dodržovat čas rezervace, chválit dobře odvedenou práci, a když už jídlo reklamuji, tak ne formou scény na celý podnik. Také se snažím gastronomická zařízení navštěvovat pravidelně, i mimo své pracovní povinnosti či zvláštní příležitosti, jen tak totiž mohou důstojně přežít, zejména mimo Prahu.
Zatímco úroveň nabídky se v restauracích a kavárnách konstantně zvyšuje, úroveň obsluhy jede plíživě, někde i skokově, dolů. Nejsou lidi, stejně jako v dalších oborech. Už nejsou ani tam, kde se poskytují hostům špičkové služby a servíruje to nejlepší v daném segmentu. Tedy na místech, o která by se měli zaměstnanci prát. Pražské bary by o tom mohly vyprávět. Stačí otevřít dveře Hemingway Baru nebo L’Fleur a hledat za barovým pultem známé tváře. Kromě head barmanů se vyměnili téměř všichni. To samé se děje v kavárnách. Když dnes vejdu do Emy, poznám sotva jednoho až dva z celé směny přesto, že dřív jsem si tam připadala jako doma.
Brno, Brno, restaurací plno. Putování po gastronomii jihomoravské metropole
Svou roli v tom nepochybně sehrávají majitelé podniků, to, jak se chovají ke svým zaměstnancům a jak je za práci platí. Podíl na tom mají určitě i hosté. Pojďme si své oblíbené členy personálu hýčkat a pojďme dát najevo i všem ostatním, že si jejich práce vážíme. Nejen výší spropitného, ale jednoduše svým chováním.
Když jsem před týdnem v sobotu večer po deváté přišla do nejlepšího ostravského baru, udivilo mě, že v něm téměř nejsou hosté. Přesně před rokem, rovněž v sobotu večer, ve stejný čas praskal ve švech. A to tu ceny promyšlených drinků začínají na 95 korunách, za které byste v Praze dostali možná tak colu s tuzemským rumem. Žádný lepší ostravský bar neznám, při cestě do Ostravy je pro mě Modrá myš jasnou volbou a teď mám strach, jestli podnik ve městě, kde je málo peněz i málo práce, vůbec přežije. Važme si takových výjimečných míst a nenechávejme je padnout. Stačí se tam jednou za čas vypravit a říct barmanovi, že svou práci odvádí skvěle.
Zní to možná zbytečně pateticky, ale když vidím, jak z mých oblíbených podniků mizí personál a nahrazuje někdo o tři úrovně horší, nenechává mě to vůbec v klidu. Když mám pocit, že mě v nóbl restauraci obsluhuje někdo, kdo právě ukončil neúspěšnou kariéru taxikáře nebo realitního makléře, říkám si, co se bude muset stát, abych šla do toho podniku ještě jednou.
A tak si těch, kteří mě obsluhují, připravují mi kávu, jídlo nebo drinky, snažím vážit. Chválím je, když je za co, a poskytuji jim zpětnou vazbu, když mám pocit, že je názor jejich hostů opravdu zajímá. Protože každý chce slyšet, že svou práci dělá dobře, a někdy to může znamenat víc než desetiprocentní dýško.
Z food blogu Kláry Donathové dále čtěte:
