Budoucnost eura: Možné scénáře

Vstup do eurozóny by měl být dobrovolný

Eurozóna odpovídá na propletenec dlouhodobých vnitřních nerovnováh se současnou dluhovou krizí tím, že vytváří dočasné a chystá i trvalé „záchranné fondy“. Jsou určeny pro vlády těch zemí eurozóny, kterým finanční trhy již nechtějí půjčovat za ekonomicky zvládnutelné úrokové sazby. S mechanismem de facto vzájemných finančních transferů se počítá i do budoucna. Kromě toho mají být banky jako držitelé vládních dluhopisů přinuceny předem se smířit s možností jejich neúplného splacení. Dalším receptem je vytváření centrálních dozorových institucí pro bankovní a finanční trhy v rámci Evropské unie. Zásadní otázka však zní: mohou připravovaná opatření přispět také k větší vnitřní soudržnosti eurozóny, k tomu, aby v ní znovu nenarůstaly vnitřní nerovnováhy?

Čtyři varianty

Na konci roku 2010 se hovoří o několika možných scénářích budoucího vývoje eurozóny:
a) Vystoupení nejvíce problémových zemí (dočasné či trvalé) – to znamená návrat k národní měně, ovšem s devalvovaným kurzem pro zvýšení konkurenceschopnosti. Postupné snížení zadlužení díky rychlejšímu růstu a znehodnocené měně, postupné odstranění nerovnováh, pak eventuálně opětovný vstup do Evropské měnové unie. Problémem tu je jednak neexistence právně definovaného mechanismu vystoupení z eurozóny, a zároveň pravděpodobný silně destabilizační vliv takového kroku na euro. Proto se tomuto scénáři všechny země eurozóny snaží zabránit.
b) Po roce 2013 řízený bankrot, či, jak se eufemisticky říká, restrukturalizace dluhu nejvíce zadlužených zemí (Řecko, Irsko, případně další země takzvaného jižního křídla). Tento scénář je dosti pravděpodobný, ale má opět zásadní problém: postiženy by byly nejen národní subjekty. Velmi nákladné by to bylo též pro banky a další finanční instituce ve Francii, Německu, Velké Británii či Španělsku. Nicméně se zdá, že bankrotu některých zemí se bude těžké vyhnout a eurozóna již pro něj chystá určitý mechanismus. Rozhodovat o řízeném bankrotu země ale nemá ona sama, nýbrž evropské orgány, což přinese značnou ztrátu národní suverenity. c) Vytvoření „dvourychlostní“ eurozóny – Německo, Benelux, Finsko, Rakousko a pravděpodobně i Francie – tyto země by vytvořily měnovou unii se silným eurem. Ostatní by byly ponechány svému osudu se slabší variantou společné měny, nebo by byly odkázány zpět k národním měnám. V případě větších turbulencí a nezdaru jejich řešení pomocí záchranných fondů tato varianta není zcela nepravděpodobná. Rozhodujícím faktorem by zřejmě bylo Německo – pokud by si spočítalo, že ekonomické nevýhody měnové unie převažují nad jeho politickými ambicemi hrát stále významnější roli v rámci celé Evropy. d) Protloukání se za pomoci záchranných fondů – zachování eurozóny ve stávajícím složení (plus Estonsko), ovšem s novými pravidly, které umožňují vzájemné přesouvání dluhů – pomocí záruk a fiskálních transferů i pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou. Jde o kroky směrem k zastřené fiskální unii. Plnohodnotná fiskální unie, s jednotným daňovým a sociálním systémem a s centrálním (federálním) rozpočtem, může těžko existovat bez unie politické. K přijetí politické unie se eurozóna zatím neodhodlala, a sotva se k ní dopracuje bez brutálního potlačení demokratických principů. V této chvíli zde zatím vzniká mechanismus, který má umožnit fiskální transfery vždy poté, kdy se vnitřní problémy silně vyhrotí. Směr transferů pravděpodobně zůstane velmi specifický – od disciplinovanějších k méně disciplinovaným, od pomaleji rostoucích zemí k těm, které prošly boomem růstu na dluh, od spořivých věřitelských zemí k zemím, ve kterých se zadlužení vlády či soukromého sektoru stane neudržitelným.

Směrem k politické unii

Poslední varianta je nejpravděpodobnější, ale bude také nejnákladnější. Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby. Je paradoxní, že i chudší země jako Slovensko bude platit na bohatší členy – Řecko, Irsko (viz tabulka). Spolu s pokračováním nákladného sociálního státu to povede k pomalejšímu růstu eurozóny i jejího okolí. Vedoucí představitelé eurozóny však nainvestovali do tohoto projektu už tolik politického kapitálu, že se domnívají, že nemohou couvnout a dovolit jeho viditelný kolaps. Důsledkem bude, že eurozóna (a tedy Evropská unie) zůstane i nadále nejpomaleji rostoucím regionem světa, se snižující se konkurenceschopností a postupným zaostáváním. Pokud se eurozóna nerozpadne, bude přes periodicky se opakující krizové situace nakonec směřovat k plnohodnotné fiskální unii, ovládané z jediného centra, a tedy – bez ohledu na potlačení demokratických svobod – i k unii politické. Ovšem rozpory v eurozóně a zájmové konflikty jsou velmi silné. Je velkou otázkou, zda Německo bude dlouhodobě snášet neopodstatněné kritiky své exportně výkonné ekonomiky a svých přebytků platební bilance, a hlavně: dokdy němečtí občané budou ochotni platit dluhy jiných členů eurozóny. Pokud by Německo z politických či ústavních důvodů odmítlo zúčastnit se záchranných mechanismů, jejich financování se zhroutí a s největší pravděpodobností by se rozpadla i eurozóna v současné podobě.

Důsledky pro ČR

Současné změny jak formálních, tak reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Již realizované a připravované změny zásadním způsobem mění situaci směrem k fiskální unii. Je proto závažnou otázkou, zda náš závazek – jednou v budoucnu euro přijmout – vůbec platí. Zajisté je to komplikovaný mezinárodně právní a ústavně právní problém.
Ještě důležitější je otázka, zda do takovéto měnové unie je výhodné a prospěšné vstupovat. Při zvažování tohoto kroku je na prvé místo nutno klást zájmy české ekonomiky a prosperitu obyvatel a ptát se, zda existence samostatné měny není výhodnější, než přijetí eura. Odpověď na tuto otázku je jednoznačná – ostatně existence samostatné měny evidentně pomohla zmírnit i dopady finanční a hospodářské krize na naši ekonomiku. Rozhodnutí prozatím nevstupovat ovšem nezaručí, že nyní či v budoucnu nebudeme tlačeni k povinnosti finančně se podílet na trvalých záchranných fondech, které eurozóna připravuje, a které mohou být pro nás vysoce nákladné. Jejich zavedení si však vyžádá změny Lisabonské smlouvy. A znovuotevření tohoto dokumentu by nám poskytlo příležitost vyjednat si takzvaný opt-out, tedy přeměnit náš závazek vstoupit do eurozóny na naše právo vstoupit či nevstoupit podle našeho uvážení. Dobrovolnost vstoupit, či nevstoupit by nám zároveň mohla poskytnout i dobrovolnost platit, či neplatit – opět podle našeho uvážení – do trvalých záchranných fondů. Náklady problémového vývoje v eurozóně nepřímo neseme i my v podobě nižší prosperity celé EU, a poneseme je i nadále – jen budou přece jen o něco nižší, pokud se nám alespoň podaří neplatit cizí dluhy.