Budoucnost Fedu

10. 12. 2002

Začíná nová debata o další strategii

Je sklenička poloprázdná, nebo poloplná? Poslední dva roky byly jak pro americkou ekonomiku, tak pro předsedu centrální banky Alana Greenspana značně obtížné. Po mírné recesi totiž následovalo oživení, které dosud nejeví známky dalšího růstu. Greenspan o směru, kterým se ekonomika ubírá, mluvil podivně nejistě: „Na předpověď je tohle jedno z nejobtížnějších období, které jsme zatím zažili,“ oznámil ekonomům 25. září v Londýně.
To je od někoho, kdo se v devadesátých letech stal národním idolem, přiznání, jež nutí k zamyšlení. Za těch patnáct let ve funkci předsedy centrální banky (Fed) zažil Greenspan období silného růstu, nízké inflace i nezaměstnanosti (viz grafy na straně xx). Musel se také vypořádat s řadou krizí, od burzovního krachu v roce 1987 po teroristické útoky v roce 2001, a vedl si mimořádně úspěšně.
Kromě toho se Greenspan stal přímo ztělesněním “nové ekonomiky”. Správně totiž předvídal, že informační technologie urychlují zvýšení produktivity a díky tomu umožní americkému hospodářství tak rychlý růst bez inflace, jaký většina vůbec nepovažovala za reálný. Byl to právě Greenspan, který ekonomice dopřál dostatek volného prostoru v době, kdy standardní poučky velely krotit inflaci, která se přitom nedostavila. Výsledkem byla taková prosperita, jakou nezažila celá jedna generace a z níž profitovaly miliony Američanů (mohutné investice do podnikání, vyšší platy a kvetoucí akciový trh). Dokonce i po hromadném prodeji akcií na Wall Street jsou podle burzovního indexu Standard & Poor’s 500 ceny akcií dvakrát vyšší než na začátku boomu počátkem roku 1995. A revoluční růst produktivity, který Greenspan správně předpovídal, pokračuje i v současném období hospodářského zpomalení, což většina ekonomů vůbec nepředpokládala.
Greenspan má sice na tomto boomu založeném zejména na růstu produktivity velké zásluhy, bývá však také kritizován za propad, ke kterému za jeho vedení došlo zvláště v technologickém a telekomunikačním sektoru. Od svého maxima v březnu 2000 klesl index NASDAQ o 71 procent a na internetové období se bude vzpomínat zejména kvůli různým výstřelkům a pošetilostem. Poprvé za sedmdesát let hrozí deflace a trh práce je dalek trvalého oživení. Řada odborníků se obává, že Greenspanovi na současné problémy začínají scházet strategická řešení. Dokonce ani listopadové snížení úrokové míry, při kterém byly úroky z krátkodobých úvěrů sníženy na 1,25 procenta, což je nejnižší sazba od roku 1961, nebude možná stačit na nápravu škod způsobených prudkým poklesem akciových trhů a nejistotou vyvolanou hrozbou terorismu a možnou válkou s Irákem. „Bojujeme teď proti opravdu mocným silám,“ prohlašuje jeden pracovník centrální banky.
V sázce je mnohem více než pouze akademické spory nad Greenspanovým odkazem. Jedná se totiž také o budoucnost politiky centrální banky.
Proč? Protože Greenspan při formulaci své strategie přistupoval k monetární politice způsobem založeným na zjištění, že ekonomika se vždycky vyvíjí v reakci na změny technologií, regulace i dalších faktorů. To ale znamená, že vodítka pro monetární politiku, která jsou užitečná v určitou chvíli, je za čas třeba vyměnit. Greenspan je přesvědčen, že centrální banka se naučila rychle identifikovat změny ve fungování ekonomiky. Sleduje totiž široké spektrum zveřejňovaných dat a informací v reálném čase a podle těchto pozorování následně upravuje své předpovědní modely. Výsledkem pak je monetární politika, která se mění v souladu se změnami struktury ekonomiky.
Jestliže má Greenspan pravdu, představuje tento přístup pro centrální bankovnictví úžasný pokrok. Toto odvětví se totiž dosud řídilo pevnými pravidly a strategiemi založenými na osobním úsudku. Zároveň by to byl ohromný krok kupředu ve srovnání s tradičními metodami ekonomických prognóz, které často přecházely významné změny v ekonomice bez povšimnutí.
Zvláště by se pak měl změnit náš pohled na trhy s aktivy. Greenspan věří tomu, že bublina na akciových trzích je možná vedlejším účinkem úspěšné monetární politiky. Tedy že investoři jsou v době, kdy centrální banka dokáže snížit inflaci a minimalizovat riziko recese, ochotnější se svými penězi riskovat. To sice může na investičních trzích vést k vlnám prudkého rozkvětu následovaným velkým pádem, ale na druhé straně také podpořit investiční výdaje, inovace a velký nárůst produktivity. Finanční nestabilita může doprovázet dobrou politiku a trvalý dlouhodobý růst, stejně jako jsou sportovci ve srovnání s línějšími spoluobčany náchylnější k některým zraněním.
Ať už má Greenspan z dlouhodobého hlediska pravdu, nebo ne, nedávné ekonomické potíže posilují argumenty těch kritiků, kteří by po jeho odchodu (k němuž pravděpodobně dojde v roce 2004) strategii centrální banky rádi změnili. Přestože předsedu centrální banky většina kolegů i nadále obdivuje, nejsou jeho spolupracovníci už tolik ochotni spolehnout se na jeho úsudek, jak to dělali v době jeho největšího intelektuálního vlivu koncem devadesátých let. Na schůzi centrální banky 24. září, kde se měla určit výše úrokových sazeb, dva pracovníci otevřeně nesouhlasili s Greenspanovým názorem dál strategii neměnit. K takovému nesouhlasu došlo poprvé za čtyři roky. Veřejně se navíc stále častěji hovoří o možnosti, že monetární politika v období ekonomického boomu následující úpadek ještě zhoršila.
S tím, jak se na světlo vytahují výstřelky z devadesátých let, slábne podpora pro Greenspanův pružný typ monetární politiky orientovaný na novou ekonomiku, a to jak mezi pracovníky banky rozhodujícími o příští strategii, tak mezi předními ekonomy pracujícími mimo Fed. Greenspan už přestává být považován za vzor centrálního bankéře pro příští generace a začíná ztrácet oblibu. Příští předseda centrální banky proto možná nebude tak ochotný přizpůsobovat se změnám ekonomiky, jako to dělal Greenspan, a nebude klást takový důraz na růst.
S největší pravděpodobností tedy vznikne centrální banka, která, jakmile začne hospodářství nabírat dech, rychle zvedne úrokové sazby. Zřejmě se bude chtít i vyhnout riziku, takže se postará o to, aby míra nezaměstnanosti neklesala pod 3,9 procenta dosažených za Greenspana. Nová banka nebude příliš stát ani o to, aby americká ekonomika fungovala jako motor světového růstu.
Vznikají dva směry, kterými by se centrální banka po Greenspanově odstoupení mohla ubírat. Tím prvním je protiinflačně zaměřený směr představovaný novým guvernérem centrální banky Benem S. Bernankem, ekonomem z Princetonské univerzity. Druhým je “protibublinově” zaměřený směr zastupovaný Stephenem P. Cecchettim, bývalým ředitelem výzkumu v newyorské federální rezervní bance, který v současnosti působí jako ekonom na státní univerzitě v Ohiu.
Příznivci protiinflačního směru, mezi které patří i bývalý ředitel výzkumu v newyorské rezervní bance Frederic S. Mishkin z Kolumbijské univerzity, souhlasí, že Greenspan byl skvělý centrální bankéř. Zároveň však dodávají, že by hlavním cílem centrální banky měla být kontrola inflace. Někteří si dělají starosti, že když Greenspan před Kongresem vysvětluje důležitost růstu a produktivity, jenom tím vytváří zmatek. „Inflace je jediná věc, kterou Fed může a kterou by měl kontrolovat,“ prohlašuje nositel Nobelovy ceny Robert E. Lucas Jr., ekonom z Chicagské univerzity. Podle tohoto názoru by se centrální banka měla držet svého kopyta.
Bojovníci s inflací si přejí, aby příští předseda stanovoval inflační pásmo veřejně a aby pak výsledky centrální banky oproti plánu pravidelně referoval Kongresu. Výhodou tohoto přístupu je omezení nejistoty. Spotřebitelé i podniky by věděli, že pokud inflace překročí stanovenou hranici, řekněme dvou procent, centrální banka zakročí a přiškrtí růst. Kdyby inflace naopak klesla příliš hluboko a proměnila se v deflaci, inflační cíle by zajistily, že se federální banka postará o podporu růstu. Právě deflace je dnes strašákem číslo jedna. Jiné vlivné hlasy říkají, že centrální banka potřebuje nová pravidla měnové politiky, a to nejenom kvůli inflaci, ale také proto, aby umírnila výstřelky finančních trhů. “Protibublinoví” ekonomové včetně Cecchettiho a známého guru Wall Street Henryho Kaufmana říkají, že Greenspan šlápnul vedle už v devadesátých letech, kdy dovolil, aby bublina na akciovém trhu pokřivila ekonomiku. Jedním z prvních, kdo na nebezpečí, které s sebou přináší, upozornil, byl Lawrence B. Lindsey, dnes ekonomický poradce prezidenta George Bushe. Na podzim roku 1996 volal Lindsey, tehdy jako člen představenstva Fedu, neveřejně po vyšších sazbách, které by zajistily kontrolu “iracionální nevázanosti”, na niž Greenspan upozornil teprve dva měsíce poté. Nakonec se ale Lindsey podřídil předsedovi a hlasoval pro zachování sazeb na stávající úrovni. Podle svých bývalých spolupracovníků je při zpětném pohledu přesvědčen o tom, že banka měla sazby mírně zvýšit. „Fed měl učinit více, aby bublině finančních aktiv zabránil,“ souhlasí hlavní ekonom společnosti Goldman Sachs William C. Dudley.
Jedním z klíčových členů této školy je i Andrew Crockett, generální ředitel Banky pro mezinárodní platby, mezinárodní instituce guvernérů centrálních bank sídlící ve švýcarské Basileji. Ten tvrdí, že finanční bubliny mohou být příčinou hospodářské nestability s obtížně zvladatelnými deflačními důsledky. Skalní odpůrci bubliny požadují, aby příští předseda zakročoval proti výstřelkům na všech trzích, třeba proti nezajištěnému růstu cen akcií, bublině v nemovitostech, nebo dokonce proti nadhodnocené měně.
Na tom, kdo bude zvolen příštím předsedou centrální banky, závisí do značné míry její budoucnost. Čtvrté čtyřleté funkční období vyprší Greenspanovi jen pár měsíců před prezidentskými volbami v roce 2004. Někteří sice spekulují o tom, že by současný předseda mohl zůstat ve funkci déle, aby zabránil tomu, že by jmenování jeho nástupce bylo ovlivněno politikařením volebního roku, je ale jasné, že konec své kariéry má na dohled. Žádný jasný nástupce se zatím neobjevil. Původní favorit, monetární ekonom John B. Taylor, ve své funkci náměstka ministra financí zklamal finanční trhy. Bushův poradce Lindsey zase přišel o přízeň, když se snažil řídit prezidentův rozhádaný tým ekonomů. A zvážíme-li, jakými skandály je zmítána Wall Street, vidíme, že finanční sektor důvěryhodného kandidáta ještě nějaký čas nenabídne.
Pokud se národní hospodářství oslabí, mohl by se prezident Bush přiklonit ke jmenování předsedy, který by podpořil růst. Takový krok by byl obzvlášť lákavý, pokud by Greenspan odstoupil ještě před prezidentskými volbami. Pak by měl šanci někdo jako prezident dallaského Fedu Robert D. McTeer, hlasitý propagátor produktivitou hnané nové ekonomiky. Bílý dům zatím své karty tají. Bush do správní rady centrální banky jmenoval zatím jen samé vyznavače středu a o Greenspanovi se ví, jak je rád, že nikdo z nich nebyl dosazen z politických důvodů. Jak bojovníci s inflací, tak antibublinoví ekonomové však mezitím horlivě získávají stoupence. Od svého srpnového jmenování guvernérem centrální banky hovořil Bernanke neformálně s celou řadou členů Výboru pro otevřený trh, hlavního politického křídla Fedu, o potřebě stanovit veřejné cíle inflace. Greenspanovi příznivci z banky včetně Williama J. McDonougha, šéfa newyorského Fedu, Rogera W. Fergusona, místopředsedy představenstva Fedu, a Donalda L. Kohna, nového člena představenstva, neochvějně hájí směr, kterým centrální banku vede její předseda. Fed sice pozorně sleduje ceny, avšak Greenspan se stanovování explicitních inflačních cílů brání. Je totiž přesvědčen o tom, že adekvátní cíle v podstatě kvůli neustále se měnícímu charakteru ekonomiky nelze přesně určit. Ještě horší je však skutečnost, že cílování inflace by mohlo předsedovi centrální banky v případě neočekávaných výkyvů svázat ruce. „Jestliže by se v nějaké podobě zopakovalo 11. září, bylo by plnění stanovené cenové stability tou poslední věcí, na kterou bych chtěl myslet v době, kdy se má obnovit důvěra veřejnosti,“ říká jeden politik. Po teroristických útocích zaplavila centrální banka finanční systém spoustou prostředků, které zajišťovaly tolik potřebnou likviditu.
O Greenspanovi se nedá říci, že by byl ochotný zavazovat Fed k tomu, aby používal měnovou politiku k intervenci na trzích s aktivy, a to ani na těch, které se kontrole vymknou opravdu hrubě. V srpnovém projevu na konferenci centrální banky v Jackson Hole ve Wyomingu Greenspan prohlásil, že „není vůbec zřejmé, že by šlo bublinám zabránit, i kdyby se odhalily včas, jinak než tím, že by centrální banka vyvolala omezení ekonomické aktivity - tedy něčím, čeho bychom se chtěli rozhodně vyvarovat.“ Greenspan má také nepochybně na paměti historické záznamy, které ukazují, že když se centrální banka snažila rozšířit svůj mandát o akciový trh, koledovala si o malér. Ke konci dvacátých let minulého století vystoupil guvernér Adolph Miller se svou kampaní na získání kontroly nad zdivočelými cenami akcií. V konečném důsledku zpřísnil Fed v roce 1928 a 1929 měnovou politiku, a to i přes nulovou inflaci. Tento zvrácený krok byl jedním z faktorů, které stály za zhroucením akciového trhu v říjnu 1929. Banka navíc po krachu nedokázala přistoupit k agresivnímu snížení sazeb, čímž vytvořila ideální prostředí pro nástup velké hospodářské krize, která se táhla celá třicátá léta. Tváří v tvář investičnímu boomu a bublině na akciovém trhu, tedy situaci ne nepodobné dvacátým létům, zvolil Greenspan odlišnou strategii. Rozhodl se jet na vlně rostoucích cen akcií, protože věřil, že to bude z dlouhodobého hlediska lepší, než kdyby bublinu zvýšením úrokových sazeb předčasně propíchl. Když pak sama praskla, začal rychle jednat, aby omezil dopad na reálnou ekonomiku. V roce 2001 snížil úrokové sazby jedenáctkrát. Jednalo se o nejrychlejší kampaň na zlevnění úvěrů v historii centrální banky.
Bernanke je stejně neochotný krotit rychle rostoucí trhy s aktivy jako Greenspan. Dokonce i takoví “medvědi” akciového trhu jako ekonom z Yale University Robert J. Shiller, který neustále tvrdí, že akcie jsou nadhodnoceny, souhlasí s Greenspanem a Bernankem v tom, že zvýšení sazeb v devadesátých letech by mělo katastrofické následky. „Kdyby totiž sazby zvedli, aby bublina praskla, dostala by ekonomika pořádně zabrat,“ říká. Přesto je Shiller s řadou dalších ekonomů přesvědčený, že Fed mohl s akciovou mánií bojovat, aniž by zvedal sazby. Domnívá se, že by bývalo pomohlo například zpřísnění požadavků na marže, které by prodražilo nákup akcií na úvěr, i když to by se dotklo jen některých investorů. Prý by to mělo stejný účinek, „jako když se na lahve s alkoholem lepí výstraha“: Fed by tím dal investorům signál, že se mají chovat opatrněji. Souhlasí s ním i Alice M. Rivlinová, ekonomka z Brookings Institution, která v letech 1996 až 1999 zastávala funkci místopředsedy představenstva Fedu. „Jediné, čeho lituji, je, že jsem víc nebojovala za zvýšení požadavků na marže,“ říká. Bývalá guvernérka centrální banky Janet L. Yellenová upozorňuje, že Greenspan mohl využít svého vlivu a tuto myšlenku prosadit. Poté, co byl v roce 1996 kritizován za varování před nebezpečím iracionální nevázanosti, se tématu téměř úplně vyhýbal. „Škoda, že o tom přestal mluvit,“ lituje Yellenová. Greenspan však pochybuje o užitečnosti přesvědčování veřejnosti, pokud není doprovázeno zvýšením úrokových sazeb.
Greenspanovi kolegové soukromě uvádějí, že guvernérova námitka proti přitažení otěží překotně se vyvíjejícímu trhu byla jak politická, tak ekonomická. Zastával názor, že centrální banka postrádá mandát jednat, a obával se, že zvýšení sazeb, jež mělo bublinu omezit, vyvolá prudkou politickou reakci vrhající nepříznivé světlo na proklamovanou nezávislost Fedu.
Historie však ukazuje, že mandát Fedu se v čase vyvíjí. Tak například důraz na boj s inflací, který je dnes nedílnou součástí poslání centrální banky, se prosadil teprve poté, co byl prezident Jimmy Carter donucen rostoucími cenami a slábnoucím dolarem k tomu, aby v roce 1979 jmenoval předsedou Paula A. Volckera.
Podobně dnes nutí události minulých let Greenspana, aby se více zaměřil na finanční trhy. Uvědomuje si totiž, že když se bohatství zvětšuje rychleji než příjem, jak tomu bylo v posledních dvaceti letech, nabývá na významu strana aktiv federální rozvahy. Velkou neznámou v debatě o budoucnosti centrální banky je samozřejmě otázka, co se stane v příštích několika letech. Pokud se americká ekonomika a akciový trh rychle vrátí k normálu, bude Greenspan se svým předvídavým přístupem působit výrazně lepším dojmem. Jestliže ale bude dnešní deprese pokračovat, bude příští předseda v pokušení jít úplně jinou cestou. Existuje však ještě třetí možnost. Pokud se ekonomika nerozjede a poroste strach z deflace, octne se centrální banka pod tlakem zajistit krátkodobý růst ber kde ber. Zde se ovšem skrývá nebezpečí. Pokud by začaly padat ceny a příjmy, mohl by se finanční systém zadřít. Pro dlužníky by bylo těžší splácet dluhy a banky by při úrocích blízkých nule nebyly příliš ochotny půjčovat. Situaci by ještě zhoršovala skutečnost, že tradiční nástroje, kterými Fed obvykle pobízí růst, by ztratily na síle. Centrální banka obyčejně bojuje proti recesi snahou o vytvoření takzvaných záporných reálných úrokových sazeb. Jedná se o sazby pod úrovní inflace, díky nimž si rozmarní spotřebitelé i firmy půjčují více, aby mohli více utrácet. Jenže pokud je inflace záporná, nebude taková strategie fungovat a ekonomika půjde spirálou ke dnu.
Vyhlídka na deflaci už teď změnila přístup protiinflačních jestřábů, jako je například prezident richmondské federální rezervní banky J. Alfred Broaddus. „Většinu kariéry jsem se soustředil na boj s inflací,“ řekl v jednom projevu na začátku tohoto roku, „ale teď přemýšlím spíš o strategických problémech, které mohou vzniknout v prostředí s nízkou inflací a nízkými úrokovými sazbami, hlavně když ekonomika změkne.“
Stratégové z Fedu jsou však přesvědčeni, i když ne právě nejpevněji, že Spojené státy se dokážou vyvarovat osudu Japonska, které se nemůže dostat z deflační pasti. Tak třeba Greenspan věří, že spousta problémů, s nimiž se Japonsko potýká, je důsledkem tamější kultury a struktury. Japonská společnost si totiž zakládá na konsenzu a místní úřady nedokázaly prosadit nepopulární opatření, jež jsou nezbytným předpokladem změny bankovního systému.
Pokud by navíc deflace opravdu uhodila a krátkodobé úrokové sazby by v USA klesly na úroveň blízkou nule, jsou Greenspan a další členové rezervního systému podle vlastního vyjádření připraveni učinit nekonvenční strategická opatření. „Panuje obecný názor, že pokud se sazba pro mezibankovní úvěry z federálních fondů dostane na nulu, jsme ze hry,“ řekl šéf Fedu 19. listopadu Radě pro zahraniční vztahy, „To ale není pravda.“ Mezi takové potenciální strategie patří třeba nákup dlouhodobých dluhopisů s cílem snížit dlouhodobé úrokové sazby nebo nákup cizích měn, který by měl snížit hodnotu dolaru. Teoreticky by podobná opatření měla stimulovat růst. Kupříkladu slabší dolar by měl posílit vývoz. Jenže v praxi má Fed nad dlouhodobými úrokovými sazbami a směnnými kursy mnohem menší kontrolu než v případě sazeb krátkodobých.
Další starostí pro pracovníky rezervního systému i pro ostatní je hodnota dolaru. Někteří zástupci Fedu se domnívají, že dolar je nadhodnocený, a přirovnávají ho k akciovému trhu před krachem. Bojí se, že dolarem podporovaný obchodní deficit není z dlouhodobého hlediska udržitelný a nakonec srazí měnu k zemi. Greenspan ani jeho spolupracovníci však netuší, co by měli s hodnotou dolaru dělat, snad s výjimkou toho, že by ekonomiku uvrhli do recese a drasticky omezili americkou poptávku po importu. Takže udělali totéž, co u akcií. Vyčkávají, a pokud by se dolar najednou zhroutil, jsou připraveni rychle učinit příslušná opatření s cílem omezit dopady na ekonomiku. Greenspanovo dědictví se bude nakonec posuzovat podle toho, jak si národní hospodářství povede v příštích několika letech. Slabá výkonnost pošpiní úspěchy devadesátých let. Greenspanova strategie flexibilní měnové politiky upadne v nemilost stejně jako jeho víra v růstovou ekonomiku s vysokým rizikem. Pokud ale hospodářství poroste a akciový trh se vzpamatuje, jak předpovídá řada ekonomů, pak jeho vize budoucnosti zvítězí. Současný předseda se tak zapíše do dějin jako nejlepší centrální bankéř v historii.

Praporek1:
Greenspan správně předpověděl revoluci v produktivitě, která Spojeným státům pomohla k rychlejšímu růstu, aniž by se zvyšovala inflace… …ale jak vyplouvají na povrch výstřelky 90. let, začínají řady stoupenců jeho měnové politiky orientované na novou ekonomiku řídnout

Praporek2:
Greenspan zastává názor, že dobrá měnová politika motivuje lidi k podstupování rizik, což může vést k akciové bublině

GREENSPANOVY ÚSPĚCHY… * Stál v čele úřadu během nejdelšího mírového období expanze Spojených států, během něhož klesla nezaměstnanost na nejnižší úroveň za celou generaci * Zvítězil nad inflací, což centrální bance umožnilo dosáhnout dlouho opěvovaného cíle cenové stability * Zpozoroval zrychlení růstu produktivity v polovině 90. let a správně dospěl k závěru, že svižnější růst je pro ekonomiku bezpečný * Řídil měnovou politiku tak, aby vyrovnal důsledky negativních šoků, které přinesl burzovní propad v roce 1987, asijská finanční krize v roce 1997, nesplácení ruského dluhu v roce 1998 a teroristický útok v roce 2001

…A NEÚSPĚCHY * Na konci 90. let umožnil vznik tržní bubliny, což nakonec vedlo ke zhroucení trhu * Uplatňoval velmi flexibilní měnovou politiku, v níž budou jeho následníci možná jen stěží schopni pokračovat * V roce 2001 podpořil myšlenku víceletého snižování daní, jež přináší pro letech fiskální disciplíny riziko značných rozpočtových deficitů POHLED DO BUDOUCNA: CO PŘIJDE? Tři směry v monetární politice, které usilují o získání nadvlády v centrální bance po odchodu Greenspana z funkce:

SMĚR ORIENTOVANÝ NA “NOVOU EKONOMIKU” PROTIINFLAČNĚ ORIENTOVANÝ SMĚR “PROTIBUBLINOVĚ” ORIENTOVANÝ SMĚR
CÍL Udržet nízkou inflaci a zároveň podporovat růst CÍL Udržet ekonomiku v chodu stanovením inflačního pásma a jeho dodržováním CÍL Udržet nízkou inflaci a zároveň omezit překotné změny investičních trhů
VÝHODY Prosazuje prosperitu díky podpoře růstu; umožňuje centrální bance identifikovat změny v ekonomice a následně tomu přizpůsobit strategii; centrální banka také disponuje dostatečnou pružností, aby mohla reagovat na ekonomické šoky VÝHODY Po Greenspanově odchodu by výrazně podpořil důvěryhodnost centrální banky jako bojovníka proti inflaci; centrální banku činí otevřenější a odpovědnější VÝHODY Mírní finanční excesy; vyhýbá se boomům
NEVÝHODY Podporuje riskantní obchody; způsobuje pochybnosti o cílech centrální banky; nový nárůst inflace je mnohem pravděpodobnější NEVÝHODY Snižuje pružnost centrální banky při řízení ekonomiky a reakcích na finanční krize; může dokonce zpomalovat růst NEVÝHODY Centrální banka musí odhadovat vývoj na finančních trzích; může dokonce brzdit ekonomický růst
ZASTÁNCI V RÁMCI CENTRÁLNÍ BANKY
* Alan Greenspan, předseda
* Donald L. Kohn, guvernér

ZASTÁNCI MIMO CENTRÁLNÍ BANKU
* Alice M. Rivlinová, bývalá místopředsedkyně centrální banky
* Janet L. Yellenová, bývalá guvernérka centrální banky ZASTÁNCI V RÁMCI CENTRÁLNÍ BANKY
* Ben S. Bernanke, guvernér
* J. Alfred Broaddus, prezident richmondské rezervní banky

ZASTÁNCI MIMO CENTRÁLNÍ BANKU
* Frederic S. Mishkin, bývalý ředitel výzkumu newyorské rezervní banky
* Alan H. Meltzer, profesor na univerzitě Carnegie Mellon ZASTÁNCI V RÁMCI CENTRÁLNÍ BANKY
Nikdo se k tomu otevřeně nepřiznává

ZASTÁNCI MIMO CENTRÁLNÍ BANKU
* Stephen G. Cecchetti, bývalý ředitel výzkumu newyorské rezervní banky
* Andrew Crockett, hlavní manažer Banky pro mezinárodní platby
* Henry Kaufman, ekonomický poradce

KDO BUDE PŘÍŠTÍM PŘEDSEDOU? Alan Greenspan je ve svých šestasedmdesáti letech u konce své kariéry, zatím se však neobjevil žádný jeho jasný nástupce. Výkon monetaristy JOHNA B. TAYLORA jako náměstka ministra financí na trhy neudělal velký dojem. Prezident dallaské rezervní banky ROBERT D. McTEER má sice podporu některých Bushových lidí, ale možná mu chybí potřebná odbornost. Pravděpodobně dojde ke kompromisu a předsedou se stane MARTIN FELDSTEIN z Harvardu, který Bushovi dělal poradce při prezidentské kampani.