Týdeník Euro přináší exkluzivně ukázku z knihy Tomáše Perglera Babiš: Příběh oligarchy
Po odvolání z představenstva Petrimexu se Andrej Babiš stáhl do Česka. Bylo to pochopitelné rozhodnutí. Tehdejší Mečiarova vláda postupovala proti svým politickým i ekonomickým soupeřům celkem nevybíravě a používala k tomu svoji tajnou službu SIS, kterou vedl později mezinárodně hledaný Vladimír Lexa.
Ještě bezpečnější vzdálenost zvolil Anton Rakický. Uchýlil se na jih Spojených států, kde si předtím vybudoval zázemí. Podle floridského obchodního rejstříku Rakický založil už v březnu 1993 (!) společnost s názvem 4720 Riverview Boulevard Corporation, nazvanou podle adresy rozlehlé přímořské rezidence v Bradentonu na západním pobřeží Floridy. Deník Slovenská republika, blízký tehdejší Mečiarově vládě, napsal, že Rakického firma koupila dům za jeden milion dolarů v hotovosti. O transakci předtím psal místní list Bradenton Herald. Bradenton je oblíbené letovisko tenisové smetánky. Na tamní slavnou akademii Nicka Bollettieriho podle slovenského deníku chodila i Rakického dcera Zuzana, která pak hrála mezinárodní turnaje a objevovala se v žebříčku ATP.
Už v květnu 1995, tedy téměř současně s odvoláním z Petrimexu, Rakický mizí z dozorčí rady Agrofertu. Stejně tak Elena Trenčianska. Oba ale zůstali s Agrofertem, respektive s Babišem nadále spjati. Viditelně přes slovenské podniky skupiny. Rakického syn Erik usedl do managementu Dusla Šaľa, Trenčianska zase v jeho dozorčí radě.
Anton Rakický se po pádu třetí Mečiarovy vlády roku 1998 ještě pokusil o jakýsi comeback a aspiroval na funkci šéfa plynárenského monopolu SPP. Z jeho jmenování ale nakonec sešlo. Nedotáhla se ani jeho nominace do čela dozorčí rady Devín banky, která měla na starost deblokaci ruského dluhu a posléze zkrachovala.
Krátce po úniku zpod křídel Petrimexu se Agrofert pustil do fenomenálního rozletu. Cesta vedla nejprve přes ovládnutí obchodu. Babiš sršel energií a přitahoval k sobě schopné lidi. „Když mě vyhodili z Petrimexu, odešlo za mnou 57 lidí a šli do neznáma,“ říkal později. Kromě bývalých kolegů nabíral také další ostřílené vyjednavače z podniků zahraničního obchodu, například z Koospolu. V Agrofertu nejenže přebral zaběhnutý model Petrimexu, ale původní matce přetáhl velkou část obchodů s hnojivy. Postupně nafukuje své portfolio o zemědělské komodity.
Současně proniká do distribuční sítě tím, že majetkově vstupuje do sítě podniků s jednotným názvem Zemědělské zásobování a nákup (ZZN). Na zemědělce vytváří páku z obou stran – ovládá dodávky hnojiv i výkup produktů. Když partner neplatí, kapitalizuje pohledávku majetkovým vstupem.
Ještě před osamostatněním se Agrofert rozrůstá o první dceřiné obchodní firmy.
V první polovině roku 1994 se zapisuje jako většinový vlastník společnosti Agroprofit.
Babiš sám zakládá firmu Agroter, která později získá podíl v Agrofertu.
Babiš se ale nezříká ani rodného Slovenska. Firma Agrofert, Slovakia, s. r. o., vzniká už v lednu 1994 v areálu Dusla Šaľa, za necelé tři roky se přeměňuje na akciovou společnost. Bez ohledu na to, že ho šéf Dusla Jozef Kollár vyhazoval z Petrimexu, se Babiš chová jako pragmatik. Ví, že velký producent čpavku je pro jeho byznys životně důležitý. Proto vzniká na sklonku roku společný podnik Prefert. Duslo se jakoby na oplátku stává čtvrtinovým akcionářem Agrofertu. V novém tisíciletí se Babišův plán završí a Agrofert ovládne Duslo, i navzdory odporu Kollára.
Počáteční rozmach Agrofertu podporovaly také zahraniční entity. V červnu 1995 vzniká ve švýcarském Fribourgu dceřiná společnost Fertagra, která má přímo v popisu činnosti obchod s agrochemickými produkty Agrofertu. Jakou roli přesně Fertagra sehrála, zejména ve finančních operacích skupiny, zůstává nezodpovězeno. Ve vedení podniku seděl Švýcar René Kurth, který figuroval také ve vedení O. F. I., ale i v desítkách dalších společností po celém Švýcarsku. V roce 2001 se Fertagra stěhuje do kantonu Zug a později do Chamu. O finanční základnu Agrofertu se od prvních let jeho expanze oficiálně postarala americká Citibank. Už v roce 1994 poskytla Agrofertu úvěr čtyři miliony dolarů na provozní financování, posléze financovala vstupy do prvních chemiček. Manažer banky Libor Němeček se později stal investičním ředitelem Agrofertu.
Současně s neustálým rozšiřováním obchodních aktivit začal Babiš připravovat také velké akvizice v chemické výrobě.
Mělo to samozřejmě svoji logiku. Příležitost koupit během pár let několik podniků, které stát nebo investiční společnosti připravovaly k prodeji, byla naprosto jedinečná. Pozice Babiše, který se dobře orientoval na mezinárodním i domácím trhu a znal poměry v jednotlivých fabrikách, k privatizaci přímo vybízela.
Jako první se v Babišově hledáčku ocitla Lovochemie. S jejími manažery se znal už od konce 70. let, kdy jako referent z podniku zahraničního obchodu pro fabriku organizoval dovoz čpavku a později také fosfátů. Bývalé Severočeské chemické závody (Secheza) byly vedle Dusla Šaľa největším výrobcem průmyslových hnojiv v Československu. Pro Babiše to byl přímo nutný základ produkčního řetězce, klíčový podnik pro další expanzi Agrofertu.
V představenstvu Lovochemie seděl Babiš už od její transformace na akciovou společnost na podzim 1993 a už tehdy si dělal na továrnu zálusk. Cesta byla nakonec velmi spletitá a Babiš se během ní dostal do podezření z porušení zákonů. Sám později tuto zkušenost označil za „jedinou problematickou kauzu v historii Agrofertu“. Podle vlastního vyjádření se Babiš na privatizaci Lovochemie připravoval dva roky, a získal dokonce úvěr 350 milionů korun od Komerční banky. Soutěž Fondu národního majetku (FNM) však na konci roku 1995 vyhrála firma Proferta, která zaplatila za 51 proFOTO cent akcií přes půl miliardy z úvěru od Investiční a poštovní banky (IPB).
Babiš vzpomínal, že byl z vítězství Proferty v šoku. Firma, kterou podle něj podporovaly Chemapol a Agrobanka, prý neměla k privatizaci nejmenší předpoklady. Nový majitel Lovochemie nicméně po převzetí majoritního podílu ohlásil, že chce v nejbližší době rozšiřovat objem produkce a investovat více než čtyři miliardy.
V tomto momentu je důležité zaznamenat, jaká byla původní majetková struktura Proferty. Společnost založily v listopadu firmy Hospodářské služby Nymburk, Agra Střelské Hoštice a společnost Bags, za kterou stála německá agrochemická společnost Carl Beiselen. Hospodářské služby, které získaly v Profertě většinový podíl, vedl podnikatel Pavel Švarc. Jmenovec šéfa Unipetrolu (nejde o tutéž osobu) později neslavně vedl fotbalový klub Bohemians Praha a bez úspěchu se přetahoval o kontrolu nad skupinou Agropol, po léta největším konkurentem Agrofertu. Zajímavější je možná přítomnost Miroslava Jansty, který v letech 1995 až 1997 vedl dozorčí radu Hospodářských služeb. Tento nymburský právník se stal za vlády ČSSD jedním z nejvlivnějších advokátů a přátelil se s Babišem.
Šéf Agrofertu se svého snu nevzdal. Vyrukoval s podobným, ale složitějším modelem jako při odloučení Agrofertu od Petrimexu.
K ovládnutí Lovochemie využil společnost Agrobohemie, která vznikla už na začátku roku 1995. Ve svém životopise tvrdí, že Agrobohemii založil společně s manažery Lovochemie.
V 90. letech ji ale v médiích představoval jako společný projekt Agrofertu a státního holdingu Unipetrol.
Přes Agrobohemii se Babiš nejprve dostal ke kontrolnímu balíku v Profertě, která měla problémy se splácením půlmiliardového úvěru. Když se Proferta v lednu 1997 přeměnila ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost, Babiš se stal předsedou jejího představenstva. Současně Agrobohemie získala menšinový balík akcií přímo v Lovochemii. Další krok následoval v lednu 1998, kdy se do představenstva a dozorčí rady Lovochemie oficiálně dostali zástupci Unipetrolu, ve skutečnosti to však byli lidé blízcí Babišovi.
Například generální ředitel továrny a pozdější šéf Unipetrolu a Čepra Pavel Švarc.
Klíčová chvíle nastala na mimořádné valné hromadě Lovochemie v květnu 1998. Vedení lovosické továrny předtím rozjednalo s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj půjčku 1,3 miliardy korun na stavbu provozu na výrobu kyseliny dusičné, banka však požadovala navýšení kapitálu. Akcionáři Lovochemie na valné hromadě rozhodli, že akcie v hodnotě 250 milionů korun upíše pouze společnost Agrobohemie. Agrobohemie se tak dostala do pozice nejsilnějšího akcionáře na úkor Proferty, která navíc za několik měsíců skončila v likvidaci.
V době valné hromady byl Babiš předsedou představenstev Proferty, Agrobohemie i Lovochemie. Tím, že Babiš odstavil původního vítěze privatizačního tendru, se vlastně vyhnul placení dluhu IPB. Pokud by totiž využil k ovládnutí Lovochemie přímo Profertu a nechal ji „žít“, musel by se přihlásit i k půjčce.
Zvolená oklika přes navyšování jmění Agrobohemií ho vyšla mnohem levněji.
Ostatním akcionářům Proferty se Babišův tah pochopitelně nelíbil. Způsob ovládnutí Lovochemie později vyšetřovala policie. Trestní oznámení podali lidé z Bagsu a ČSOB, která převzala IPB po jejím krachu. Babišovi hrozilo obvinění ze zneužití informací v obchodním styku a porušení práv při správě cizího majetku. Případ v roce 2001 nejprve prověřovala speciální jednotka pro potírání korupce a hospodářské kriminality, pak se dostal k severočeským vyšetřovatelům, kteří jej odložili. Díky podané stížnosti nechala kauzu znovu otevřít pozdější vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která tehdy působila na státním zastupitelství v Litoměřicích. „Jelikož jak v představenstvu společnosreport ti Proferta, tak v představenstvu společnosti Agrobohemie byly v rozhodné době zastoupeny stejné osoby, mohlo by se jednat v tomto případě o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití informací v obchodním styku, nebo případně trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku,“ napsala Bradáčová vyšetřovatelům. Velkou stopu ale nakonec podle vlastního vyjádření v případu nezanechala. Případ musela kvůli změně věcné příslušnosti postoupit na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Babiš se bránil argumentem, že Proferta na navyšování základního jmění prostě neměla peníze. Případ nakonec policie uzavřela bez konkrétního obvinění.
Z více než miliardové půjčky pro Lovochemii od Evropské banky nakonec sešlo, protože klesla poptávka po hnojivech. V roce 1999 veřejně deklarovala zájem investovat podobnou sumu do Lovochemie společnost Bags, respektive její německý akcionář. Na straně Agrobohemie ani ministerstva průmyslu ale nebyl zájem.
Ještě před dokončením operace „Lovochemie“ se Agrofertu podařilo ovládnout jinou chemičku, Prechezu Přerov. K ní měl Andrej Babiš také silný vztah. Právě v souvislosti s touhle továrnou na zpracování síry ho začátkem 80. let vyslýchala StB. Precheza se zaměřuje na výrobu anorganických pigmentů, zejména titanové běloby a železitých červení. Podobně jako u Lovochemie Babiš vsadil na spolupráci se stávajícím vedením podniku.
Založil společnost Precolor, kde si Agrofert ponechal těsnou většinu a zbytek nechal třem členům představenstva Prechezy. Tentokrát měl větší štěstí a celá privatizace měla celkem hladký průběh. Precolor vyhrál v dubnu 1996 soutěž FNM na 53,5 procenta Prechezy s nabídkou 575 milionů korun. Porazil Chemapol a další konkurenty.
Precheza vykazovala ve srovnání s jinými polostátními podniky celkem slušné hospodářské výsledky. Svoje know-how při výrobě titanové běloby prodávala například do Číny. Agrofert přesto hned od svého nástupu naordinoval restrukturalizaci zaměřenou na snižování nákladů. „Změnili jsme obchodní sítě prodeje, systém vnitroúčetnictví, informační soustavy i odměňování pracovníků. Letos předpokládáme snížení počtu pracovníků zhruba o patnáct procent,“ popisoval v roce 1997 Babiš. Agrofert také postupně rozšiřoval svůj vlastnický podíl, až zcela vytěsnil menšinové akcionáře a začlenil továrnu do svého holdingu. Podobný model používal i při dalších akvizicích.
Komplikovanější cestou přišel Agrofert k další moravské fabrice, s níž rozšířil aktivity do organické chemie. Souboj nervů o Dezu Valašské Meziříčí, která zpracovává černouhelný dehet a surový benzol, vedl rok a půl. Kontrolní balík nabídly v listopadu 1997 investiční fondy, protože začal platit zákon, který omezoval jejich vlastnický podíl na deset procent. Vedle Agrofertu se o Dezu ucházel také Sezoos Group nebo Credit Suisse First Boston. Poradenská společnost vybrala Agrofert, ten ale do stanoveného termínu nezaplatil. Přišel sice o kauci 15 milionů korun, přesto ale bohatě vydělal. Akcie Dezy vlivem hospodářské recese a návazného otálení zájemců ztratily většinu ze své původní hodnoty a Babiš se nakonec dohodl na koupi až v květnu 1999 za zhruba půl miliardy korun. Původně rozjednaná cena byla několikanásobně vyšší.
Na konci 90. let byl Agrofert úplně jinou společností než v době odloučení od Petrimexu. Zatímco mateřský Petrimex zkrachoval, z dcery, která začala jako obchodní společnost, se stal holding s obratem kolem 25 miliard korun, ovládal tři významné chemičky, 27 distribučních a výrobních firem zaměřených na zemědělství a dalších 12 obchodních a distribučních podniků na Slovensku.
Andrej Babiš se vyšvihl mezi dvacítku největších podnikatelů a po pádu Chemapolu se stal nejsilnějším soukromým hráčem v tuzemské chemii. Chtěl stoupat ještě výš. To už se ale dostal do sféry, kde se byznys proplétal s vrcholnou politikou.
V Agrofertu nejenže Babiš přebral zaběhnutý model Petrimexu, ale původní matce přetáhl velkou část obchodů s hnojivy. Na konci 90. let patřil mezi největší podnikatele a po pádu Chemapolu se stal nejsilnějším soukromým hráčem v tuzemské chemii.
