Muslimové již Evropu přestali nenávidět, pohrdají jí
Proč v zakládacích dokumentech Evropské unie není ani zmínka o tom, že jejím základem je židovsko-křesťanská civilizace, na což upozorňují věřící v nových členských zemích? Z téhož důvodu, proč staré státy unie až na pár výjimek nedovolily občanům nových členských zemí stěhovat se tam za prací. Na odpověď se budete muset hodně hluboko nadechnout: Aby neurazili a nerozzlobili Araby.
Co že mají Arabové co zakazovat nebo přikazovat svrchovaným svobodným Evropanům? Prakticky všechno – už od roku 1973. Šéfové Evropské unie už přes třicet let řídí unii k plnění arabských zájmů. Bez vědomí evropských občanů, k nimž se tyto informace teprve teď pomalu dostávají díky brilantně dokumentované studii švýcarské historičky egyptského původu jménem Bat Ye’or. Její titul „Eurabia“ se už sice stal běžně používaným termínem pro postupující islamizaci Evropy, ale její kniha, vydaná v roce 2005 s podtitulem „Evropsko-arabská osa“, Eurabii popisuje jako již pevně zakořeněnou a dobře fungující realitu. Její pilné instituce, placené z daní nic netušících evropských poplatníků, systematicky přetvářejí Evropu na součást středomořského arabsko-evropského islámského kalifátu. Jeho vnitřní politikou je kulturní a etnická islamizace Evropy, jeho zahraniční politikou je nový mocenský blok proti USA a Izraeli. To vše výměnou za výhody v obchodě s arabskými státy a nepřerušené dodávky ropy po ropné krizi 1973.
Euro-arabský dialog.
Oficiální název instituce provádějící politickou, ekonomickou, kulturní, vzdělávací a etnickou islamizaci Evropy je „Euro-arabský dialog“ (EAD) a jejími zakladateli byly tehdejší EHS a Arabská liga. Má hlavní úřad v Paříži a zaměstnává několik stovek úředníků, včetně vysokých politických činitelů. Fungují ve třech výborech: Všeobecném, Pracovním a Koordinačním. Předsedají jim společně činitelé Evropské unie a Arabské ligy a pracují v ní vysocí odborníci na ekonomiku, byznys, ropu, politiku, kulturu, vzdělání a média. Jejím pracovním zadáním je evropsko-arabská symbióza.
Při zakládací schůzi EAD v Paříži 31. června 1974 byla ze všech členských států EHS vytvořena „Evropská parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“, která v září téhož roku na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky:
- Bezpodmínečné stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949.
- Arabská svrchovanost nad starým městem Jeruzalémem.
- Účast Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a Jásira Arafata na všech jednáních.
- Tlak na Spojené státy, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států.
- Naprosté a bezvýjimečné plnění těchto bodů jako podmínka arabské ekonomické spolupráce s Evropou.
Parlamentní asociace.
To pro začátek. Jako odnož EAD se vytvořila „Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“ (PAEAC) sdružující na dvě stovky západoevropských parlamentních poslanců. Ta vytvořila základ pro společnou celoevropskou proarabskou zahraniční politiku jako protiváhu k moci USA. Během let 1974 a 1975 vypracovaly PAEAC a EAD své základní principy.
V politice, kultuře a ideologii to jsou: Uznání „historického příspěvku arabské kultury k rozvoji Evropy“ a příspěvku, který evropské země stále ještě „mohou očekávat od arabské kultury, především v oblasti lidských hodnot“. Potřeba vytvářet „ přívětivější prostředí pro arabské přistěhovalce šířením arabské kultury a islámského náboženství v Evropě“. Povinnost evropských vlád „přistupovat ke kulturní složce euro-arabského dialogu v konstruktivním duchu a věnovat největší prioritu šíření arabské kultury v Evropě“. Odsouzení „sionistických tendencí nahrazovat v palestinských územích arabskou kulturu kulturou židovskou a tím zbavovat palestinský lid jeho národní identity.“ Povzbuzování mediálních a vzdělávacích pracovníků k „zlepšování veřejného mínění o arabském světě“.
V ekonomice: Vytváření „základních podmínek pro rozvoj arabského světa jako celku a zúžení technologické mezery, která odděluje arabské země od evropských“. Spolupráce v „jaderné technologii, financích, podnikání, vědeckém výzkumu, technologickém rozvoji, technickém a profesním výcviku, jaderné energii, plánování a stavbě měst a infrastruktur, industrializaci, dopravě, urbanizaci, zdravotnictví, školství, telekomunikacích a turismu“.
Samotné slovo Eurabia se objevilo poprvé jako název publikace propagující činnost EAD a jejích přidružených institucí. Ta zdůrazňovala „povinnost Evropanů chápat politické i ekonomické zájmy arabského světa“ a potřebu vytvářet „názorové klima příznivé Arabům“. A upozorňovala Evropany, že chtějí-li skutečně spolupracovat s arabským světem, „musejí potvrzovat svoji důvěru v euro-arabské přátelství a úctu k tisíciletému příspěvku arabského světa k světové civilizaci“.
Replacement theology,
Tak se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky Evropa svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj arabské politiky a propagace islámu, antiamerikanismu a antisemitismu. Na této politice čile spolupracuje již tři desetiletí většina mediálních, kulturních a vzdělávacích institucí. O tom, jak úspěšně se daří přetvářet mysl Evropanů, svědčil v roce 2004 průzkum, v němž 60 procent dotázaných označilo USA a Izrael za největší zdroje válečných konfliktů v celém světě. Ochotně se na tom podílejí i některé křesťanské instituce vytvářením nové teologie zvané replacement theology. „Nahrazovacím“ prvkem v této teologii je odstraňování židovského prvku a společných židovsko-křesťanských hodnot. Ono to křesťanství, víte, nevzniklo z judaismu, nýbrž z islámu, jehož je jen pochybeným výkladem a do něhož se musí vrátit. Praotec Hebrejů Abrahám byl ve skutečnosti islámský prorok Ibrahim. Osvoboditel hebrejských otroků Mojžíš byl ve skutečnosti islámský prorok Musa. A křesťanský syn Boží Ježíš byl islámský prorok Isa, kterého perzekvovala jakási banda zvaná Židé, „potomci opic a prasat“. Tak dějiny monoteistického náboženství učí islám a tak se jim pomalu začíná učit Evropa. A zde máte odpověď, proč nebylo možné – po bezmála dvaceti letech EAD – do dokumentů Evropské unie začlenit zmínku o civilizaci, která nikdy neexistovala.
Méněcenná Evropa.
Pro odpověď na druhou otázku si zalistujeme v projevu, který 13. října 2003 v Káhiře pronesl tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi o své vizi „euro-středomořské“ oblasti budované na základě „politiky přibližování“. A ve zprávě pro tuto příležitost na Prodiho příkaz vypracované pod názvem „Dialog mezi národy a kulturami euro-středomořské oblasti“.
Prodi v nich arabské partnery ujišťuje, že „rozšíření Evropské unie je velká příležitost, nikoli ohrožení.“ Že proarabská politika unie bude za své rozšíření na východ arabské partnery kompenzovat. Že arabským partnerům poskytne stejný status jako svým novým členům. Že devět z patnácti členských států unie zamezí východním Evropanům přístup k pracovním příležitostem, aby mohly plnit své závazky ke svým „jižním partnerům“. A že islámské země budou mít nadále „přistěhovaleckou prioritu na další dvě či tři desetiletí“. Proto dodnes nemůžete pracovat ve Francii, Itálii nebo Německu.
A budete-li si v Prodiho geniálním dokumentu listovat dál, najdete tam ještě toto: „Nové členské státy Evropské unie by se samy mohly otevřít jižní muslimské imigraci.“ K tomu prognózu, že muslimská imigrace do nových členských států a početní nárůst muslimů v Evropě „bude mít pozitivní účinky na vyhlídky pro imigraci a na postavení islámu v Evropě. Ukáží, že vznikl evropský islám, který rozptýlí představy o rozsáhlé islamizaci Evropy.“
Co že na tom všem Evropa získává a za jakou cenu? Stručně by se to dalo shrnout takto: EAD a jeho přidružené instituce vytvořily některým Evropanům v arabském světě obrovský kšeft. Výměnou za to odevzdaly duši, loajalitu a úslužnost celé Evropy, aniž by si od ní k tomu vyžádali svolení. Pravda, někteří z nich jistě chvilku upřímně doufali, že vliv bude vzájemný. Totiž, že snad se od nich při tom muslimové naučí tolerovat alespoň něco z evropské demokracie, evropské kultury a jejích židovsko-křesťanských kořenů. Jenže se stal pravý opak. A zatímco předtím muslimové Evropu nenáviděli jako povýšenou, dnes jí pohrdají jako méněcennou.